zbyněk baladrán cv

Czechoslovakia / A Critical Reader

Text pro katalog výstavy Czechoslovakia / A Critical Reader, Gandy Gallery, Bratislava, 2017

Narodil jsem se v Československu, ve státě, jehož počátky byly spojeny s budováním identity jednoho ̶ československého ̶ národa a s ideou smírného soužití různých národností a etnik v nové demokratické republice.

Narodil jsem se ve státě, který chtěl po druhé světové válce vytvořit beztřídní společnost založenou na sociální rovnosti a spravedlnosti. Ve státě, který měl k takové změně dějinnou příležitost, ale nikdy ji nenaplnil.

Narodil jsem se ve státě, který sám sebe definoval jako moderní a později i socialistický, v němž se různě formulovaný emancipační étos stal nejen součástí oficiálních doktrín a formulací, ale také běžnou agendou každodennosti.

Československo vnímám jako zvláštní utopický projekt, ne ve smyslu idealizováneho státu podle Moorova ostrova, ale jako projekci představ a deklarací, jimiž sám sebe prezentoval. Ideálem bylo lepší místo pro společné soužití ve středoevropském prostoru. V době svého založení v roce 1918 nový demokratický stát budoval novou československou identitu Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Rusínů, Židů a příslušníci dalších národů a etnik. Měli se v něm cítit lépe, než v předešlé Rakousko-Uherské monarchii.

To není nostalgický návrat k již neexistujícímu státu, k místu, které stále zůstává v paměti lidí a jejich vyprávění. Je to spíš kritická exkurze do historie státu, který chtěl, respektive měl být něčím jiným, než byl. S jeho ideály se dá dodnes ztotožnit, ale objektem kritiky musí být jeho selhávání. Je to cesta, jak se poučit z chyb a zjistit, proč z původních ideálů nezbylo nic, proč naopak byly zneužity.

Místo idealizování minulosti, je lépe si je připomínat a analyzovat je. Hegemonie největšího národa Čechů, i přes deklarovaný čechoslovakismus vedla v nové republice ke zklamání a roztrpčení Slováků, k nacionalistickým tendencím. Němci se oproti nim být Čechoslováky vesměs necítili, němčina se nestala dalším úředním jazykem, přestože byli druhým největším etnikem ve státě. Židé zakusili plnou sílu antisemitismu během druhé republiky po podstoupení Sudet Německé říši a Romové byli vždy v tomto “mnohonárodním” státě spíše trpěni. To vše se po děsivé druhé světové válce zhmotnilo v novém uspořádání třetí republiky, ve kterém již chyběla víc jak jedna pětina obyvatel. Většina Židů a Rómů zahynula v koncentračních táborech a s Němci se v jakési revanšistické logice v obnoveném Československu už také nepočítalo. Byli odsunuti ze svých domovů za hranice, do rozbombardovaného Německa. Republika byla obnovena bez podstatné části svých obyvatel.

V devadesátých letech minulého století při rozdělení státního útvaru na samostatné Česko a Slovensko z mnohonárodního soužití mnoho nezůstalo. Dva nové, národně homogenní státy, jsou spíše místem uzavřenosti, účelového nacionalismu a xenofobie.

Beztřídní společnost spojená s výstavbou socialistického Československa byla dalším selháním na cestě ke spravedlivějšímu uspořádání. Tento dějinný vývoj je ale nutné vidět v širších souvislostech světa druhé poloviny 20.století. Nejde jen o selhání postojů a chování našich předků a zejména elit, ale i o širší geopolitické souvislosti, zejména imperiální hegemonii znepřátelených bloků rodící se studené války. Budování socialismu nebylo nekrvavé, naopak bylo plné symbolického a explicitního násilí na svém obyvatelstvu. Československá socialistická republika je paradoxně popsatelná jako represivní zřízení byrokratického státního kapitalismu. Na druhou stranu některé prvky emancipačního étosu obsažené v ideálech socialistického zřízení prostupovaly celou společností a alespoň formálně (bez dlouhodobých bojů, tak jako v kapitalistických zemích) osvobozovaly určité společenské vrstvy od dřívějšího zneuznání a zneužívání. Tento étos zůstal dědictvím, které si sebou potomci minulého režimu nesou dodnes. Nerad bych idealizoval procesy emancipace v rámci socialistického zřízení, bylo v nich ale mnoho prvků, na které se dá navázat. Československý socialismus je však nevyužil a na své cestě k beztřídní společnosti totálně selhal.

Ve staronových liberálně kapitalistických státech, které již od 90. let 20. století nejsou jedním státním útvarem, čelíme znovu stejným problémům, jako v dřívějších dějinách. Historie má tendenci opakovat se. Marxova známá teze z 18. brumairu Ludvíka Bonaparta říká, že se historie opakuje jednou jako tragedie, podruhé jako fraška. Je ovšem otázkou, jestli se spíš historie neopakuje jako řada frašek odvozených z dalších frašek. V takovém případě je nutné vyvázat se z dějinné fatality a najít jiné trajektorie, než jsou vzájemné podobnosti selhávání. Stojíme tváří v tvář stejným a opakujícím se problémům vyvěrajícím z polovičatosti minulých revolucí a kompromisních řešení sociálních a ekonomických otázek. Nekoordinované znovubudování kapitalismu se snaží maskovat bezohledné principy a rozpory ve jménu demokracie. Nerovnost se opět stává standardem a je chápána jako “normální” a přirozený stav. Sociální spravedlnost je brána jako překážka prosperity a zisk, který rozleptává jakoukoliv lidskou soudržnost a solidaritu, je mírou všech hodnot.

Československo již neexistuje, mohlo se stát něčím podstatným, ale nikdy se tím nestalo. Dnes už je jen součástí dějin, zůstává jako projekce různých resentimentů a také jako rezervoár selhání, určených k dalšímu studiu. Československo je třeba znovu kriticky promyslet, zabránit chybám v jejich opakování a v současné verzi světa a jeho uspořádání načrtnout účinnější trajektorii budoucího vývoje spravedlivého soužití lidí.

Na výstavě Czechoslovakia / A critical Reader jsou zastoupeni umělci, kteří kriticky nahlíží na svět, do kterého se narodili. Generačně zastupují různá období Československa. V každém z nich jsou otisknuty politické strategie a praktiky jak se měnily v čase a jak poznamenaly jejich život. Proto se jejich projekce minulosti liší, pro každého z nich je jinou formou zklamání a nenaplnění. Pro každého z nich je ale polem k promýšlení minulých chyb. Výstava je míněna jako výzkum společenského soužití uměleckým dílem. Výstava jako místo kritické reflexe.

 

Subverzivní taktiky

Text pro katalog výstavy Subversive Tactics, Czech Centre, New York, 2015

Podvratnost předpokládá nějaké entity a struktury, které mohou být podvraceny. (1)

Jestliže vezmeme za svou představu, že umění je nástroj, který umožňuje erodovat kulturní hegemonie a otevírat nové pohledy na stávající společenskou a politickou situaci, pak je to pole plné naděje pro budoucnost. Je otázkou jestli dominantní kulturní síly je možné účinně podvracet. (2) Je také otázkou jestli podvratnost v umění není jen zdánlivým a svěžím, ale redundantním pohonem stávajícího řádu. (3) Je také možné, že subverzivní taktiky nelze dobře popsat, protože jsou sami o sobě skryté a nečitelné. Nakonec lze polemizovat i s tím co je subverzivní. (4)

Studující umělci jsou zdá se dobře zorientovaní a chápou do jakého života jsou vrženi.

Pro některé z nich jsou taktiky uměleckých subverzí základním modem operandi. (5)

Výstava je souborem skrytých a subtilních uměleckých přístupů k podvracení, které reprezentují možná jen prvotní poznání, že někde se začít musí. (6)

1. Podvratnost předpokládá nějaké entity a struktury, které mohou být podvraceny.

Položme si otázku. Proč současná společnost potřebuje tolik umělců, proč vynakládá tolik prostředků na studium, zakládání a provozování škol? Potřebuje současná společnost, uzavřená uprostřed států a organizovaná na základě předem odsouhlasených represí umění a umělce? Není právě kontrola v podobě založení a řízení škol pod jurisdikcí státu prvním podmínkou povolení existence umění? Jetliže umění je prostor který dokáže účinně podvracet stávající entity a struktury musí být pod kontrolou stávajících entit a struktur. Z toho také vyplývá, že se takto vytvořil asymetrický vztah, není to tedy kdo z koho, ale o ovládání a kontrole ze strany “struktur a entit” a subverzivní postoj je pak jediný možný ze strany umělců. Proč tedy potřebuje současná společnost tolik umělců? Protože jich potřebuje mít co nejvíce pod kontrolou? Protože potřebuje aby současní umělci oslavovali  a podporovali status quo? Čím víc, tím líp?

Berme to prozatím tak, že tyto otázky zneklidňují pouze ty kteří nevěří, že tak jak je naše společnost organizovaná, jak funguje je přirozené, nejlepší možné a něco jako neutrální rámec pro prožití našich životů. Pak se ale musíme znovu zeptat, nač potřebujeme umění? Abychom oslavovali přirozenost, kvalitu a možnosti současného řádu, který je potřeba udržovat a reprodukovat ve stejné podobě? Jestliže umění přisoudíme ikonoklastickou funkci, tedy schopnost boření a rozkladu a eroze zatuhlých a zdánlivě neměnných struktur, pak je to základní síla v pohybu lidstva v před k lepší společnosti, pokud ovšem nevěříme, že se nemá nic měnit. Někteří namítnou, že takovou silou může být i kapitál, ale to je mýlka. Kapitál chce sám sebe rozmnožit za cenu neustálého boření. Kapitál je virus, který se na nic neohlíží, který chce nakonec ovládnout vše, je to nezávislé monstrum živené lidmi, které nepřestane dokud všechno nezničí. Umění je pouze nástroj, není to síla, která ničí aby se rozmnožila. Je to nástroj osvobození se od neměnnosti, negativní nástroj na otevření novým možnostem pro lepší a spravedlnější život.

2. Jestliže vezmeme za svou představu, že umění je nástroj, který umožňuje erodovat kulturní hegemonie a otevírat nové pohledy na stávající společenskou a politickou situaci, pak je to pole plné naděje pro budoucnost.

Kritická činnost je založena na dešifrování různých příčin, alibi a zdání, které konstruují naši přirozenost a jak funguje náš kolektivní život. Můj předpoklad je, že toto je jedna z prvotních rolí současného umění. Schopnost rozeznat to, jak je sestavena naše kolektivní nepsaná smlouva, jak celé soukolí funguje a drží pohromadě. To vyžaduje vytvoření distance, né úplné distance, ta není možná, ale distance podmíněné, která nám umožní zahlédnout na okamžik neviditelné spoje světa jejich mocenské důvody a iluze. Samozřemě to se může zdát jako iluzorní, tato hra, do jisté míry předstírání, kdy jsme uvnitř a pevnou součástí zároveň se pokoujouší rozložit vazby a přetvořit je. Je nutné to zkoušet i s vědomým nemožnosti naplnění všech našich představ.

3. Je otázkou jestli dominantní kulturní síly je možné účinně podvracet. Je také otázkou jestli podvratnost v umění není jen zdánlivým a svěžím, ale redundantním pohonem stávajícího řádu.

Pocit bezmoci a frustrací je pravděpodobně doprovodným jevem moderního a současného umění. Deprimující vědomí, že umělecká tvorba a díla vzešlá z ní se postupně začleňují do chodu společenského řádu jako její sebeidentifikující emblémy bere určitě energii cokoliv dělat a pro mnoho umělců je to důvod zkončit se svojí prací a raději se věnovat něčemu jinému a užitečnějšímu, nejčastěji politickému boji. Tváří v tvář tomuto přivlastnění je skutečně otázka, zda kritická a subverzivní činnost má skutečně smysl. Je známá teze, že největší monstrum, kapitalismus do sebe dokáže absorbovat jakýkoliv protest vůči sobě a přetvořit jej ve svoji součást, čímž se tak každý stává spolupodílníkem v destruktivní honbě za ziskem. Ale přece je vždy malá naděje, že se z malé trhliny může stát počátek procesu velkých změn a narušení současných hegemonií. Rád bych tomu věřil.

4. Je také možné, že subverzivní taktiky nelze dobře popsat, protože jsou sami o sobě skryté a nečitelné. Nakonec lze polemizovat i s tím co je subverzivní.

Asymetrické taktiky nebyly vždy považovány za výsadu slabých a poražených, byl to také způsob jak silní vyhýbyjící se přímému střetu, považují za nejúčinnější.

Dohodobé strategie jsou výsadou nocných, možnosti široce adlouhodobě plánovat mají možnost pouze ti, kteří kteří k tomu mají prostředky a oporu v rozsáhlém aparátu …

Taktiky jsou vyhrazeny pro ty, kteří nedisponují mocí .. velkých strategií a nemohou operovat ve velkém prostoru, kdo musí reagovat od možnosti akce k možnosti další akce. Použití taktik závisí na příložitostech. Umělci se nemohou zúčastňovat bez problému strategií moci, které jsou součástí, v nerovnoměrném souboji jim zůstavají podvratné taktiky a pokaždé znovu a znovu než bude každá z nich asimilována. Neexistuje rezervoir dosažených vítězství, násobený každým novým činem. není kde a jak “skladovat”. Je třeba znovu a znovu obnovovat pozice a připomínat, že svět není neměnný. Narušování homogenizovaného prostoru je veden z pozic nestálých a nejistých, ale vždy znovu opakovatelných z jiného místa. Taktika je být neustále ve střehu ve stavu state of emrgency. Jedinečnost subverzivních taktik v umění tkví také v tom, že se vzpirají konvencím a nutnosti. Upřednostňuje kontingentnost jako zbraň nepolapitelnosti.

5. Studující umělci jsou zdá se dobře zorientovaní a chápou do jakého života jsou vrženi.

Pro některé z nich jsou taktiky uměleckých subverzí základním modem operandi.

Slovy Okwui Enwezora se nepokoušíme výstavou vymyslet kolo. Kdybychom citovali z famózní knihy Jaroslava Haška Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, kde můžeme sledovat důstojnost naší pozice:

“Kdyby by byl býval Kolumbus do Ameriky nejel, nepokusil by se vůbec o svou turistickou výpravu, …nebyly by známy brambory a kořalka z nich, bylo by zkrátka po blahobytu. Kolumbus tedy zkusil a Ameriku objevil, znaje již ono krásné, staročeské heslo: Zkusil a udělal trakař.”

Na tomto citátu mne nazajímá ironický distanc k valstní aktivitě, ten se samozřejmě předpokládá, není možné být vážný při v tak silně provázaném světě, abychom nást to nenutilo ke smíchu. Co mne zajímá je tento smích sám o sobě. Je to vědomý nástroj distance, nevinná taktika bořící zdánlivě nezbořitelné stavby představ a přesvědčení.

Před sto lety Hašek v programu strany mírného pokroku v mezích zákona a pod policejním dohledem pokračoval ve své subverzivní činnosti a dovedl ad absurdum důsledným napodobováním …tého myšlení:

“Majíce na paměti, že zákon chrání každého člověka před znásilňováním, vložili jsme svůj program pod ochranná křídla zákona, a poněvadž pak všechny zákony u nás během času se reformují, čili jdou ruku v ruce s mírným pokrokem, i tento pokrok mírný vložili jsme do svého programu. Neboť není jistě myslitelno aby nemluvně nějakým násilným způsobem dospělo v muže, nýbrž může se stát jedině přirozeným vývojem den po dni, rok od roku.”

6. Výstava je souborem skrytých a subtilních uměleckých přístupů k podvracení, které reprezentují možná jen prvotní poznání, že někde se začít musí.

V tomto katalogu následují texty a obrazy jednotlivých zůčastněných umělců, záměrně jsme se vyhýbali jen prezentaci uměleckých děl. Fetišismus zpředmětnění hrozí tvořením kánonů a sebestředných ikonických uměleckých děl. Abychom naplnili program této výstavy, a protože spolu s Younou Friedmanem věříme, že realita kolem nás není soubor izolovaných faktů, ale spíše proces, předkládáme nikoli práce umělců, ale jejich rozdělané fáze, inspirace, rešerše a skici. Je to pokus nahlédnout do procesu práce, který není plánován, je mnohdy veden náhodou, ale se silným vědomým toho co chtějí umělci říct. Samotná tvorba uměleckých děl a interakcí se nedá plánovat, je výsledkem rychlých soudů, rychlé akce a správného odhadu co dělat. Moment improvizace, opět podle Friedmana, je nejdůležitější lidskou intelektuální schopností, zprostředkuje různé taktiky jak přežít v tomto světě. Nechť jsou následující stránky pro všechny inspirací.

Rozprava

Scénář ekonomické reformy, Českoslobvensko, 1990

Text pro RABRAB JOURNAL ISSUE#04.2, Helsinky, 2017

1.

Nestabilní doby umožňují jasnější politické myšlení. Tuto větu jsem četl kdysi v jedné knize o Machiavellim. Nejsem si jistý jestli to platí o mne a miliónech dalších bývalých čechoslováků, kteří se ocitli v nejistých podmínkách po roce 1989. Nejistota a nestabilita jsou dobrým východiskem, ale myslím, že to tentokrát nepřineslo dostatek politické imaginace. Ale bylo to vlastně ve specifických podmínkách bývalého Československa vůbec možné? Stát, který byl téměř před sto lety založen, měl jedny z největších odborů v Evropě, po druhé světové válce v něm spontáně většina obyvatelstva preferovala socialismus a v roce 1968 skoro každý horoval pro jakousi demokratickou verzi již nabytého socialismu, se pak sám ke konci změnil v karikaturu sama sebe. Během takzvané normalizace poměrů v sedmdesátých a osmdesátých letech, se obyvytelé natolik vyčerpali, že na prahu roku 1989 se ocitli zblblí fraškou pozdní fáze autoritativního byrokratického systému, což je vedlo k radikálnímu odmítnutí čehokoliv, co mělo něco společného se socialismem a sociální spravedlností v jakékoliv podobě. Občané a jejich reprezentace se schodli na tžním hospodářství bez přívlastků, které mělo přinést svobodu a konzumeristický ráj. Většina si nedokázala představit co to vlastně všechno obnáší.

2.

Téměř dvacet let po pádu celého socialistického bloku jsem se vrátil k oněm událostem v této práci. Zamýšlel jsem ji jako mentální mapu dějinného rozhodování. Znázorňuje momenty celé parlamentní rozpravy a veřejné diskuze, převážně v tištěných médiích. Diagram byl poprvé otištěn v Atlasu transformace, knize která se věnovala složitým transformačním procesům a pojetím v globálním měřítku.

Diagram zobrazoval celý proces rozhodování tak, jak ho lze zpětně dohledat v médiích a archivu tehdejšího Federálního shromáždění ČSFR. Jde o interakci poslanců, (nově zvolených ve všeobecných volbách roku 1990), médií a hlasu veřejnosti. Stopu kterou zanechala diskuze ve společné paměti. Proces zdánlivě vedený jako rozprava nevyhnutelně směřoval k odsouhlasení té verze scénáře, která bude co nejméně odporovat společné vizi a touze  po západním spektáklu spotřebního kapitalismu.

Scénář ekonomické reformy připravený Federální vládou Československa v roce 1990 se stal hlavním dokumentem projednávaným v tehdejším Federálním shromáždění. Po bouřlivých a někdy i směšných diskuzích byla schůze zakončena koncem léta odhlasováním verze scénáře napsané tehdejším ministrem financí Václavem Klausem. Pro zemi, ještě v roce 1989 patřící do bloku socialistických zemí s plánovaným hospodářstvím, to znamenalo změnu ekonomiky tzv. šokovou terapií směrem k volnému trhu, drsné verzi pozdního kapitalismu. Symbolicky byla schůze ukončena návštěvou Margaret Thatcherové, inspiračního zdroje československého ministra financí.

Od té doby, téměř po třiceti letech úspěšného budování kapitalismu, se nové nástupnické státy Československa jakoby vrátily dějinnou oklikou zpět do devatenáctého století, do časů kde všechny sociální výdobytky dvacátého století ještě neexistovaly. O tomto scénáři se přesně rozhodovalo na oné schůzi. Plné důsledky tohoto plánu viděli tenkrát nemnozí, ale všichni tenkrát podcenili podvratnou moc kapitálu. Bez ideologického nepřátelství a odporu dnes již zkolabovaných socialistických systémů se nedalo vzdorovat vidině konzumního blahobytu a iluzi funkčních systémů liberálních zřízení.

3.

Za pozornost stojí také forma projednávání. Jazyk, který byl tehdy používán. Metafory do kterých bylo plánování zahaleno. Stěžejním slovem byl “scénář”. Tento technický termín v sobě zahrnoval sebejistotu plánování, ve kterém se dá dějinně jednat a určit vše dopředu, včetně expozice, zápletky a vyústění. Tedy včetně happyendu. Transfer pojmu a dispozitivu filmové produkce se staly obecně sdíleným statkem, který se dá adaptovat na plánování lidských životů i směřování celých států. Je určitě symptomatické, že se jím stal právě produkční kontext filmu. Pro většinu tehdejších čechoslováků byl filmový průmysl a jeho hlavní produkt – hraný film, výkladní skříní západního konzumerismu. Lačně hltané zboží a jeho projevy, které nebylo možné v socialistické verzi státního kapitalismu konzumovat, se stali projekcí, kterou lze napodobit. Nyní se naskytla příležitost vytvořit si film vlastního života.

Idea napsat scénář někým kdo dokáže popsat tyto sny (Klaus), obsadit sami sebe do rolí aktérů (my), dát režii někomu zkušenému, kdo bude kormidlovat do bezpečného přístavu liberální demokracie usazené v bohatém hnízdě syceném kapitálem (pravicová vláda). Pak stačí zvolit vhodný vzor či maskot (železná lady) a nebojácně se vrhnout do života. Důležitou podmínkou je také společná vůle všech zůčastněných, odmítnutí hlubší diskuze od různých rejpavců, nakažených myšlením o jakýchsi nepodařených třetích cestách a socialismech s lidskou tváří a filozofických konceptech režimu, který se právě zhroutil. Rétorika inspirovaná filmovou produkcí byla ( a vlastně je i dnes) všudypřítomná, veřejná diskuze byla sycená zkratkovitými výroky členů vlády, poslanci, politiky. Přes novinové titulky a televizních debaty se pak pevně usadila ve veřejném diskurzu. Vize spektakulárního ráje se proměnila, jsme aktéry katastrofického filmu, počítáme s tím, že zemřeme. Smysl se už nenachází za horizontem, žádný totiž není. Uspokojení nacházíme pouze v tom, že jsme na chvíli byli filmovými hvězdami, i když si to jen namlouváme.

An Ambiguous Utopia

Socio-fiction

Text pro prezentaci tranzit.cz Film, Third World and Forgotten Internationalism, Kyiv, 2018

V úvodu své knihy Levá ruka tmy se Uršula Le Guin pokouší jednoduše vysvětlit co je to psaní sci-fi. Píše, že to není žádný futurologický podžánr nebo sofistikované predikce, ale druh myšlenkového experimentu. Doslova píše: “Cílem myšlenkového experimentu, v tom pojetí,  v jakém tohoto termínu užil Schroedinger a jiní fyzikové, není předpovědět budoucnost (nejslavnější Schroedringerův myšlenkový experiment v podstatě dokazuje, že “budoucnost” se na kvantové úrovni předpovědět nedá), ale popsat realitu, současný svět. “ To je vlastní důvod psaní, analýza současnosti skrze imaginaci.

Jak se postavit k historickým faktům, které determinují naší současnost a zároveň jsou vykládány různě? Když hovoříme o dědictví roku 1968, napadá někoho, kdo se narodil v Československu, slova jako zrada a nástup ostudné normalizace. Někoho, kdo se narodil v tehdejším prvním světě, že jde o poslední revoluční vzepjetí, na dlouhou dobu poslední možnost jak formulovat alternativu ke kapitalistickému režimu směrem k větší demokratické samosprávě. V nuanci je možné vnímat rok 1968 jako pokus o vylepšení socialistického režimu, jeho zlidštění, větší demokratizaci bez nutného návratu k soukromému vlastnictví a trhu.

Například v naši rodinné tradici je rok  68 vnímán jako další dějinná zrada na našm národě. První zrada se odehrála v roce 1938 a byla v Mnichově vykonána západními spojenci dělením Československa a druhá v roce 1968 vykonána Sovětským svazem a socialistickými spojenci přímou okupací.  Ve své podstatě se v naší rodině reprodukuje narativ typu “o nás, bez nás”, tedy sebepojetí malého národa s jeho ublíženeckými a poraženeckými komplexi. Krev a tanky na ulicích pro mou rodinu úplně vymazali étos předchozích dvaceti let socialistického státu a jeho možných perspektiv, a místo toho nastoupil ostentativní antikomunismus a šovinismus vinící ze všeho co se nedaří Rusy. Ještě dnes je tento pohled v čechách převládající.

Druhý československý narativ, je více levicový. Krev a tanky v ulicích zabránili unikátnímu experimentu, veliké šanci pro stalinismem zdiskreditovaný socialistický blok. V zemích kde byl úspěšně zlikvidován trh a soukromé vlastnictví konečně během pražského jara nastává ten správný okamžik, kdy lid opět může vzít do rukou správu svých věcí a vybudovat nový socialismus, socialismus s lidskou tváří, konečně spravedlivý režim.

Ve své “Pracovní analýze”, se Egon Bondy, marxistický filozof a básník, spoluzakladatel Názorového sdružení levice, pokusil projekt pažského jara a následnou invazi vysvětlit komplexněji.  Jako mladý marxista se velmi záhy po únorové revoluci v roce 1948 vymanil z iluze, že nově budovaný socialistický režim by měl cokoliv společného s realizací ideálů spojených s emancipačním projektem, s možností univerzálního všestraného rozvoje člověka, odstranění vykořisťování či nastolení samosprávné společnosti. Také jeho pohled na změny koncem šedesátých let jsou odlišné. Bondy se díval na SSSR a socialistické země jako na státy, kde se mnoho kapitalistických vykořisťovatelů zaměnilo pouze za jednoho, pouze státního. Stát, tedy mocenská elita, která jej řídí, je univerzálním zaměstnavatelem a univerzálním vykořisťovatelem celé společnosti, jež si pomocí nejrůznějších skrytých mechanismů přivlastňuje společenskou nadhodnotu. Vnímal většinu států socialistického bloku jako země, které se vydaly cestou státního kapitalismu. Jedinou zemi, která nabízela stále revoluční alternativu byla pro něj Čína s Maovým důrazem na samosprávu během Kulturní revoluce.

Jeho interpretace invaze do československa je jednoduchá: neposlučnost pražské servisní elity,  potrestala vládnoucí elita Sovětského svazu vojenským zásahem. Neplní li servisní elita příkazy, vládnoucí elita ji prostě vymění, a to se stalo v ČSSR v roce 1968. Při takovém pohledu se jakýkoliv emancipační či revoluční étos úplně vytrácí. Bondy uvažoval, že jedinou cestou jak by  projekt pražského jara mohl véct k nastolení socialistické demokracie a společenské samosprávy, je převzetí iniciativy masami a vytvořit změny ze zdola, skrz lid. To se reálně nedělo, iniciativu měla liberálně laděná inteligence, což by při úspěchu obrodného procesu vedlo podle Bondyho k novému třídnímu rozdělení. Spolu s Petrem Uhlem v Názorovém sdružení levice, kritizovali aktivity komunistů z leva a snažili se vytvořit revoluční alternativu společenského vývoje. Prosazovali koncept socialismu, jenž by byl postaven na široce pojaté demokracii a společenské samosprávě, a vyhnout se přitom liberalistickému pojetí, či dokonce restauraci kapitalismu.

Podobnou tendenci viděl Bondy i u sousedních liberálně demokratických zemí. V závěrech na konci šedesátých let také při hodnocení kapitalistických ekonomik uvádí, že svou tendencí k monopolizaci a centralizaci postupně ruší vztahy původních soutěžících subjektů a vytvářením monopolů stále více narušují volný trh, až se někdy dostávájí na hranici státního kapitalismu. Tento pohyb si podle Bondyho vytváří i adekvátní politickou strukturu, která podstatně omezuje demokratické politické svobody a maximálně zajišťuje monopol vládnoucí třídy. Druhou variantou je, že ekonomická elita, jejíž vliv na stát je nepřímý, je začne ovládat přímo, jak se to děje dnes v podobě lídrů jako je Trump, Berlusconi či Babiš. Případy, kdy se oligarchové stávají přímo představiteli států je čím dál častější, liberálně demokratické instituce jsou sice zachovány, lidé mohou chodit k volbám, ale jejich reálný vliv na podstatné záležitosti je minimální.

Analýza společenských zřízení, kterou provedl Bondy je v zásadě podobná pohledu Ursuly Le Guin, která se zabývala popisem a rozborem rozporů samosprávných režimů a režimů postavených na soutěži a ovládání, které dovádí dále a vytváří pro jejich zkoumání specifické laboratorní podmínky v rámci sci-fi žánru.

Ve svém románě nazvaném “The Dispossessed: An Ambiguous Utopia”, popisuje dvě planety, v podstatě myšlenkové experimenty společenského uspořádání:  Na první planetě s názvem Urras, je rozvinutý trh a svět je plný spotřebního zboží, technologické vyspělosti a pohodlí, ale je to vykoupeno pernamentním útlakem, vykořisťováním  a vytvářením válečných konfliktů. Na druhé planetě s názvem Anarres je vybudována anarcho komunistická společnost, kde se vše formováno kolektivem, disciplinovaná společnost, kde je vše podřízeno vyšším ideálům rovnostářtví a spravedlnosti. To je zas vykoupeno strádáním, nepohodlím, nemožností individuálního rozvoje a určitou apatií z vyčerpání.

V knize je zvláštním způsobem zkomprimována dvojí životní zkušenost. Zkušenost života reálného socialismu i reálného kapitalismu. Je v ní dobře popsána těžká sdělitelnost obou žitých zkušeností a jejich problémy. Rozpory v jednání, které jsou nesrozumitelné, těžko přeložitelné  pro někoho pocházejícího z druhého režimu a přesto jasné pro čtenáře.

Když použiji metaforu převzatou z knihy, tak my všichni dnes žijeme na Urrasu. Anarres byl pohlcen rozpínajícím se kapitálem a zkušenost Anarresanů byla zdiskreditována. Já jako bývalý Anarresan, který v sobě ještě nepopřel svoje anarresanství, tak jak to udělali moji rodiče, uchovávám anarrské idály ve svých kulturních produktech, jako je moje psaní nebo filmy.

Le Guin i Bondy nepochybovali o tom, že socialismus je další dějinnou fází nutně nahrazující kapitalismus. Restaurace kapitalismu prožívaná v posledních třiceti letech ve Východní Evropě, ale nenasvědčuje tomu, že by se něco takového blížilo.  Ale i přes nepěkné výhledy bych tomu rád věřil, protože jedinou alternativou k něčemu co tu vágně nazývám socialismem, je smrt v planetárním smyslu.

Následovat bude krátký videoesej s názvem Socio-fiction, z roku 2005. Je to můj ranný pokus, jak se vyrovnat s historií  reálného socialismu a následnou restaurací kapitalismu ve střední Evropě. Zabývá se rozpory postkomunistického světa a popisem revoluce, jako imperativu věčného návratu. Snad vyznívá anachronicky a možná nedostatečně popisuje realitu, tak jako se dnes zdá být zastaralý i Bondyho trockistický maoismus i Le Guin anarchistické přesvědčení.  Žijeme totiž v době, kdy politické idály se zdají být spíše myšlenkovými experimenty než reálnou politickou silou, ale i to se může brzo změnit. To se sice předpovědět nedá, ale víme že se to stane.