zbyněk baladrán cv

Mikroskop a dalekohled času

dvoukanálová videoinstalace, 2x HDV, 11:00, 2013
Stále věříme, že pohyblivý obraz je jistou formou vizuálního myšlení, zpřesňuje promyšlené a objevuje nemyslitelné. To platilo stejně v čase jeho vynalezení před více než sto lety, tak v dnešní době, kdy je každý roh sdíleného (společného) prostoru opatřen kamerou. Pohyblivý obraz osvobozuje oko, je negativem času, ukazuje to, co oko nemůže nikdy vidět: znaky dekódované reality, spontaneitu a vnější pohyb. Skrývá v sobě dialektický potenciál – je současně emancipačním nástrojem i nástrojem kontroly. Jak napsal Dziga Vertov: Naše oči, točící se jako vrtule, se na křídlech hypotéz rozbíhají k budoucnosti.

Skript:

1. Vyprávění učiní z diváka pozorovatele

Jedna společná, ztracená vzpomínka z dětství. Týká se podmínek pro život, základních věcí, které se nedají více redukovat. Jsou různé vzpomínky, které se mohou stát společnými, zde je tato:

Obrovské panelové sídliště podniku uranového průzkumu někde na severu země před třiceti lety. Ve vzpomínce nejde o radiaci. Nejde ani o její potenciální přítomnost v podobě neviditelné hrozby ochromující mysl. Ztracená vzpomínka se týká stěhování do nového bytu. Totiž bytu v jednom z nových panelových domů na okraji města. Byt ještě není dokončený.
V této banalitě uvízlé v dětské mysli je skryta samozřejmá představa, že svět kolem sebe máme pod kontrolou a že lze život a životní podmínky změnit.

2. Vyprávění probouzí divákovu aktivitu

Než o vzpomínku jde spíše o příklad dětského denního snění. Jako je třeba tento přinášející první rozpory:

Ježíš přibitý hřeby na kříži přilétá na vánoce odkudsi k panelákovému balkónu. Potkává se sebou samým coby miminem, zabaleným těsně do zavinovačky. Oba přiletěli rozdávat vánoční dárky. Bezradně ale visí nad balkónem. Jeden už mrtvý, druhý ještě neumí mluvit. Ani jeden se nemá k rozdávání dárků.

Nebo tato představa imaginárního filmu z paměti dětského režiséra ovlivněného němou groteskou:

Dělník, který jde s dlouhým prknem na rameni po sídlišti. Všude kudy prochází, vyvolává rozruch, protože se chová, jakoby žádné dlouhé prkno neměl. Poráží lidi, vráží do aut, rozbíjí okna, shazuje věci bez toho, aby věnoval pozornost, tomu co činí. Jde si prostě po svých. Když konečně dojde na místo určení, shodí prkno z ramene a na tváři má spokojený výraz z dobře vykonané práce.

3. Vyprávění vynucuje na divákovi rozhodnutí

Jak se stalo, že ideál rovnostářské společnosti zmizel z horizontu možné budoucnosti? Jak se stalo, že se vytratila tak samozřejmá kolektivní imaginace?
To je to, co se vkrádá do mysli.
Zde je ještě jeden záznam denního snění ze sídlištního dětství:

Jak vypadá spravedlivá společnost? Je jasné, že žijeme ještě v nedokonalé společnosti. Existence nového panelákového bytu dokazovala, že jsme ale na dobré cestě. Možná právě proto v dětské mysli uvízla představa komunistické společnosti jako nekonečné řady paneláků, táhnoucích se od obzoru k obzoru. Než tuto představu zakrylo rozčarování, že se komunismus neblíží, to byla dobrá vize.

4. Obraz světa, divák je postaven proti němu

Vzpomínání nikomu nepomůže, nejde o to evokovat idylu nebo noční můry dětství. Zasuté vzpomínky zde mají odkrýt rozpor, který vnímáme v přítomnosti. Tedy rozklížení kolektivních představ. Rozpor je čím dál tím hlubší. Na jedné straně ztráta iluzí. Na druhé straně nemožnost představit si budoucnost, ke které se dá s radostí směřovat. S tím se nedá vyrovnat, prožívání takové skutečnosti je plné paranoidního strachu a ochromení. Nejde jen o materiální podmínky, které se díky legalizovaným možnostem zisku zhoršují, ale i o fašizaci společnosti a obecný konformismus. Dobrovolná sebekolonizace představami, o kterých tvrdíme, že jsou ty nejlepší ze všech možných.

5. Argumenty, divák je doveden k poznání, studuje

Otázkou zůstává, proč má cenu dolovat zasuté vzpomínky a konfrontovat je se současnou realitou agresivního kapitalismu, na jehož podobě vědomě nebo nevědomě participujeme? A proč takovouto formou?

Protože jde o život.
Protože jde o kolektivní imaginaci možného.
Protože jsou různé způsoby komunikace.
Protože umění je jedním z těchto způsobů.
Protože i když se zdá být umění bezzubým, stále k někomu promlouvá.
Protože je zde možnost, že umění může někoho a něco změnit.
A také proto, že autor je v umění vyučen a nic jiného neumí.

6. Člověk je předmětem zkoumání

Lucretius Carus kdysi předpokládal, že to, co vidíme, jsou slupky předmětů a tvarů. Vše se jako cibulové plátky odděluje od předmětné skutečnosti a vplouvá do oka. Povrch věcí má vždycky dostatek materiálu. Vzduchem plují obrázky, každý samostatně není vidět, ale společně jsou spleteny do jemné tkáně. Tvoří kontinuum obrazů. Množství snímků se rodí v okamžiku, v mizivém čase. Spojují se a rozpadají. V jejich nárazech vzniká nový smysl. Můžeme říci, že Carova imaginace anticipovala zobrazení pomocí pohyblivých obrazů.
Ještě zajímavější jsou jeho myšlenky o zvuku hlasu. Předpokládal, že hlas a zvuky jsou hmotné. Proto když se hlas hrne na své úzké cestě ven, a když jsou slova ve větším počtu, snadno se tím návalem drásá hrdlo. Hlas a slova jsou tělíska hmoty, proto škrábou. Carus pokračuje: Každý ví, kolik ubere člověku sil a nervů, když musí nepřetržitě řečnit až do tmy, obzvláště jeli nucen křičet. Ten kdo mnoho mluví, ztrácí vždy část své hmoty.

7. Společenské předpoklady určují myšlení

Uvažujme o tom, že umělecké dílo je mučícím nástrojem, představme si jak každý obraz, zvuk, hlas a slovo ztrácí svůj původní význam. Jak se bortí zdánlivě jisté předpoklady. V naší době nic jiného nezbývá než původní význam preparovat, drtit, a vnucovat mu nový. Přerušit tok předpokládaného směrem k nečekanému. Je to jako ten vtip, kterému nikdo nerozumí, ale všichni se smějí, protože je to vtip. Vtipu je třeba dát nový význam.

8. Konflikt je nevyřešený

Pokud nechceme propadnout pocitu bezvýchodnosti a nepřistoupíme na to, že se jedná o sentimentalizaci minulosti a subjektivní romantizaci umělce a jeho práce. A také, že nejde ani o estetické cíle. Naopak jde o metodologický návrh, jak postupovat při uměleckém sdělení. Sdělení o ztrátě univerzální kolektivní imaginace o nemožnosti změny a také o nejednoznačnosti takového sdělení o nejednoznačnosti role umělce a umění.  V tom případě autor pojímá sám sebe a svůj přístup jako případovou studii, jako nástroj, kterým zkoumá sám sebe… Což je zřejmý nesmysl, ale stačí říct, že autor zkoumá sám sebe a ten rozpor tak jako ostatní rozpory, zatím nechat bez odpovědi.

9. Zůstávají rozpory

Když se vrátíme k oné neodbytné vzpomínce, není na ní nic potlačeného, co je zamčeno hluboko v nevědomí, z čeho jde strach. Nic takového. Co zůstává, jsou zkušenosti. Každá zkušenost, každý popis zkušenosti, každé zobrazení je jako kapitola z historie lidstva jako historie třídních bojů. Protože co by to bylo jiného? Zůstává také vědomí, že se některé věci nedají zobrazit. Proto se to musí zkoušet znovu a znovu.
Každá aktivita produkuje nedorozumění. To platí o všem, o lásce, o sexu, o práci, o umění. Nejsilnější hybnou silou nových děl je právě nedorozumění. Bez nedorozumění není žádného pohybu. Bez nedorozumění se nestane nic nového a nečekaného. Bez nedorozumění není budoucnost.
2013