zbyněk baladrán cv

Diderotův sen

video instalace, dvoukanálová full HD projekce (11’05“ a 2’24“) na černém transparentním plátně

Diderotův sen? Kdybychom parafrázovali slavný filozofův název textu „Toto není povídka“, tak toto není Diderotův sen. Mohl by to být Baladránův sen, ale také to není jeho sen. Nebo někoho jiného? Kdo tedy sní? Co je to sen? Jak to popsat? Začněme oklikou. Zeptáme-li se obecně, kdo sní, mohl by to být každý, tedy všichni. Živí i mrtví. Minulí i budoucí. Definice snu zaostávají a podávají jen částečné vysvětlení. Sen může být kondenzované pole myšlení. Čím lépe prý promýšlíme věci mimo spánek, tím prý máme méně snů, ale tím více je oblastí, kam naše mysl nikdy nezabloudila. Život si tvoříme v podmínkách, které jsme si nezvolili. Přesto máme nad ním alespoň částečnou kontrolu. Co je sen? Je to zásobárna obrazů a stále se opakujících dědičných schémat? Opět, kdo sní? Je to nekonečný zástup subjektů, diskurzů a politik? Můžeme pevně určit, kde sen začíná a kde končí? Hranice snu a bdělého vědomí nejsou jasné. Skutečnost erodovaná v kontinuitě. Nic na tom nezmění ani racionalizace, které vysvětlování snů podléhá. Naši společenskou situaci sny nezlepší. Běžně se dnes říká, že sen odkrývá skryté významy bdělého stavu. Snad ano. Nezbývá než se ptát za pochodu, odpovědi nejsou provždy dané, musí se znovu hledat. My jsme ti, kdo jsou zde, nic jiného a nikdo jiný tu není. Vztáhneme-li slova Diderotova popření na jakékoliv jednání, paradox z toho vyplývající nám snad pomůže k lepšímu pochopení toho, co jsou naše sny a zda snová práce není jen konstrukce našeho vnitřního světa bez možnosti změnit ten reálný. Toto není Diderotův sen. Ani Baladránův sen. Kdo sní? Co jsou to za sny? Kde se berou? Co říkají? A co s tím?

Skript:

Část a: Afázie

-Kdy už to začne?

Nemůžu se dočkat.

-Už to začalo.

-Kdy?

-No, na začátku.

-Ale já myslel, že to bude sen.

-Sen už dávno začal.

-Takže nejsem při vědomí?

-Proč bys nebyl, jsi. Ale sen už začal.

-To co považujeme za dějiny společnosti,

jsou jen neúplné dějiny jednoho okamžiku.

-Proč ten chemický pohyb?

-Dovolíš, abych předběhl čas o několik tisíc let?

-Proč ne, čas není pro přírodu ničím.

-Souhlasíš tedy, abych nechal vyhasnout naše slunce?

-To jsou tvoje slova?

-Ne, to patří do snu

-Katastrofa tedy už nastala…

-Dávno. Ale teď je třeba jít proti tomuto fatalismu, vstříc svojí volbě.

-Rozeznat co je to sen.

-Jsou jazyky, které už jsou zapomenuté. Jsou promluvy, které již nejsou srozumitelné.

Jsou společnosti, které už neexistují. Všechno co bylo o nich zaznamenáno, zmizelo. Možností, jak je můžeme znovu uvidět, je znovu je vynalézt.

-Co myslíš tím vynalézt?

-Vynalézání je jiné slovo pro snovou práci.

-Ale pak to neexistuje! Dobře, jak vypadá ta tvoje neexistující společnost, a vůbec jak vypadají jednotlivé bytosti?

Jsou stejní jako my? Tady na zemi nebo i na  jiných planetách?

-Například lidští polypy na Jupiteru nebo na Saturnu. Lidé rozmnožující se dělěním. Člověk dělící se na nekonečné množství atomických lidí, kteří se nejdříve zakuklí, pak protrhnou své kokony a odlétají jako můry. Lidská společnost, celí kraj osídlený drobty jediného člověka! Když se člověk dělí na nekonečné množství jednotlivých lidí, pak tam musí být méně nepříjemné zemřít. Ztráta člověka se tak snadno nahradí, to pak způsobí jen málo smutku.

-Jak to víš?

-Podívejme se na něco jiného, například na tuto beztvarou hroudu, to je dobrý příklad.

-Ale to je přece moje hlava!

-Celá tvoje hlava?

-Každá věc je víceméně kteroukoliv jinou věcí.

Co je to bytost?

-Souhrn určitých tendencí.

-Co je to život?

-Život je sledem akcí a reakcí.

-Není to příliš archaická představa?

-Prosím, nabídni mi aktuálnější.

-Například toto. Podívej.

-Co je to?

-To je tvoje hlava.

-Celá moje hlava?

-Ano

-Ne, počkej, vysvětlím ti to, představ si pavouka…

Vlákna jsou všude, na povrchu tvého těla není jediného místa, k němuž by nevedla. A pavouk se uhnízdil v jedné části tvojí hlavy, v mozkových blánách. Jestliže nějaký atom rozechvěje vlákna pavučiny, pavouk se vyburcuje, znepokojí, a buď prchá nebo přibíhá. Uprostřed své pavučiny přijímá zprávy o všem, co se děje v kterémkoliv místě jeho příbytku, který si utkal.

-Zajímavé, nemáš jiný model?

-Dobře, představ si sadu obvodů, pevně organizovaných a vzájemně propojených. Z nich vedou čidla…

-Myslíš počítač? To zní opravdu aktuálně, ale na druhou stranu, to pomůže pochopení ještě méně. Nezkoušej to ani s DNA, takových popisů jsou spousty.

-Tak si vem skřeky, které vydáváš. Já jim rozumím, jsou to slova a věty, které dávají smysl. Ale představ si, že nějaký cizinec jim vůbec nerozumí. Pokládá tě proto, za méně než jsi?

-To snad ne!

-Ale ty to tak děláš.

-Naše společnost je uhnětená z drti. Zdá se být jednoduché udělat z inertních látek drobky, které se stávají základním kamenem výstavby všeho, co vidíme kolem sebe. Rozumíme podstatě hmoty. Když rozpoznáme užitnou hodnotu alespoň její části, rozdrtíme ji a použijeme v nové směsi.

-Co třeba cizinci?

-Ano i ti se dají použít.

-Dalo by se takto naložit i se mnou?

-Nepochybně.

-Mluvíš o práci?

-Mluvím o moci.

-Proud času plodí vše, co je možné.

Vytvoří nějakou podivnou složeninu.

-Podívej se tímto směrem.

-Ano?

-Co dělají?

-Není to úplně jasné, hýbají se?

-Myslím, že se díváš špatným směrem.

Podívej se ještě jednou, možná trochu rozostři zrak.

-Zas nic, jen se to trochu mele, myslíte to, jak se to kroutí?

-Trochu víc doprava.

-Výš?

-Výš.

-A?

-Díváš se správným směrem.

-Doufám, že to není to, co si myslím.

-Ano, vidíš to správně.

-Nenapadlo mne, že je tak těžké tě uspokojit.

-Ano, to je. Na začátku jsem viděl, jak to dělají ostatní a dělal jsem to jako oni, dokonce trochu  lépe, protože jsem upřímnější nestyda, lepší komediant, hladovější a mám lepší plíce.

Mám pružnost zadku, a svůj způsob jak nahrbit hřbet, zdvíhat a spouštět ramena, roztahovat prsty, sklánět hlavu, přivírat oči, dovedu být ohromen, jako bych z nebe zaslechl božský hlas. A to lichotí.

-Dobrá, přistupujeme k tomu, každý z trochu jiné strany, jeden takovým a druhý jiným způsobem. Ty, ale zjednodušuješ všechno na jedno kopyto. Vymysli něco jiného, a ne pořád ruce-válec, nohy-válec, trup-válec, krk-válec, hlava-koule. Je to nuda.

Část b: Utlačovaná paměť

-Trhliny v paměti nám odkrývají to co se snaží zakrýt snová práce.

-Celá masa hmoty se skládá z drobných tělísek. Každé tělísko má nožičky a drábky. Za ty nožičky se tělíska vzájemně přidržují, vytvářejí tak dlouhé hrozny různých tvarů. Co by se stalo, kdyby si jedno tělísko řeklo, že kousne jiné, kterého se přidržuje? V celém hroznu to vyvolá tolik reakcí, tělíska se začnou vzájemně štípat, všechno se začne hemžit, pohybovat, měnit polohu a tvar. Zdvihne se šum a bzukot. Kdo nikdy takovou věc neviděl, uvidí bytost o pěti či šesti stech hlavách a o tisíci či dvanácti stech nohou!

-O čem to mluvíš?

-O možnostech.

-Já zase o zneužívání snové práce.