zbyněk baladrán cv

Kontinuita představivosti v maloobchodě a umění koláže.

Cca 300 koláže na papíře, A4

Ludwig Lidl není zakladatelem retailové společnosti Lidl. Zakladatel se jmenoval Dieter Schwarz, ale název Schwarz Market by mohl spoustu zákazníků odradit. Proto se rozhodl jméno Lidl odkoupit od penzionovaného malíře za 1000 DM. Je to hezké a v německu docela běžné jméno. Rozhodl se koupit právě tohle, protože jeho bývalý společník se takto jmenoval. Asi ho chtěl naštvat. Ludwig Lidl byl malíř, ale na internetu nenajdete skoro žádnou zprávu o něm. Jen odkaz na 13 stranu novin „Heilbronner Stimme“ z léta roku 1972. Je tam jediný vzkaz světu z jeho úst o kterém vím: „Keine Woche ohne Bild, manchmal sogar zwei.“ Tento imperativ svědčící o urputnosti a kázni umělce, mne zaujal. Je to standardní sebenaplňující představa o tvůrčích lidech, kteří jdou za svým a jednou se ukáže, že se to vyplácí, přináší to ovoce. Jen vytrvat. Ale kdyby neprodal svoje jméno, nikdo by neznal ani jeho krédo. Divím se, že ho Dieter Schwarz nepřikoupil. Jeho obchodní politika ho stejně svým způsobem adoptovala. Každý týden nový obraz, někdy i dva: Výlet do Řecka. Barbecue s přáteli. Retro vzpomínka. Úklid domu. Jarní úprava zahrady. Francouzský týden. To je odkaz Ludwiga Lidla, umění slouží lidem! V dnešní společnosti, oceňující takové příběhy je Lidl ideálem individualistické cesty k úspěchu. Jak bychom se z toho mohli poučit mi ostatní? Nikdy to nevzdávejte, žijeme přece ve světě plného inspirace a možností, v nejlepším světě ze všech možných! To je poselství pro všechny. Beru to vážně: Každý týden nový obraz, někdy i dva! Nevím k čemu to je, ale stvořili jsme svět, ve kterém to prý funguje. Děkuji Ludwigu Lidlovi a Dieterovi Schwarzovi za jejich lekci.

Formuláře, pravidla, statistiky a dotazníky jsou druhem znalosti, byrokratické znalosti. Ale je to znalost schematická, vždy jde o zjednodušení. V praxi všechny byrokratické procedury bez vyjímky ignorují veškeré detaily skutečné sociální existence a redukují vše do apriorních a statistických vztahů. Jak to napsal David Graeber v Eseji o strukturální stupiditě. Srovnává byrokratickou praxi s praxí antropologa, kde každý etnografický popis, i ten nejlepší, ve skutečnosti zachycuje nanejvýš dvě procenta toho, co se děje. Dnes se skrz tento dvouprocentní popis díváme na svět skoro výhradně. Byrokratizace skutečnosti pronikla úplně do všech možných odvětví lidské činnosti a myšlení.
Umělci a umění jsou také taxonomizováni obdobným způsobem. Ani se zde nezmiňuji o umělecké autonomii, ta je podmíněná hierarchií pravidel. Co zbývá jiného? Možná bychom se mohli poučit z Haškova Švejka a brát věci tak to schematizované vážně, je to přece naše imanentní zkušenost! Možná, že příkladným naplňováním takového přístupu to někde praskne a vyvalí se zbylých devadesát osm procent.

Stlačením nákladů na minimum díky použití co nejlevnějších materiálů, automatizací výroby (stále zůstává individualizovaná) na zlomek času, nutný k vytvoření jedné koláže, přesunutím důsledků znečištění a nakládáním s odpady na někoho jiného, jsem vytvořil monstrum, ne nepodobné jiným monstrům vedených podobnou logikou.