zbyněk baladrán cv

Jsem slepý?
železná tyč, tisk na papíru, 2mx0,30m
2011

Skript:

Eckermann řekl:
„Co si myslíte, mohou lidé mezi sebou komunikovat bezprostředně na dálku?“
Goethe položil lokty na stůl, složil prsty mezi sebe a opřel si o ně bradu:
„Zajisté myslíte komunikaci bez signalizace prapory, bez pomoci zrcadel, bez ohně a tak podobně?“
Eckermann neobratně usrkl z broušené skleničky po okraj naplněné šnapsem, až mu jedna kapka stekla na vázanku, nevěnoval tomu pozornost a pokračoval:
„Ano, to jsem měl na mysli. Ten pocit, že i když jsem od někoho odloučen, přesto mu mohu vysílat svoje myšlenky.“
Goethe vypadal zasněně, svého šnapsu se ale nedotkl a po chvíli spustil:
„Mezi milenci je magnetická síla zvlášť silná a působivá na velkou dálku, za jinošských let jsem zažil dost případů, kdy ve mně vyvstala na osamělých procházkách mocná touha po milované dívce a já na ní myslel tak dlouho, až šla skutečně proti mně. „Padl na mne v mé světničce takový neklid“ řekla mi „nemohla jsem si pomoci, musela jsem sem“. „
Eckermannovi vytanula na mysli báseň opačného vyznění, kterou mistr nedávno napsal, pobavilo ho to, ale nedal na sobě nic znát.
„Kolem si šla? Ach. Já tě neviděl!
vrátila ses a já nespatřil tě projít!
ztracený okamžik, o třikrát žel!
Jsem slepý? Jak jen k tomu mohlo dojít?
Pak na chvíli zavřel oči, ale měl divný pocit, jako by je někdo jiný právě otevřel.

„Někdo by měl napsat kritiku smyslů,“ poznamenal Goethe.
Eckermann rychle otevřel oči a překvapeně se na něj podíval:
„Někdo jako Kant myslíte? Zajímalo by mne, jestli existují lidé, kteří mají úplně jiné druhy smyslů, které my ani neznáme.“
„Ano, je to možné“, odvětil Goethe a podíval se z okna,“škoda že už nežije Humboldt, ten měl na všechno pohotovou a vždy tu nejlepší odpověď. Ano on by takovou knihu měl napsat.“
Eckermann zvedl hlavu a řekl: „Možná je nějaký orientální učenec…“
Goethe ho rychle přerušil: „Jak vás to napadlo? Žádný Avicenna se v Orientu už nikdy nenarodí … „
Eckermann znovu zavřel oči.

Goethe citován Marxem a Marx citován Saidem:
„Mám tím bolem rozželet se,
ač hruď plesá výš a výš?
Myriadu duší přece
Tímúrova sžehla říš.“


„Domnívám se, a moje experimentální výsledky to potvrzují, že pro telepatické spojení je nesmírně důležité psychologické sladění obou (induktor a percipient). Ale moment,“ Profesor Vasiljev
zašátral v kapse a vytáhl přeložený papír. „Dostal jsem dopis“, pokračoval, zatímco si nasazoval brýle a rozevíral papír, „od guvernéra ďábelských ostrovů pana Castela, který se o změnu vnímání pokouší radikálnějšími postupy, zde je úryvek: … Eckermanna neznám, dělal také pokusy? Ještě jednou zopakuji, co jsem už jednou jinde napsal: Náš svět je syntéza vjemů, které nám dávají naše smysly, mikroskop dává jinou syntézu. Kdybychom změnili smysly, změnili bychom obraz. Svět můžeme popsat jako soubor symbolů schopných vyjádřit cokoliv, stačila by pouhá změna nastavení našich smyslů a četli bychom jiná slova přírodní abecedy.“

Eckermann otevřel oči, měl pocit jako by na moment usnul, podíval se směrem ke Goethovi, ten měl hlavu stále opřenou o ruce, lokty na stole, vypadal, že také spí:
„Heine mne nemá rád, říkal, že jsem váš papoušek“, řekl, podíval se na Goetha a sledoval jeho reakce. Ten na sobě nedal nic znát. „Ale přesto, já Heinricha obdivuji,“ pokračoval, „je to přítel Marxe a bez Marxe by nebylo Saida! Ale jsou i jiné texty naší romantické epochy, než ty vaše, které dokazují, že zárodky odhalení velkých epistomologických bludů byly položeny už dávno před Saidovým narozením. Nemám předsudky, zarecituji vám modlitbu Mynheera van Koeka z otrokářské lodi Supercargo za jeho náklad otroků, kterou napsal Heinrich… Ano Heine je veliký básník:

Pro Krista, Pane, učiň ty,
ať jsou mi ti hříšníci zdrávi!
K hněvu-li hnuli tě, však přece víš,
že pitomí jsou jak krávy.
Chraň jejich život pro Krista,
jenž za nás byl na kříž vzpřažen!
Vždyť třista-li kusů mi nezbude,
je celý můj obchod zkažen.“

Když dorecitoval, zjistil, že na něj Goethe němě zírá: „Máte štěstí, že jste literární postavou Eckermanne“, pak se otočil někam směrem ke kachlovým kamnům, rukou jakoby někomu pohrozil a naštvaným hlasem zakřičel směrem ke komínovému průduchu: „ a vám, autorovi, bych chtěl jen říct: dejte si pozor! Toto není dům, abyste ho postavil z prken, cihel a kamení. Ani to není kompozice, abyste ji složil ze součástek jako stroj. Psát, to je vyjádření jedinečnosti, něco podobného jako organismus a ten jen tak nerozeberete a znovu neposkládáte!“

 

Dávná smrt mouchy

( metodologie psaní I.)
3’16“, HDV, 2010

Skript:

Mimořádně ošklivá moucha. Vypadala trochu jako masařka, ale měla o něco divočejší vzhled. Více ježatých chloupků a barvu neměla měňavou, ale zemitě šedivou. Přilítla znenadání v protisvětle letního večera. Sedla si na obálku Afrických dojmů Raymonda Roussela. Odehnal jsem ji neobratně rukou, zvedla se, a znovu usedla na knihu, tentokrát na autorovu fotografii. Chvíli sosákem oťukávala jeho bílý klobouk a pak se neurotickým hmyzím pohybem přesunula k jeho legračnímu kníru. Orazítkovala ho třemi rychlími údery, pokrčila nohy a slétla několik centimetrů podél knihy k malé loužičce rozlité vody na hladkém laminovaném stole. Voda vystupovala v boulích do prostoru a odrážela pokrouceně okolní stromy. Moucha přiložila sosák k vypouklé hranici vody a začala sát.

Přerušil jsem psaní.

Za dvanáct hodin se k psaní vracím, zpět k mouše.

Napila se, s novým odrazem vzlétla a znovu přistála u protějšího zálivu louže. Světlo procházející čočkami na plastové lahvi stojící v cestě slunci, vytvořilo neskutečný, atmosférický dojem. Tmavé tělo mouchy se zřetelně vyjímalo proti tomu plastovému zázraku. Začala se mít. Zadníma nohama se pevně zapřela o povrch stolu a přední štětinaté nohy ponořila hluboko do vodní boule.

Znovu jsem přerušil psaní.

O několik týdnů později se opět vracím k mouše. Stále je tu.

Moucha trpělivě čekala na lžičce a pozorovala mě.

Znovu píšu.