zbyněk baladrán cv

Building archive

SD video, 6’56, /in Polish with English subtitles/ 2008

Film “Archive Building” the product of a three month research trip to Warsaw focusing on the contemporary past. In his research, he explored archives to collect slogans from protest movements and demonstrations from the key year 1968 right up until the present. The film records the process of hanging these slogans, each written on a separate piece of card, on a web of red string, like so much encumbering washing, around the space of the flat in which he lived in Warsaw. The over 150 slogans that artist collected are from protest movements of very different kinds, often diametrically opposed to one another, that have taken to the streets or influenced the collective debate in Poland during the recent historical past. On occasions, they express the same emotions even if the political positions they come from are implacable enemies. By hanging them in a net, the words become artifacts with spatial form: in what ways do these verbal phrases, these expressions of ideas constitute the particular public space of debate (or even a fatigue with it) with which we are confronted in today’s Poland?

Accidental archivist

Jiří Skála and Zbyněk Baladrán,
videoinstallation, 2009

Skript:

Jediné, co si dokáži vybavit je změť stěn, stropů, podlah, dveří… Občas jsem schopen vzpomenout si na konkrétní roh, výčnělek či niku ve stěně; ale jen na chvíli. Těch míst jsou stovky. V některých jsem byl i častěji. Můžu vám je i ledabyle popsat, kdyby jste chtěli. Na některé si zas nevzpomenu. Vyvstávají mi v hlavě na kratičký moment; nejsem schopen určit o jaké místo jde a kdy jsem ho navštívil. Pořád to zkouším a nic. Jsou to jen letmé střípky. Co by jste chtěli? Mnohem častěji si pamatuji, co zde bylo vystaveno.

Vždy se dívám nejdřív na celek; výstava je asambláží, shlukem předmětů, které dávají dohromady význam; I když vlastně, velmi často žádný význam nedávají. Ten celek – jak působí na první pohled, je to, co umím zachytit. Snažím se vytvořit zprávu do budoucnosti, zprávu o dočasném zabydlení myšlenek, jejichž stopa se udržuje pomocí vzpomínek, možná textu, ale především pomocí fotografií. Výstava je momentální myšlenková zóna, která se nám snaží zdělit: toto je obraz světa, podívejte. Obraz, který však přestane mít platnost poté co výstava skončí; musí se vždy postavit znovu, jinak, znovu a znovu.

Podívejte se na to, co znamenala výstava před patnácti nebo dokonce dvaceti lety. Zpráva umělce, kurátora se vypařila; už jí nerozumíme, nebo nám přijde nezajímavá – banální či tendenční. Co vidíte, fotografie na sebe nabalila celou naivitu doby; všechny ty nevědomé věci uchycené za myšlenkami, za jednáním; už to není jen fotka výstavy v nějaké galerii, ale dobový obraz toho co bylo před googlem a mobily. Ano, je to tam.

Když si ty fotografie prohlížím, vidím, jak jsou zaměnitelné. Kolik jsem vyfotil výstav, z nichž jsem byl nadšený, a které rozbili mou představu, o tom, co je svět a co tu dělám? Dvě, tři, výstavy, jenž mi nedají spát. Co jsou ty ostatní? Dělám nějaký archiv banálních obrazů… z nichž ne historik nebo teoretik umění, ale budoucí etnograf něco vyčte… s nejvědší pravděpodobností to tak bude…

Na úplném začátku jsem fotil pro kamarády. Vnímal jsem to, jako příležitost, jak si vydělat nějaké peníze a neztratit přitom spojení se světem umění. Po pár letech to začalo fungovat. Všechno se časem nějak vybalancovalo. Je to vlastně taková služba lidem. Pokud jsou peníze na fotografa, aby zdokumentoval výstavu… samozřejmě.

A pak je tu jiná zpráva. Můj archiv jako celek. Ty, pro které fotky dělám, většinou neviděli ty, které jsem dělal pro někoho jiného. Natož pak celý můj archív! Kdo ho prohlídne, kdo z něho udělá metazprávu o vystavování kdesi a kdysi uprostřed evropy? Možná je to zajímavý dobový materiál pro budoucí… pro někoho… možná jako artefakty zaniklích civilizací.

Je to něco přes deset tisíc fotografií. Řadím si je podle dnů, měsíců a roků. Nepočítal jsem s tím, že u toho tak dlouho zůstanu; nejedná se proto o soubor snímků, který bych pořizoval z nějaké vnitřní potřeby. Vznikl a vzniká nesourodě, podle toho, kdo mi zavolá a jak mám čas. Proto tenhle soubor není objektivním záznam místní výtvarné produkce. Na druhou stranu, je největší v Česku a možná i na Slovensku.

Dříve bylo těžké se orientovat v diapozitivech a negativech, i když jsem je měl všechny popsané, vždycky mi chvíli trvalo je dohledat. Stačilo se zmýlit nebo být nedůsledný; příště jsem je nenašel, ať jsem se snažil sebevíc. V tomhle je digitální technologie úžasná, pouze jedničky a nuly. Osmibitové, šesnácti bitové fotografie, tify, jpegy a další formáty; všechno to je jedna technologie. Díky tomu mám všechny fotografie na jednom hardisku.

K čemu jsou archívy?

Obávám se, že ten důvod proč archivy jsou, proč vznikají, není ten samý, ze kterého jsou posléze čteny. Jsem etnografem… ano je to vědecká práce. Umění má dočasnou platnost a vstahuje se přímo ke svému prostředí okolí. Já tyhle časově omezené zprávy sbírám a řadím za sebou. Snad někdy v daleké budoucnosti bude má práce oceněna mými kolegy… jako soubor určité lidské aktivity…

Občas, když sedím u počítače a zrak mi z obrazovky sjede na tenhle šedivý hranol vedle, nemužu uvěřit tomu, že se v těchle několika centimetrech čtverečních ukrývá část mého života a dalších lidí. Někdy dokonce myslím na to, že si pronajmu bankovní trezor a uložím ho tam.

Jak jste již asi pochopili, toto je monolog vložený do úst někomu jinému.

Já jsem ten někdo jiný… já jsem z toho nenakreslil ani čárku, nevymyslel slovo… já jsem jen fotograf. Moji autoři vymysleli něco jako dalekohled do budoucnosti, kam umístili falešné vzpomínky a moje fotky a teď zkouší zahlédnout budoucnost. Představují si, že celý tenhle soubor bude předmětem nějaké akademické práce, která poodhalí tajemství naší minulosti a ukáže jim něco, co sami o sobě nevěděli. Těm budoucím to snad k něčemu bude…