zbyněk baladrán cv

Nesouvislé obrazy z dějin jedné právnické osoby
napsáno pro Společnost Jindřicha Chalupeckého, 2020

Historií prostupují různé typy společností, korporací právnických osob, které se v průběhu času proměňují nebo zanikají. Jsou reprezentanty i interprety sociálních kompozic a živých komplexních systémů. Patří k nim státy, akciové společnosti, nadace nebo třeba manželství. Jedním z jejch rysů je sebeorganizace, schopnost jednat nezávisle v rámci většího systému. Zároveň jsou determinovány neviditelnými silami, které na ně působí a skrze které se manifestují větší celky. Dějiny takovýchto objektů ukazují skryté záměry, tendence a dlouhodobé kolektivní pohyby, které nejsou popsatelné z bezprostřední blízkosti, ale vyjevují se v časovém a teritoriálním odstupu. Takovým objektem je i Společnost Jindřicha Chalupeckého, z. s., aktér na poli umění, který posledních třicet let spoluvytváří jeho obraz a spoluurčuje diskurzivní rámce v porevoluční české společnosti. Komplexní historie takové organizace si jistě zasluhuje poctivý výzkum, dobře ozdrojované citace a zasazení do politického a sociálního kontextu. V této črtě si budeme muset vystačit s pár obrazy a asociacemi. Snad relevantními pro další zamyšlení.

Velké ryby polykají malé ryby
Na bruselském letišti je kromě pěti zaparkovaných elektrických aut od evropských, většinou německých automobilek k vidění také obří reklama na vlámská muzea v podobě obrovských reprodukcí Bruegelových obrazů, kreseb a grafických listů. Reprodukce jsou animovány pomocí videomappingu. Některá místa na nich dětinsky ožívají a hýbou se, asi aby zpestřila nudu a bezčasí mezinárodního letiště. Přesto je možné si  samotné reprodukce dobře prohlédnout. Pro  jejich velikost dokonce i bez brýlí. Jedna z nich se jmenuje Velké ryby polykají malé ryby”. Staré latinské přísloví je tu zobrazeno s tak přímočarou imaginací, že tato alegorie musí být jasná každému, kdo ji vidí. Fantaskní ryba vyvržená na břeh skrývá ve svých útrobách další menší ryby, v jejichž tlamách jsou vidět části ještě menších ryb. Na loďce před tímto výjevem sedí otec se synem. Otec ukazuje na výjev a komentuje ho, což je ve vlámštině na grafice vyryto pod latinským nápisem: Podívej, synu, je známo, že velké ryby jedí malé ryby.” Syn, gestem ruky ukazující směrem k rybáři sedícímu na loďce před ním, dává jasně najevo, že pochopil otcovu politickou lekci o zaběhnutém řádu, kde mocnější kořistí z bezmoci, a dokáže tento princip rozeznat kolem sebe. Výjev je to absurdní, tak jako samotná podstata vykořisťování, když jej domýšlíme jako jakousi přirozenost skrývající se za fungováním světa. Už samotný grafický list dobře ukazuje, jak se takové zákony propisují do lidského jednání. Tehdejší vydavatel grafiky nechal vyrýt do levého rohu listu jméno již 30 let mrtvého autora Hieronyma Bosche. Pravděpodobně proto, že autor kresebné předlohy Pieter Bruegel byl o dost menší rybou pro tvorbu zisku než slavnější a uznávanější umělec předchozí generace. Ano, princip využívání mocenské převahy, ať už reálné nebo v symbolické rovině, se ve světě manifestuje velmi subtilně a někdy ho nelze ani rozeznat.
Cena Jindřicha Chalupeckého fungovala od svého založení v roce 1990 jako určitý typ generátoru afiliace k západnímu světu, specificky americkému, a symbolické moci občanské společnosti, která se měla potvrzovat ve volné soutěži.. V nových podmínkách tržního hospodářství, víry v plnou realizaci individualismu, bylo vytvoření takového ocenění logickým krokem. Cena byla sepsána na československém prezidentském letním sídle v Lánech čerstvě zvoleným dramatikem Václavem Havlem a uznávanými výtvarnými umělci Theodorem Pištěkem a Jiřím Kolářem. Záměrem bylo podpořit ty mladé umělce, kteří vytvoří mimořádný umělecký výkon, u nějž je také předpoklad, že vypovídá i o umělcově talentu, objevnosti a má přínos pro českou výtvarnou kulturu. V tom se odráží určitý politický rámec a zasazení do nového kontextu. Resentiment lze spatřovat ve specifickém nacionalismu a pocitu české výlučnosti – přestože byla cena založena československým prezidentem, nebyla určena slovenským občanům. V zakládací listině se počítá s předáváním na Pražském hradě, tedy sídle československých prezidentů, ale zároveň je zdůrazňován přínos pouze české kultuře. Do celkového rámce zapadá i paralelní založení Ceny mladých výtvarných umělců, mezinárodního programu Nadace pro občanskou společnost (newyorská nezisková organizace zprostředkovávající pomocí diplomatických a kulturních výměn spojení se  Spojenými státy). Program nadace sdružuje jedenáct národních ocenění ve státech střední a jihovýchodní Evropy. Vítězové jednotlivých národních soutěží se mohou sejít na rezidenci ve Spojených státech a symbolicky tak stvrdit příslušnost k sociokulturní sféře dnes reprezentované Donaldem Trumpem. Každý národ ať tedy ve volné soutěži prokáže svoje kvality a své nejlepší kulturní reprezentanty pošle přímo do centra velkého impéria, aby se naučili, co je to velikost. Chalupeckého cena již ve své zakládací listině odráží společenskou smlouvu mezi vykonávající mocí a přáním společnosti podřídit se kulturnímu okruhu, ke kterému chce patřit. Svrchovanost, kterou na konci dějin takto neviditelně a subtilně provozovaly Spojené státy, je ovšem na začátku dvacátých let 21. století ta tam.

Neviditelná ruka
Kupónová privatizace, již lze s odstupem chápat jako učitelku nových poměrů v raných devadesátých letech, prováděla občany nepřehledným prostředím finančního kapitalismu a investic. Bylo to za cenu různě velkých ztrát. Nově vzniklé finanční fondy lákaly drobné vlastníky kupónových knížek na znásobení vkladu. Obraz velké ryby požírající ty malé připomíná fotografie, kterou pořídil v roce 1993 fotograf Jaroslav Hejzlar pro ČTK. Vyfotografoval dlouhou kroutící se frontu potenciálních akcionářů směřujících do otevřených dveří velké administrativní budovy, aby zde odevzdali kupónové knížky Harvardskému investičnímu fondu. Fond byl později znám jako největší predátor doby raného kapitalismu. Byl založen dodnes mezinárodně stíhaným finančním podvodníkem Viktorem Koženým. Fotografie asociuje výše probíranou alegorii, kde občané trpělivě stojí ve frontě směřující do chřtánu dravé finanční ryby. Připomíná ještě jiný obraz.   Shodou okolností totiž svými těly tvoří tvar velkého otazníku. Není možné nevzpomenout si na práci slovenského umělce Júlia Kollera, Univerzálny Futurologický Otáznik – UFO. Jde o známý snímek dětí na louce, které si sesedly do podoby velkého otazníku a spolu s autorem se upřeně dívají na předpokládaného diváka. Lze to interpretovat tak, že se ptají, jaký bude jejich život, a tyto otázky směřují do budoucnosti.

Na Hejzlarově fotografii to naopak vypadá, že děti z Kollerova snímku z roku 1978 za patnáct let dospěly a znovu se rozhodly performovat velký lidský otazník. Tentokrát se neptají, ale odpovídají si. Budoucnost již není univerzální, snad ontologickou otázkou, ale pragmatickou odpovědí. Fronta tvořená jednotlivci s vidinou individuálního zbohatnutí je obrazem hledání jistoty. Živý otazník je spolu s otázkami absorbován dveřmi do posledního vlastníka kupónové knížky. Lekce je o tom, že život lze pojímat jako hru. Vydobýt si v takové hře lepší pozici za pomoci principu soutěže, a možná i vyhrát. Celý finanční kapitalismus je představen jako hra, jejíž pravidla jsou gumová a ohýbaná silnějšími hráči. Soutěžení se stalo univerzálním principem, kde koncepty jako solidarita a spravedlnost nemají místo. Ty nejsou předpoklady úspěchu.
Soutěžení je principem, který také od počátku určoval aktivitu Ceny Jindřicha Chalupeckého. Přirozenost, s jakou to bylo široce akceptováno, svědčí o tom, že soutěživost je koncept, se kterým se ve své době nebylo problematické identifikovat. Lze za tím tušit, že se jedná o důležitou součást nepsané společenské smlouvy uzavřené na počátku věku pozdního kapitalismu v opozici ke smlouvě předchozí. Po třicet let je tak cena generátorem symbolického kapitálu výtvarných umělců, nastiňuje trendy a někdy také reflektuje důležité společenské otázky. Do soutěže se mohou umělci a umělkyně přihlásit sami nebo se mohou nechat nominovat odborníkem. Malá komise expertů pak vybírá laureáta. Genealogie postupně se střídajících expertů je postavená na konsenzuálním sebepotvrzování a předávání štafety. Odbornictví je spojeno s respektovanou teoretickou praxí nebo ukotvením v některé z českých nebo západních institucí, myšleno jako kulturní okruh. Konstrukce legitimity laureáta je tedy výrazem společenského konsenzu, že soutěž a její expertní hodnocení nejlépe reprezentuje kvality umělecké praxe.
Stejně jako se drolí převaha západu, drolí se i některé koncepty, na kterých byla postavena, aniž by samozřejmě tyto koncepty jinde ubíraly na síle. Od Velké recese v roce 2008 je narušený společenský konsenzus v různé míře celosvětově a je jasné, že ideje, které ho udržovaly v chodu, a přesvědčení o jejich správnosti se drolí. Neviditelná ruka trhu, víra ve férové soutěžení a prospěšnost konkurence obecnému blahu již nemá tolik zastánců jako dříve. V oblasti kultury se to projevuje v čím dál větším odmítání ze strany umělců a organizátorů pokračovat v podobné hře. Hledají se nové rámce společenské smlouvy a formy kolektivního vědomí, které adekvátně reprezentují touhy a jednání rýsující se budoucnosti a jsou schopny pokládat relevantní otázky.

Wiki a marketingový mix
Posledními obrazy, kterými zde asociujeme dějiny jedné právnické osoby, jsou spíše nemateriálními konstrukcemi, systémy řízení či funkčními aparáty než klasickými vizuálními kompozicemi. Musíme si je tedy představit.
Jednou z takových představ je Wikipedie. Tato internetová encyklopedie je symbolem instantně dostupného vědění a základním mnemonickým nástrojem současnosti. Nahradila předchozí exkluzivní typy uchovávání informací tím, že provázala jednotlivá hesla pomocí hypertextu, a současně z ní rychlá dostupnost online udělala nejnavštěvovanější vědomostní portál. Jednotlivá hesla jsou na rozdíl od tradičních encyklopedií editovaných experty psána samotnými uživateli. Tento demokratizační prvek je pozůstatkem étosu sdílení a otevřenosti v počítačové kultuře v prvních desetiletích internetu. Je to typ hyperobjektu, který svou neviditelnou silou tvaruje a také reprezentuje ostatní aktéry a inspiruje svým rovnostářským přístupem.


Dalším obrazem zde asociovaným je obraz aparátu pod souhrnným názvem marketing. Tento nástroj určený pro kontrolu řízení a efektivitu distribuce komodit směřujících ke konzumentům za účelem zisku je někdy zaměňován za nástroj větší demokratizace a rovnosti pro koncové spotřebitele. Jde však hlavně o generování zisku na úkor těch, kteří platí, nebo těch, kdo jsou označeni za uživatele či klienty a hodnota se z nich dá získat jiným způsobem. Pravděpodobně díky tomuto zmatení má marketing silný vliv i na jiné než tržní segmenty společnosti. Zjednodušuje vztahy mezi jednotlivými aktéry na proces uspokojování potřeb spotřebitelů. Sociální sítě jsou jedním z takových aktérů a aktivity marketingu se manifestují napříč celou jejich strukturou. Nejen vlastnické digitální platformy, ale i jednotliví uživatelé využívají marketingových strategií k získání byť třeba jen náznaku symbolického a jiného kapitálu. Dnes se mnoho kulturních aktivit neobejde bez marketingu nebo některých segmentů jeho mixu, jako například uspokojování potřeb uživatele, určování hodnoty produktu (ne nutně finanční) nebo jen propagačního řetězce či public relations.
Oba dva obrazy jsou ve své podstatě schematické a hraniční. Šlo by je doplnit o další, možná i vhodnější. Jejich podstata je založena na rozvinutí nového typu spotřeby a participace na ní. Uživatel je novým typem občana, v podstatě se jedná o přeprogramování toho, jak jsme zapojeni do společných věcí a kolektivního vědomí.
Současné společenské interakce mohou působit dojmem, že mají spíše podobu sítě vztahů než hierarchické mocenské pyramidy. Autorita se rodí nejen skrze akce a gesta reprezentace moci a symbolický kapitál je redistribuován jinými kanály než doposud. Přesto si nadřazené hierarchické systémy zachovávají integritu a nejsou nijak narušeny decentralizovanými strukturami založenými na sociálních interakcích. Zde se můžeme vrátit k Chalupeckého ceně. Nedůvěra k expertům a jinak privilegovaným se odráží ve vnímání hodnoty, která vyplývá z jejich posudku. Umělkyně a umělci jsou ochotni se jí vzdát a nahradit ji jiným typem prestiže, který není postaven na porovnávání a soutěžení. Vliv sociálních sítí, porušení tradičních symbolických hierarchií a zpochybnění umístění center a jejich periferií staví dokonce i organizátory aktivně před úkol hledat jiné typy reprezentace umělecké praxe. Je tu sada nových neviditelných aktérů formujících kolektivní vědomí. Pochyby o udržitelnosti současného růstu a obrazy klimatické krize zaútočily na naši představivost nebývalou silou. Zpochybnilo to a vystavilo revizi všechny aspekty našich aktivit a jednání. Ale stejně jako si původní zakladatele našel dobový étos, nachází si současné organizátory a umělce étos nový. Stejně jako tehdy i dnes převládá přesvědčení, že je to nejlepší způsob konání. V napětí mezi tlakem marketingu a verzemi uživatelsky a kolektivně pojatého rovnostářství se rodí nový typ reprezentace. Pokud vše nesežehne konec věku kapitalocénu, bude Společnost Jindřicha Chalupeckého dál důstojným obrazem společenského zřízení.