zbyněk baladrán cv

Okamžik

SD video, 4’14, 2007

Nástroje nejistoty

výstava, Dům Umění, České Budějovice, 2008

Zbyněk Baladrán, skepse a romantika

text od Víta Havránka

Na práci Zbyňka Baladrána se mi zdá přitažlivé, že tento umělec nevytváří nové obrazy. Co na takovém přístupu může být přitažlivého? Je to skepse, kterou autor pociťuje vůči přidávání dalších nových obrazů. Skepsi chápeme jako postoj nebo teorii, která pochybuje o vědění jako celku, nebo o vědění a jistotě soudu v určité oblasti lidského poznání.

Baladránova skepse k vytváření nových autorských obrazů může mít několik důvodů a pohnutek. Za prvé skeptik může pochybovat a zavrhnout tvoření autorských obrazů, jestliže své obrazy nemůže vyjmout ze sounáležitosti k těžko rozlišitelnému a přeplněnému světu již existujících obrazů. Jiným důvodem může být pochybnost, zda finální obraz odpovídá záměrům a cílům, jež chce autor artikulovat. Tento druhý důvod je totožný s kritikou, kterou v šedesátých letech přinesl konceptualismus. Například Joseph Kossuth ji uplatňoval vůči všem mediálním obrazům, jež se mu z jeho pohledu jevily jako sekundární deriváty jazykové skutečnosti. Baladrán je skeptický spíše v prvním naznačeném směru. Je kriticky podezíravý vůči mechanismům cirkulace a mechanizmům produkce porozumění ve spektakulárním světě obrazů.

Skepse byla pro Baladrána až druhotnou reakcí. Je to stejné jako v případě vegetariánů, u nichž je rozhodnutí nejíst maso motivováno důslednou úvahou nad způsobem, jakým naše civilizace zachází ve velkochovech se zvířaty. Baladránovo rozhodnutí nevytvářet další nové obrazy je vedeno zájmem pochopit, jakým způsobem tvoříme význam obrazů. Toto kulturně-vědecké pole, v němž se tvoří pochopení obrazů a probíhají procesy generující významy obrazů, jsou hlavní sférou Baladránova tvůrčího a analytického zájmu. V textu Ruins, Archaelogy and the Gap between Images Baladrán píše: „Špatná rozlišitelnost obrazů a jejich velké množství navozuje dojem přeplněného prostředí. Jednotlivé vrstvy se překrývají, mizí, objevují se, jsou vzájemně využívány, participují na sobě. Kombinacemi vytvářejí nové celky, jiné se zas rozpouštějí do jiných obrazů. Takový pohled evokuje ruinami přeplněné město.

Ne však opuštěné město, ale živoucí v neustálém pohybu. Jednotlivé vrstvy ruin

se neustále mění, propadají se hlouběji, upadají do zapomnění. Ale ne nadlouho, vždycky se znovu objeví ze spodních vrstev a utvářejí pak jeho povrch. Ruinami se stávají i obrazy nové, právě vytvořené. Rychlost, s jakou se to stane, je úměrná rychlosti vytvoření nových obrazů. Je to časoprostor lidské kultury a jejích dějin.“ 1

Rozhodnutí nevěnovat se vytváření nových obrazů byla u Baladrána dána zájmem o metody zkoumání obrazů již existujících. Zde by bylo adekvátní pohovořit o metodách a myšlenkových pochodech, které Baladrán ve svých videích a instalacích používá. Mně ale spíše zajímá Baladránovo přirovnání nových obrazů k ruinám, jimiž se obrazy stávají už v momentě, kdy opustí svého tvůrce. Ruina je komplex emocí a projekcí identit, s nímž pohlížíme na architekturu, která z důvodu stáří nebo jiné destrukce neslouží svému původnímu účelu. Na ustavení pojmu ruiny, jak mu dnes rozumíme, můžeme sledovat rozšiřování symbolického rejstříku našich vztahů s minulostí – od idealizace, s níž renesance pohlížela na antiku, až k německým kostelům zničeným spojeneckým bombardováním během druhé světové války, nebo k srbskému parlamentu v Bělehradě, který vláda úmyslně nechala ve vybombardovaném stavu. Ruiny jsou monumenty vědomí vlastní historicity, která má svou vlastní historii. A jako takové jsou neustálými podněcovateli romantických a patetických pohledů na vlastní minulost. To, že Baladrán metaforicky pohlíží na obrazy jako na ruiny, odhaluje potřebu nespoléhat se na ryze analytické pohledy na minulost, protože i tyto racionálně vyhlížející teorie v pozadí zahrnují hlubší motivace. Tato nespokojenost je typická i pro celou řadu jeho videí, které mají na první pohled ryze teoreticko-analytické kvality. Baladránův výběr obrazů a metodologie jejich čtení čerpá z poezie (Josef Hiršal), z avantgardních textů (Karel Honzík, Karel Teige), filmových postupů (Jean Luc Goddard) a manifestů (Komunistický manifest), jejichž recepce prošla vlnami patosu a politické rétoriky. K nim se jako k ruinám modernity a avantgardy vztahuje.

Zbyněk Baladrán je analytický umělec, který pracuje s osobními archivy, historickou pamětí, starými i novými obrazy racionálním až vědeckým způsobem. Jeho práce odkazují k celé řadě uměleckých i teoretických pozic. Přesto, anebo právě proto, mě v tomto textu zajímalo dotknout se jiné stránky jeho práce, a tím v rámci jeho vlastního uvažování vytvořit spíše emocionální kontrapost.

Vít Havránek

1 Zbyněk Baladrán, „Ruins, Archaelogy and the Gap between Images“, The Need to Document, V. Havránek, S, Schaschl-Cooper, B. Steibruegge eds., 2005, str. 179-186.