zbyněk baladrán cv

MIMO KONTROLU
text napsán pro katalog výstavy v Gandy Gallery, Bratislava, 2020

Viadukt na okraji města, ve kterém žiji, je jakousi branou na cestě z metropole po dálnici směrem na východ republiky. Na jeho boku směrem ke všem příchozím byl až donedávna modře vyvedený nápis ZA EVROPU BEZ VÁLEK. Byl to jeden z posledních nápisů, který tu zbyl po státně aktivistických kampaních socialistického zřízení v průběhu studené války. Přibližně před padesáti lety ho tam umístili, aby jasně deklarovali antimilitaristické přesvědčení zdejší komunity. Nápis pravděpodobně souvisel s Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v sedmdesátých letech, probíhající v té době v Helsinkách. Před třiceti lety na něm nějaký vtipálek škrtl dvě písmena a pozměnil význam hesla na ZA ROPU BEZ VÁLEK. Vtipně a symbolicky tak vyjádřil závislost evropských států na neregulovaném využívání fosilních paliv a křehkost jejich konstitucí tváří v tvář hegemonickému zápasu o zdroje. Nic se neděje jen tak, škrtnutí písmen zůstalo až donedávna mementem první války v Zálivu a připomenutím hořících naftových vrtů. O následném rozkladu samotného Iráku nemluvě. Letos během druhého nouzového stavu pandemie SARS-CoV-2 ho nechala Správa železnic zamalovat šedou barvou, kterou díky derivátům ropy umíme opakovaně vyrábět, a proto také přesně pojmenovat. Světle šedý obdélník, v systému říšského názvosloví pojmenovaný RAL 7035, které se u nás běžně používá, ukazuje závislost zdejšího průmyslu na německé ekonomice a přejímání německých nomenklatur jen potvrzuje takovou příslušnost. Zdá se, že se zdejší komunita díky aktivitě jedné, ještě stále nezprivatizované státní organizace posunula do nové éry, od obav z jaderné války a následných dopadů zápasu o přírodní zdroje k minimalistickému potvrzení toho, že hrozby jsou nadále neviditelné a dají se vyjádřit dokonce pouze jednou barvou. Příchozí do města tak vítá šedý obdélník jako výraz bezmocnosti: I zde je nákaza. Načasování je příhodné, víc než válečné konflikty a jejich důsledky nás děsí aktivita vše požírající průmyslové modernizace. Země se již otřásla, ze zničeného pralesa kdesi v Číně, vyrušen, vylétl netopýr (asi by se spíše hodilo v tomto případě říct, že z hromady odpadků vyskočil luskoun) a kvůli tomu planetou prochází první seismická vlna v podobě exponenciálně se šířícího viru. Vítejte v 21. století.
Viadukt je i nadále návěstím upozorňujícím na aktuální nebezpečí a strachy, jen je ukazuje subtilněji, skoro neznatelně, je barometrem hrozeb, poměrně přesným.

Orientační atlas exoměsíců

Umělci projektují své představy pomocí obrazotvornosti do tvarů a znaků, otiskují své reflexe reality do materiálů a kódů. Sami se ve svých výtvorech odráží jako specifický autografický výraz dějin lidského společenství v čase. Zároveň se učí vnímat ostatní autografické projevy okolního světa. Umělci takto pracovali vždycky. Někteří, jako například Vladimír Boudník, se pokoušeli vytvořit konzistentní umělecko-politický program, kterým by vyvrcholila avantgarda jako syntéza života a umění. Boudník pracoval přímo na ulici. Dokresloval skvrny na zdech způsobené vlhkostí a celé scény extrahoval za pomoci fantazie a diskuze s kolemjdoucími, které oslovoval. Sám o tom píše v jednom ze svých manifestů explosionalismu: „Každý z vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti. Naše planeta bude nepřebernou klenotnicí tvarů a nových podnětů.“ Jeho politický program byl prodchnut poválečným antimilitarismem a vírou v lepší budoucnost lidstva jako společenství tvůrčí spolupráce. Jestliže budeme Boudníka v jeho metodologickém nadšení pro prolínání různých vrstev významů a obrazů následovat, zjistíme, že například výše zmíněný viadukt se svým podchodem je bohatým katalogem nepřeberného množství výjevů vepsaných do omítky. Jak ale začít? Vodítkem může být onen nápis ZA EVROPU BEZ VÁLEK, které bychom mohli brát jako zobecňující kategorii celé viaduktové kartotéky možných obrazů. Širší kontext nadřazeného hesla upozorňuje na nesamozřejmost míru, na permanentní hrozbu jaderné války a úplného zničení Země. Ohrožení, které nápis zpřítomňoval, se netýká jen válčení mezi lidmi, ale samozřejmě i destrukce planety. To vzdálené a nelidské, co se označuje pojmem příroda, se z bitevního pole s názvem planeta Země ohlašuje stále hlučněji a viditelněji. Připomíná nám to, že příroda nikdy nebyla ani oddělená od lidstva a kultury, ani nebyla něčím cizím. A právě to odcizení zakódované v našem jazyce a způsobu označování je klíčem ke katalogu pod mostem. S nadsázkou stačí skvrny jen překreslit a doplnit. Mapy, překreslené a zanesené do souřadnic, jsou kartografické konstrukce světů, které ještě nikdo v takovém detailu neviděl. Světy podobné tomu našemu, o jejichž existenci víme jen díky nepřímým důkazům a matematickým interpretacím, se zhmotňují a stávají se srozumitelnými díky pojmové mřížce, kterou na ně uplatňujeme. Tou mřížkou je způsob pojmenování věcí a systémů. Stvořili jsme instituce, které dokážou vytvořit celé systémy symbolických reprezentací. Pak se není co divit, že ve skvrnách můžeme snadno vidět polygony pro testování zbraní masového ničení. Co jiného děláme s čerstvě objevenými světy? Vědecké poznání jdoucí ruku v ruce s hledáním sobeckých výhod a násobením zisků. Světů jsou přece celé plejády, dají se snadno vyrabovat nebo zničit, aniž by to někomu vadilo. Atol Bikini, nevadská poušť, stepi v Kazachstánu nebo jiné oblasti, které jsou domněle někde jinde než tady, jsou přece příliš daleko a nikomu to nevadí. Tak proč nevyčlenit pár právě objevených exoměsíců na pokusy, jež jsou z hlediska reálné politiky nutné? Jde přece o naši bezpečnost a zachování naší existence! Naštěstí jsou to zatím jen interpretace skvrn na zdi, ale dají se v nich zahlédnout vážné otázky vyvolané historickými trajektoriemi lidského přemýšlení a směřování, které se týkají současnosti a blízké budoucnosti.