zbyněk baladrán cv

Structures of influence

poznámky k výstavě Vangelise Vlahose v abecedním pořadí, 2008

Archeologie
Co ukazuje způsob odkrývání a vykopávání o lidském myšlení? Snažíme si na něco vzpomenout? Nebo hledáme něco, co jsme ještě nevěděli? Ukazují se nám místa a jevy v sociopolitické rovině, které se dají aplikovat na současnou situaci? Vytváříme konceptuální konstrukci minulosti provázanou se současným politickým diskurzem?
Je používání dokumentu nástrojem objektivizace nebo spíše nástroj jeho ideologického uchopení?

Architektura
Neviditelná struktura, síť prostorových vztahů zhmotněných do mocenských representací.

Archiv
Archiv je teritorium obrazů. Celek takového teritoria je vymezen jeho vlastnictvím. Potenciál každého archivu se  v průběhu času mění. Přisvojení a selekce je mocenským aktem.
Přelévání mocenského vlivu z něho dělá útočnou zbraň nebo také odpad.

Autor
Kdo je autor?

Autorita archivu
Autorita archivu vychází z jeho danosti. Tato představa vychází s přesvědčení, že ho nelze měnit. A čím nenamůžeme domněle manipulovat jeví se objektivnější.

Atentát
Jako každý zoufalý čin v sobě nese prvky směšnosti. Ve vší tragice kouzlo nechtěného. Malý detail, který zastře jeho politickou účinnost.

Atlas
Definuji dva systémy budování atlasů:
1. Skládání jednotlivých položek atlasu do jednotlivých stran za sebe. Čtení a prohlížení se odehrává v čase.
2. Skládání jednotlivých položek vedle sebe. Čtení a prohlížení je vystaveno jednomu celkovému pohledu. Mění se tím architektura narativní stavby.
Příběh nebo mapa.

Diskurz
Mluvíme li o pojetí současného diskurzu a snažíme se ho popsat, tak  je buď rozdrobený a nebo na druhou stranu jednolitý. V prvém případě se jedná o demokratickou vládu diskurzů, hledáme ten správný, žádný z nich nemá navrch. V druhém případě se jedná o vládnoucí přesvědčení, nám nezbývá než ho zkoušet bořit.

Divák I.
Vystavením diváka heterogennímu souboru textů a obrazů ho činíme dezorientovaným. Divák se nakonec ztotožňuje s technickým aparátem, s autoritativní institucí dokumentu.

Divák II.
Po divákovi se žádá odstup. V žádném případě se nesmí identifikovat s dokumenty v archivu. Dokumenty a jejich representace jsou vždy presentovány tak, aby v divákovi vyvolali  odtažitý přístup. Tak může být zachována estetická smlouva mezi divákem a autorem. V opačném případě identifikace diváka s autorskou interpretací se od diváka očekává citová nebo politická participace.

Koordináty
Když promýšlíme minulost a její vztah k současnosti, hledáme body a linie podle kterých se v dané  oblasti  zorientujeme. Nemůžeme odhodit to co sami representujeme. Náš ideologický aparát se promítá do věcí, které vystupují z minulosti. I v případě, že se to snažíme obejít, narazíme na stejný problém, stále to bude naše konstrukce. Kde tedy začít?

Konstrukce I
Průhledem skrz konstrukci vzniká dojem mřížky, jakési struktury. Nevidíme pravou strukturu , která drží konstrukci pohromadě, ale domnělou, která je naší projekcí.

Konstrukce II.
Cílem konstruování není nalézt ideální strukturu, ale vytvořit representaci prázdným schránkám.

Konstrukce III.
Průnik horizontály a vertikály. Dokonalé splynutí. Obchod a ideologie. Koncept manhattanismu prolnutý s evropským pojetím ideálního funkčního stroje.

Konstrukce IV.
Ambasáda postavená v internacionálním modernistickém stylu výhružně zmnožená.

Kult subjektivní zkušenosti

Minulost
Minulost je konstrukt přítomnosti. Její vzhled lze, rozšiřovat, potlačovat nebo měnit. Minulost lze zobrazit v dějinách. Dějiny jsou nástrojem pozitivisticky vyprávět příběh.

Moc
Základní charakteristikou archivů  je jeho skrytý potenciál spojení moci a vědění.

Model
Model je není zjednodušení předobrazu nebo reálného objektu. Přináší jeho komplikaci. Osekání všech prvků na základní moduly zobrazení přináší znejistění. Nutí nás k tomu abychom ho naplnili sami až po okraj významy a rozhodli o těch nejpodstatnějších. Model je otevřená struktura, která má zamezit přílišnému zjednodušení.

Mýtus objektivní pravdy

Nalezené objekty
Když něco najdeme, hledali jsme to předtím nebo jsme to nalezli náhle?
Musíme něco hledat, abychom to našli? Nebo stačí počkat a nalezne se to samo?

radikální
pojem radikálního se rozplývá s přibývající mírou ohrožení. Pokud spolu nesoupeří koncepce o pravdu, zbývá bránit mnohost svých pravd před nebezpečím zvenčí. Už nemáme pravdu.

Revolta
Jediným ospravedlnitelným činem je revolta. Změnit stávající stav.
Pokud se nedá prodat.

Ruiny
Připusťme, že všechny texty, obrazy a zvuky které se podílí na explikaci světa jsou ruiny. Tato metafora ukazuje že vzájemné prolínání, využívání a parazitování jednotlivých položek tvoří nové časové celky, které se stávají později také ruinami, jejichž zbytky budou také využity.

Subjekt
Vybíráme-li z archivu, který se nám zákonitě jeví jako katalog neutrálního stavu věcí, často se nám stává, že podléháme dojmu, že náš výběr je objektivní, protože nepřidáváme žádnou další interpretační vrstvu. Pravdou však je že archiv samotný je od začátku budován a ovlivněn na jedné straně náhodou na druhé straně účelem. Ten kdo pak z archivu vybírá, tvoří další síto interpretace.

Swiss Air
Nad jednoduchou postelí ve velmi stroze zařízeném pokoji visí fotografie Rudého náměstí s malým logem Swiss Air.

Teror
Slušný člověk drží nad hlavou nůž. Vykostit systém se nikomu nepodaří, stačí utáhnout šrouby všem a potrestat všechny v zájmu jejich ochrany.

Text
Text je obrazem. Text se nečte, ale prohlíží

Událost
Událostí lze nazvat jen to co lze zobrazit. V dnešním světě, události nemající vlastní obrazovou representaci – neexistují.

Útěk
V ideologickém střetu není kam utéct. Jedinou cestou je vytvořit z ideologií směs.

Verifikace
Používání archivů a dokumentů bez udání zdroje se považuje za nepřípustnou manipulaci. V momentě přiznání původu se jejich interpretace stává hodnověrnou a objektivizující.

Zrcadlo
Zrcadlo neodráží nás, odráží objekt a zmnožuje ho, vytváří monstrum vyhrožující svou mocí.

Tělo a jeho části

Jména linií:
Maso
Orgány
Kůže
Bulvy
Kosti
Vlasy
Pot
Šťávy
Skupiny
Hromady
Duše
Smysly:
Čich
Hmat
Sluch
Zrak
Chuť

Maso
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha. To Slovo bylo Bůh. A Slovo se stalo masem a přebývalo mezi námi.

Koridor
Koridor nebyl dlouhý, vypadal kratší, to nepředpokládal. Měl podivnou perspektivu, jako by se nepřirozeně zužoval, jako by se i člověk, který jím chce projít, musel zmenšit. Dveřmi na konci chodby spíš proplížit. Představil si, jak prolézá s námahou dveřmi a ony se stále více zužují, když už by byl na druhé straně a vsunoval pomalu nohy, uvědomil by si, že je neprotáhne. Zatáhl by a jednu dovnitř dostal, druhou s námahou protlačil, ale bez boty, s boucháním by dopadla na místo, kde prve stál. Promnul si oči. Ze stěny opadávala omítka, freska byla už skoro nečitelná, jen ten koridor byl dobře vidět a stále se jakoby nepřirozeně zužoval. Loni tu přeci byl, musel tu být. Stál na stejném místě a přemýšlel o stejném koridoru. Jen na dveřích byla dřív klika, teď je tam jen odlouplá omítka.

Kolektor
Tělo leželo v širší části kolektoru. Někde vzadu nepravidelně odkapávala voda z prasklé trupky do louže pod ní.

Polívka
Lžíce nebyla v polívce vůbec vidět. Tupě zírala na vyraženého medvídka na jejím konci. Medvídek byl přikrytý rastrem mastného otisku, to jak prve odkrojila kousek másla a pomalu ho přenášela na noži do polívky. Ukazováčkem a palcem se pokusila rozetřít jeho zbytky, pak ale vše utřela do cípu ubrusu pod stolem. Ucítila zápach kouře ze svých šatů, dělalo se jí nevolno. Sklouzla pohledem na ruku položenou na stole vedle talíře, jemně se jí třásla. Viděla svoje okousané nehty. Zůstala civět na malíček, který byl nepřirozeně napnutý a odvrácený od dlaně. Pomalu sledovala směr kterým ukazoval. Linie směru běžela po ubruse, protnula poloprázdnou skleničku, pokračovala opěradlem židle, sklouznula po hraně skříňky, prošla oběma skleněnýma tabulkama a letěla přímo naproti k protějšímu domu. Její pohled se zastavil u zrcátka ze Škodovky, přišroubovaném do špalety okna. Bylo natočeno tak aby obyvatelé bytu viděli ke vchodu.

Diapozitiv
Přednáška byla nudná. Téma které si vybral přednášející nebylo nezajímavé, ale způsob jakým mluvil, byl uspávající. Většina lidí v publiku myslela na něco jiného, myšlenky se
jim rozutekly a nikdo nevnímal jeho monotónní řeč. Přednášející to sice poznal, ale bez zájmu posunoval tok přednášky dál, byl si jediným posluchačem. „Dobrým příkladem takové stavby je tento portál ve Florencii. Moment, posunu diapozitiv…“ Nahnul se přes katedru
k diaprojektoru a ručně posunul rámeček. Objevila se stará daguerrotypie jakési zdi s malou dřevěnou brankou. Vedle ní byl o zeď opřený muž. Vypadal jako tulák nebo žebrák.
Na hlavě měl z čela posunutou starou vojenskou čepici a levou rukou si u úst přidržoval pěnovku. Pravou ruku jako by neměl. Pravděpodobně vinou dlouhé expozice se stala
neviditelnou, když ji během focení zdvihl k hlavě.„Počkat, to není ten obrázek, promiňte, dostal se mi do zásobníku asi snímek některého z kolegů.“ Vysvětlil přednášející, pomalu rámeček vysunul a vyndal diapozitiv. V krabičce našel jiný, posunul si brýle na čelo a podíval se skrze něj do světla lampy projektoru. „To by mohl být on“ Zasunul ho do přístroje. „Ten portál je jedinečný a určitě si vybavíte mnoho jeho odvozenin, ostatně i tato budova má podobný, ovšem…“ Na projekčním plátně se objevila  stará daguerrotypie jakési zdi s malou dřevěnou brankou. Vedle ní byl o zeď opřený muž. Vypadal jako tulák nebo žebrák.
Na hlavě měl z čela posunutou starou vojenskou čepici a levou rukou si u úst přidržoval pěnovku. Pravou ruku jako by neměl. Pravděpodobně vinou dlouhé expozice se stala
neviditelnou, když ji během focení zdvihl k hlavě.

Louže
Louže pod mrtvolou během několika posledních dní stmavla. Zanícenými otvory v těle vytékaly  šťávy. Tmavě modrá se mísila s tyrkysově zelenou a už v kaluži se zatočila do spirály s hnědou.

1942
Sestřička odmotávala gázu z mladíkovi dlaně. Doktor na dřevěné točící židli něco psal. „Tak se na to podíváme“ řekl do stolu. „Hotovo?“ zeptal se sestřičky. Otočil se na židli k mladíkovi. „Jak se jmenuješ?“ „V.F.“ vyrazil mladík z dlouhého čekání vyschlého hrdla. Dlaň měl teď otočenou směrem ke svému obličeji a předstíraně překvapeně sledoval fialový flek na jinak úplně bílé ruce. Doktor mu vzal za prsty a otočil dlaň ke svým očím. „Nehojí se to“ řekl prstům.“Sestřička mezitím odešla do vedlejší místnosti a hledala něco v kartotéce. „Já vím proč“ pokračoval šeptem doktor, stále mluvil k prstům. Vždycky když se ti to začne hojit, trhneš palcem od dlaně a ránu tak znovu otevřeš“. Mladík ani nedutal. „Ještě čtrnáct dní, dýl tě krýt nemůžu, přišli by na mě z nemocenský pokladny, člověče to je sabotáž!“ Už to říkal jenom palci. „Jak sis to vlastně udělal? Majzlíkem?“ „Jeden kluk od nás…, úderníkem“ zašeptal mladík směrem k doktorovu uchu. Z kartotéky se vracela sestřička. „Tak ještě 14 dní si odpočineš“ řekl doktor hlasitě palci.


Tenkrát mi to připadalo legrační, když se našemu vrátnému nedařilo koťata strčit do pytle. Pokaždé když jedno hodil dovnitř, dvě mu utekly. Pobaveně jsem ho sledoval. Myslím že, jsem si neuvědomoval co chce s tím pytlem udělat. Všechno ve mně ztuhlo, až když s plným pytlem koťat poprvé praštil o zeď. „Takhle to na světě chodí“, řekl a škodolibě se na mě podíval. Odvrátil jsem tvář, chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem se hnout z místa… Proč se mi pořád vybavují staré vzpomínky? Stáří je hnusná věc. Ten chlap, co leží naproti je mi protivný, sípe, nemluví. Proč s ním musím ležet napokoji zrovna já. Kdyby se alespoň obrátil na druhý bok a necivěl na mě tak. Řeknu to sestřičce… Ta se na mě ale stejně vykašle.

Proč za ním nikdo nechodí, všichni na něj prděj. Připadám si pitomě. Jako bych to dělal kvůli kdovíjakým zásluhám. Svědomí přede jak kočka. Kde ten pokoj je? Osm, támhle. „Nazdar“ Ježiš, ten vypadá, vypadá jako smrt. „Dobrý den“, ten tlouštík naproti taky nevypadá dobře. Nereaguje. „Tak co jak se vede? Kdy tě pustěj?

Nenapadlo mě, že budu takhle sám. Už to nějak nejde. Tohle je smrt? Zvláštní. Proč to tak bolí? A kde je M.? Proč nepřišla? To je rychlost, proboha, to je rychlost. Neví, kam jsem dal ty vokurky, musím jí to napsat. Vokurky. Vkladní knížka, dyk neví kam jsem to dal. Tužku, papír, to stihnu. Nemůžu se pohnout, to už nestihnu. Proč musím umřít zrovna s tím nepříjemným dědkem co leží naproti. Nechci se na něj dívat. Otočím se. Nejde to, sakra. Bolí to. Ještě k tomu, za ním přišla návštěva; jak to, že za ním, proč ne za mnou. Já nechci. Mami? Kde jste kdo? Proč tu nejste? Proč teď. Proč musím vidět záda nějakýho kluka co mluví s tím protivným dědkem? Otevřete okno, prosím vás.

Heleme se, kdo to je? Jo to je K. „Ahoj, na starýho dědka ses přišel podivat?“ Počkej já si sednu. Au, to to bolí.„Vem si támhle židli…Támletoho si nevšímej, takhle civí a sípe už dva dny“ Tak, počkej sednu si. „to je hrozný čověče, mě už to tady nebaví, už bych chtěl odsud… Tak co ty kluku?“

Co si s ním mám povídat? Ten sešel. Takhle taky dopadnu… „Vařej ti tu dobře?…Jestli ti tu vařejdobře?“…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….ten pán ale fakt divně sípe, neměl bych zavolat doktora? Mrknu na něj.

 

 

Na tom našem vršku….jak to jenom bylo…Už vím! Proč si tu zpívám? Chci faráře! Je mi sedmdesát a mluvím si tu pro sebe jak malej. Ani tu kuchyň sem nedodělal. Měl sem ty panty koupit a ne si je dělat sám, už to mohlo být a nemusel jsem teď myslet na to, že to není hotový. Kde ta M. je? Vždyť mě už nestihne… A já ji už nestačim ani vynadat… holka moje zlatá. Co mi sme toho spolu prožili…Co kecám, podváděl sem ji. Neměl sem tenkrát s tou O. chodit…Co je to? Záda toho kluka, co prve přišel. Já jsem v nemocnici přece. Co bude teď? Chodba? Tunel? Očistec? Zase záda tuho kluka.

„Ale, samí blafy, čoveče. Nedá se to jíst ani“

„Hele, já se du podivat na osmičku, jestli ten dědek už náhodou neexnul“ Kdyby jo, o starost míň, doufám že táta nedopadne stejně. To bych nevydržela. Už aby ten chlap umřel. To bych asi neměla, ale co, dyk se tu jen trápí. „Dobrý den“ Á, návštěva…, tak přecjenom za ním někdo přišel. Asi vnuk. No, panejo, ten druhej fakt umřel… Vezmu ho odsud, ani si toho nevšimli že exnul… a žvaněj tu. Co bych jim to řikala. Odbrzdim kolečka a dám ho na chodbu. Vyplnit papíry a pak hurá domu.

Zkouška
Za katedrou seděl unavený muž a něco bez valného zájmu vyprávěl studentům. Tu se jeden přihlásil. „Pane prfesore, to co tu povídáte, je úplný nesmysl, je to ůplně proti zdravému rozumu.“ Profesor si polekaně sundal brýle, položil je na hromadu sešitů. „To už jsem nečekal,“ řekl pomalu, „už čtrnáct let čekám na tenhle okamžik. Ano, kdysi jsem pronesl stejnou větu jako vy a musel jsem bývalého profesora za  trest vystřídat. Bylo mu už sedmdesát. Prosím, začíná vám vaše služba. Vemte si tyto brýle a můžete zítra začít. Hodně štěstí.“ Student na profesora hleděl a nic neříkal.

Ředitel
Ředitel za sebou zavřel dveře domu ve kterém bydlel a vydal se městem směrem ke své kanceláři. Musel projít asi šesti ulicemi. V prvé zahnul do prava, v druhé do leva, v další znovu do prava a tak dál až ke své kanceláři. Před posledním ohybem ho zastavil známý  a chtěl se s ním dát do řeči. Ředitel rozhazoval rukama, couval před ním a neustále opakoval. „Mám hrozně práce, včera jsem odcházel z kanceláře po půlnoci, ano, ano, práce mne úplně pohlcuje. Tolik úkolů. Mám obrovskou zodpovědnost, nemám na nic jiného čas. Věří mi tolik lidí, nemohu je zklamat.“ S tím dorazil až ke schodům, otočil se na patách a vyběhl ke skleněným dveřím. Známí na se na něho díval, až za ředitelem zaklapl zámek. Za broušenými tabulkami prosklených dveří byla vidět zubící se ředitelova tvář.

Vědci otestovali mimotělní vnímání
Zajímali jsme se o klasickou otázku, kterou filozofové a psychologové diskutují po staletí:
Proč vnímáme, že naše já je v našich tělech? Abychom to mohli studovat, vědecky jsme využili triky a vjemové iluze. Experimentu jehož výsleky jsme zveřejnili v odborném magazínu PloS se zůčastnilo 87 dobrovolníků. S pomocí brýlí na zobrazení virtuální reality si pak mohli potřást rukou sami sobě nebo zažít bodnutí kuchyňského nože do žaludku. Spolu se speciálními brýlemi hráli důležitou roli figuríny. Ty snímali videokamery a obraz se přenášel do brýlí. Výsledkem byl pocit opuštění vlastního těla. Lidé se viděli z pohledu cizího člověka nebo si hleděli sami sobě do tváře. Když jsme pak vrazili do figuríny například nůž, byla iluze přenosu osoby dokonalá.

Nabodnuté břicho
Vzpomínám si na to velmi zřetelně. Ještě po mnoha letech přesně vím, kde ten kůl byl. Někde mezi tlustým střevem a žaludkem. Je to banální historka. Jako malý kluk jsem lezl po lísce. Snažil jsem se vyšplhat co nejvýše, ale nebylo to tak snadné. Větve byly tenké a začínaly blízko nad zemí. Jejich konce směřovaly kolmo vzhůru, asi do výše šesti metrů. Chtěl sem vylézt co nejvýše a vahou svého těla ohnout jeden prut až k zemi. Už nevím co jsem plánoval s ohnutým prutem. Prak? Byl jsem asi ve čtyřech metrech. Moje metoda lezení – jako bych lezl komínem, začala postupně selhávat. Čím výše jsem byl, tím více se rozavíral úhel mezi větvemi, o každou z nich jsem měl opřenu jednu nohu. Ruce se přidržovaly jiných větví, vlastně se také rozevírajících. V jednom okamžiku se větve k sobě prudce přiblížily aby se, se stejnou silou od sebe vymrštily. Nohy mi zklouzly a ruce váhu těla neudržely. Padal jsem břichem dolů vstříc ulomenému kůlu, který mi prve sloužil jako výborný nástupní bod při lezení vzhůru.

Játra
Ornament se obtáčel kolem vniřní obdélníkové plochy. Byl na ní doslova přilepen. Jednotlivá vlákna ornamentu se rozdělovala a nabývala na hustotě. Vytvářelo to dojem, ža za chvíli opustí bezpečný okraj obdélníku a rozlije se vně do okolí. Při bližším zkoumání se, ale objevují malé znaky toho, že přeci jenom ornament expanduje. Ale ne do stran obdélníku, ale do jeho hloubky. Jako by obdelník byl jen přední stranou dlouhého kvádru obrostlého větvovým hýbyjících se nití táhnoucí se do nekonečna. Jako důkaz postačí přiložit zrcadlo před obdélník. Byť stranově obráceně, objeví se vnitřek kvádru podivným působením gravitace zahnutým za roh až do nekonečna.

Holínka s nohou
Bombardování bylo nejsilnější za posledních pár hodin. Hučelo jim v hlavě a měli pocit že už ani nežijí. Postupně se začali trousit z krytu i když se ozývalo stále dunění a ořesy vysypávaly maltu z poza cihel se stejnou intenzitou jako hodiny před tím. Venku svítalo, městská krajina se podivně proměnila, měli dojem jako by se ocitli na venkově. Silnice byla čistá, jen tu a tam ležel kámen nebo prkno. Uprostřed silnice stála gumová holínka a z ní trčela noha.

Kůže na rameni a část kloubu
Kniha začínala těmito slovy: Kůže na rameni a část kloubu. To není dobrý začátek knihy, pomyslel jsem si. Přesto jsem chtěl pokračovat. Vlastně jsem k tomu měl jediný důvod. Napsal to přítel, a já mu slíbil, že jako první čtenář, mu upřímě řeknu, jaké to je. Po přečtení první věty jsem si ale upřímně myslel, že to bude úplná pitomost. Místo abych pokračoval, vzal jsem celý svazek vytištěných  áčtyřkových normostran a zmáčkl je mezi palcem a ukazováčkem. Šest centimetrů. Rychle jsem prolistoval několik stran: Naštěstí byly jednostrané. Položil jsem celý svazek na stůl. Pozoroval chvilku titulní list. Nebyl to ani dobrý titul. Něco mne pořád nahlodávalo a říkalo lo mi, že to je dobrý text, ba přímo vyjímečný. Ale já neměl ani vůbec žádnou chuť se do toho pustit. Vzpoměl jsem si na nějakou starou knihu, kterou jsem kdysi našel v babiččině knihovně. Měl jsem pocit, že bych si ji měl přečíst i přesto, že se jedná o knihu, kterou ani tenkrát před sto lety pravděpodobně nikdo nečetl. Bylo mi jí líto. Stejně jsem jí nečetl, ale vždycky když jsem procházel kolem babiččiny knihovny, tak mě píchlo u srdce. I téhle čerstvě napsané knihy je mi líto. Představuji si autora, jak po nocích píše kapitolu po kapitole… Měl jsem se do četby pustit hned, teď už to nejde, převládl k ní odpor, dusím se hnusem. To není hněv obrácený ke knize nebo autorovi, to je hněv obrácený směrem ke čtenáři, tedy ke mně. Už nechci nikdy nic číst.

Sociální tělo
Inženýr seděl v malé místnosti obložené podélně prkny, na hrubo opracovanými. Škvíry mezi nimi překrývali klihem přilepené noviny. Malé okno mělo vytlučené skleněné tabulky a bylo narychlo překryto igelitem. Musel si svítit malou lampičkou aby viděl na to co zapisoval do tlusté knihy. Plastovým pravítkem do řádkovaných stránek rýsoval několik sloupců modrým kuličkovým perem. On sám měl zamračenou tvář a zanícené oči. Evidentně několik dní nespal.
Dopsal poslední slovo na řádku zvedl hlavu a hlasitě řekl: „Další!“. Po chvilce se otevřely dveře, vešel zarostlý muž ve špinavé zelené větrovce s vybledlým nápisem hyundai logistic. Přišel až ke stolu a tiše čekal. Inženýr chvíli listoval v tlusté knize, pak se vrátil k místu kde prve zkončil. Podíval se lhostejným pohledem na muže a zeptal se: „Jak dlouho už u nás pracujete?“ Muž vypadal, že přemýšlí a pak namáhavě odpověděl: „Sedmnáct měsíců, bez dvou dnů“.“ A byl jste mezi tím doma? Ne?“ ptal se rychle inženýr, a sám si odpovídal při pohledu na mužovu nehybnou tvář „No to se jistě domů těšíte, že? Manželka bude ráda, děti zas o něco povyrostly. Nejvyšší čas si jich ještě užít než půjdou do světa.“ Muž se díval do prázdna a nereagoval, inženýr pak pokračoval: „Tak jsem rád, že jsme se domluvili. Krumpáč vraťte do skladu, ešus do kuchyně a pozdravujte doma“ Muž stále koukal někam asi patnáct centimetrů před sebe. „No, na co čekáte? Děte už. Měl byste mi být vděčný, nebudu po vás požadovat uhrazení dluhu co jste si u nás vytvořil za ubytování a stravu. Dnes mám dobrý den, tak toho využijte a běžte.“ Muž se stále nehýbal, už se díval jen pět centimetrů před sebe. „Vypadněte, nebo si to rozmyslím!“ zařval inženýr, a bouchl pěstí do stolu. Muž přeostřil na metr před sebe, beze slova se otočil a vyšel ven. Inženýr za ním chvilku koukal a pak pro sebe zamumlal: „To sou dneska lidi, já sem na ně jako mílius a oni sou ještě nevděčný, verbež je to.“

Vata
Říkali, že je oligofrenik. Už když se narodil se jeho matce sevřelo hrdlo při pohledu na něj. On o tom ale nevěděl. Jeho mysl, tenkrát ještě spala a válela se ve vatě z mlhy sem tam ovanutá chladem nebo horkem. Po každé se někdo rozbrečel, nevěděl že to brečí on sám. To vlastně trvá do dnes. Až na to, že chlad a horko vystřídali děsivé noční můry. A bolest. Hlavně bolest, která se stala součástí jeho života a on ani nevěděl kde je její původ. Chuchvalec pocitů jehož jediným záchytným bodem byla vata a teplé světlo. Takhle to trvalo dvacetdva let, než umřel. V ústavu uschovali jeho urnu a znovu napsali jeho matce, jestli si ji přeci jenom nechce vyzvednout.

Tkadlec
Než Josef Kocourek umřel, napsal román, ve kterém je krátká pasáž o tkadleci, který vetkal svoje tělo do stavu. Skoro si to nepamatuji. Tady je rekonstrukce té pasáže: Místo to bylo ubohé, bylo znát že chalupníci byli velmi chudí. V malé místnosti s nízkým stropem byl jen malý dřevěný stůl, lavice, v rohu kamna a uprostřed tkalcovský stav. Hubený muž, který ho obsluhoval, pracoval několik hodin bez přestání. Byla už tma, od stropu svítila malá lampa, ale byl to měsíc co osvětloval celý stroj a pracujícího muže. V měsíčním světle měla jeho hlava i stav popelavě šedou barvu. Mužovy údy vypadaly jako součást stroje. Stav se celý chvěl pod údery rámů přesouvajících se rytmicky ze zadu do předu. Látka která po řádcích vznikala se pomalu skládala u paty stroje. Špulka s nití byla už skoro prázdná. V očích muže se zrcadlilo zoufalství, myslel na svoje děti, které teď v létě spaly na půdě, naplňovalo ho to lítostí. Věděl, že musí pokračovat v práci, protože mu už nic nezbývalo. Stroj změnil zvuk a po chvíli běžel na prázdno.
Nebo to bylo spíš takhle: V měsíčním světle bylo vidět stroj poháněný vyzáblými údy mužova těla. Špulka s nití byla už skoro prázdná, ale muž to nevnímal, obratně levou rukou, aniž by pravá ruka sklouzla ze stavu a ten se zastavil, navázal na vlající konec nitě tenký kousek své vlastní tkáně. Slabě zasykl, když člunek zatáhl za nit a pak už lítal sem a tam a páral mužovu tělo. Stroj teď zpomalil protože odvíjení nitě z tkáně už nebylo tak rychlé jako když odvíjel prve ze špulky. Stroj pracoval až do rána. Ráno našli děti stav plný krve.
Nebo to bylo jinak: Ráno děti svého otce u stavu nenašli. V úžasu hleděli na stav a prázdné místo před ním.

28.1.2009 09:16, 28.1.2009 09:19 Aktualizováno
Torzo lidského těla bez končetin a hlavy našel v úterý po páté hodině odpoledne myslivec v lese ve Všerubech na Domažlicku. Místo bylo od krve. Tělesné ostatky byly zabalené v igelitovém pytli. Taška ležela hned u cesty, myslivec se domníval, že je v ní mrtvé zvíře. Mrtvolu objevil, když šel do lesa se svými dvěma dětmi doplnit zásoby krmení do krmelce. Pětatřicetiletý muž ale nechtěl o nálezu příliš hovořit. Potvrdil, že z místa, kde pytel s ostatky objevil, slyšel předtím odjíždět auto. „Ale neviděl jsem ho,“ řekl Právu. Se svými známými hovořil o tom, že když našel pytel špinavý od krve, myslel si, že tam někdo pohodil zabitého psa. Proto pytel rozřízl, aby se přesvědčil, co je uvnitř. Informaci o hrůzném nálezu potvrdil policista Jaromír Kníže. Přesnou příčiny úmrtí musí určit až soudní pitva, podle informací Práva se jedná o tělo robustního muže. Podle dostupných údajů bylo tělo staré dva nebo tři dny. Policie neví kde se nachází hlava a končetiny. Podle jedné z doměnek mohou být pohozeny v Bavorsku.