zbyněk baladrán cv

Pokaždé se jí udělá špatně, když pomyslí na nekonečno

Zbyněk Baladrán & Jiří Skála, 2008
instalace, diapozitivy a projektory, dřevěná konstrukce a operátor, czech / english verze,
400cm x 300cm x 300cm, 2008

Instalaci Pokaždé se jí udělá špatně, když pomyslí na nekonečno (a) a (a’) vznikla jako příspěvek Zbyňka Baladrána a Jiřího Skály k výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého (cena je určena umělcům do 35 let). Umělci se rozhodli vytvořit společnou práci (již toto je precedenc v historii ceny), která by reflektovala, jak jejich společné zájmy (architekturu a soudnictví), tak i samotnou cenu.

Ústředním motivem práce se stal „čestný soud“ organizovaný několika architekty střední generace na začátku osmdesátých let. Snahou organizátou byl pokus o reflexi sociálního bydlení se samotnými zakladateli prefabrikované výstavby sídlišť.
Nejvíce autory na tomto okamžiku v dějinách československé archytektury fascinovala snaha o pozitivní změnu v systému socialistické panelové zástavby – jenž již tehdy nebyla možná – a také to, jaké následky měla ve vnímání mladší generace architektů („soudu“ se zúčastnilo několik desítek bezejmených studentů architektury) a celé společnosti vůdši sociálnímu bydlení.
Protože ze „soudu“ neexistuje žádný vizuální a zvukový záznam, a oba žijící pamětníci odmítají cokoliv sdělit, autoři se rozhodli vytvořit prototyp projekčního stroje, který umožní návštěvníkovi utvořit si silný úsudek o situaci, jenž se odehrála před 25 lety.
Z důvodu popření individuality na úkor své vlastní práce – Zbyněk Baladrán a Jiří Skála vytvořili dvě varianty a a a’ – odlišující se pouze jménem autora.
Popis instalace:
Pokaždé se jí udělá špatně, když pomyslí na nekonečno (a) a (a’) je projekční instalace, která je obsluhovaná jednou za den za účelem výměny diapozitivů. Instalace má podobu dvanáctihranu průchozího na čtyřech místech. Na vnitřní straně dvanáctihranu je zavěšeno osm projekčních ploch ve dvou úrovních; ve středu každé desky je otvor. Na vnější straně dvanáctihranu jsou připevněny poličky s diaprojektory, které promítají obraz skrze otvory na projekční plochy umístěné na protilehlé straně.
Každý den je na projekční plochy promítáno 8 z 64 textů napsaných pro tuto instalaci. Celý cyklus výměny trvá 8 dní.
Texty jsou fiktivní a zahrnují několik rovin. První rovinou jsou vzpomínky obžalovaného na vlastní životní zážitky spojené s architekturou. Za druhé to je několik vzpomínek na dětství prožité v panelové zástavbě. Za třetí: několik variací na utopistické vize měst. Za čtvrté pak pravděpodobný popis „čestného soudu“.

Skript:

1.1
Stavebnicový systém je sen, který ho neopouští. Poprvé se s ním setkal za války. V jednom časopise na záchodcích kavárny Slávie byl článek zmiňující a porovnávající různé modulové experimenty v Evropě a Americe. Článek nebyl kompletní a navíc byl ve francouzštině, ale nikdy nezapomene na fotografii napůl smontovaného domu, na které nějaký montér ukazuje jeřábníkovi, kam má umístit další stavební díl.

1.2
Podruhé se s typizovanými systémy setkal na vysoké škole, kde po náhlé oblevě,  způsobené kritikou kultu osobnosti, se naplno rozhořely diskuse o podobě typizovaných panelů pro výstavbu činžovních domů. Vzpomínal, jak ugumovával na svém výkresu římsy a liseny svého stavebního dílce. Těšil se, že socialistický realismus už nebude ovlivňovat podobu stavební produkce.

1.3
Po třetí se setkal s modulovým systémem, když připravoval vizi budoucích měst a systémů jejich skladby. Ve své diplomové práci navrhoval vizionářský modulový systém usazovaný a stohovatelný na sebe. Unifikované moduly s vnitřní variabilitou, přizpůsobitelné každé individualitě. Jednotlivé „krabice“ navrhoval tak, aby se daly připevnit k sobě pomocí vrtulníků.

1.4
Po čtvrté se znovu shledal s „panely“ v jejich podniku, kam nastoupil po škole. Po několika měsících se pohádal se svým nadřízeným, který ho následně přeřadil mezi kresliče. Šlo o využití nových technologií ve stavebnictví v masové výrobě. Po této zkušenosti otupl a zahořkl, což se v té době nestalo jen jemu.

1.5
Po páté se se „stavebnicí“ setkal, když mu podnik konečně po letech čekání přidělil byt. Vzpomíná dodnes na odraz svého smutného obličeje v okně při pohledu na nekonečnou řadu oken paneláku naproti. Mezitím manželka s nadšením otevírala dvířka kuchyňské linky a poté na něj něco volala z koupelny.

1.6
Po šesté, tady u tohoto soudu.

1.7
Hned za dveřmi do bytu v podélné předsíni je malý botník s věšákem. Na malém háčku přišroubovaném na lištu, spojující dolní police a horní žebřinu, vždy visí nějaké klíče. Je tam místo pro klíče mojí matky, mého otce, jedny klíče náhradní a moje klíče. Sestra je ještě příliš malá, aby měla svoje vlastní klíče. Každý svazek je navlečen na jiném kroužku a má jiný počet klíčů. Nejméně klíčů mám já, mám pouze klíč od domu a od bytu. Kroužkem mých klíčů je provlečena široká stužka, dlouhá tak, abych klíče mohl navléct na krk. Do stužky je navlečena malá kožená kapsička se cvočky, do které se dají klíče zasunout. Má to jednu výhodu. Nemlátí mě při chůzi do břicha. Cestou ze školy klíče sundávám z krku a točím s nimi na prstu. Někdy je roztočím takovou rychlostí, že vylítnou nečekaným směrem. Jednou mě praštily do zubů, podruhé zůstaly viset na stromě. Musel je pak sundat můj otec dlouhým klackem, který nasupeně hledal v parku. Cítil jsem se velmi provinile.

1.8
Záchodovou mísu v našem bytě jsem poprvé viděl ve svých dvou letech. Nebyla ještě přimontovaná, ani nestála na svém určeném místě. Z bedny, ve které byla uložena, jí koukal jen kousek. Dřevitá vlna vytékala z odpadové roury. Obešel jsem pro mne ten záhadný objekt, naklonil se nad něj a díval se dovnitř. Stmívalo se. Pojď spát, řekla mi tenkrát babička.

2.1
Podoba prvního vězení je dobře známá. Vypadá jako činžovní dům o čtrnácti patrech.
Středem budovy stoupá výtah, který ústí v každém patře do středové podélné chodby. Z každé chodby vybíhá sled jednotlivých cel.

2.2
Podoba druhého vězení už tolik známá není. Je to mnoho různých budov rozmístěných po městě. Vězni sami se v nich velmi těžko orientují. Vkročí do jedné a na druhém konci vystoupí ven. Musí pak hledat po městě navazující dveře. Často jezdí tramvají, protože ji mají ze zákona zdarma. Je to pro ně velmi stresující. Při jakémkoli nedodržení časového plánu jejich trest totiž narůstá.

2.3
V dětství ho rodiče často přistihli, jak se, opřen o gauč v obýváku, upřeně dívá na své nohy, ledabyle složené do tureckého sedu. Vydržel tak vždy dlouhé minuty, aniž by reagoval na jejich dotazování: proč to dělá? Nevěděl, co říct. Hleděl na své ruce, na nohy, na břicho a cítil se nesvůj. Proč? Poslední dobou ho totiž neustále zrazovali. Například: jeho noha, občas, bez varování a jakéhokoliv příkazu, náhle vystřelila několik centimetrů před sebe. Poprvé byl překvapen; čekal, že bude něco následovat, ale noha nedělala nic jiného, než co jí přikázal. Cítil, jakoby mu jeho vlastní tělo nepatřilo. Snažil se mu vydávat přesné příkazy, ale tělo je neplnilo tak, jak chtěl.

2.4
Později se na hodinách fyziky dozvěděl, že se jeho tělo, a všechno ostatní, skládá z neviditelných částic, které jedna druhou neustále přitahují a současně odpuzují. Dozvěděl se, co tušil již dávno: skládá se z miniaturních tělísek. Je z nich celý složen. Ale on je nepoznává. Nejsou to jeho vlastní, jsou to cizí tělesa. Ani je neovládá. Jsou to cizorodá tělesa. Vlastní by poznal, ona by poznala jeho. Ale proč se takovou věc musel dozvědět zrovna od učitelky fyziky? Proč to nevěděl od začátku sám od sebe? Proč mu to řekl cizí člověk?

2.5
Časem si zvykl.
2.6
Zapálila si již pátou cigaretu. Stála v bahně a cítila, že nastydne, může si za to sama, pomyslela si. Klient chodil s obrovským kladivem po poli a zatloukal dřevěné kolíky do země. Když zatloukl první, otočil se k ní zády a pochodovými kroky, podobnými vojenským, odkrokoval sto metrů. Zatloukl tam kolík a v pravém úhlu odkrokoval dalších sto metrů. Takto odkrokoval celý čtverec. Odhodila cigaretu, začalo jí bolet v krku, proč to musím snášet, pomyslela si.

2.7
Nemluvil, přemýšlel. Venku se stmívalo. Slunce v jeden okamžik zmizelo za protějším kopcem. V místnosti to způsobilo nenadálý efekt. Žaluzie propouštějící přímé paprsky do místnosti jako by se roztáhly. Rozptýlené světlo přestalo vrhat na zem ostré pruhy a místnost jako by se rozzářila. Jeho myšlenky to neovlivnilo, ani si toho úkazu nevšiml. V hlavě se mu skládal prostorový model seskupený z jednotlivých dílů. Celek se podobal obrázku komplikované chemické sloučeniny složené z oktogonálních tvarů. Připomínalo to orbitální stanici s mnoha chodbami a odbočkami. Obě asociace mu vytanuly na mysli najednou. Ale hned to vytlačila jiná: Vzpomněl si na dokumentární film o člověku, který vstřikoval žhavé olovo do velkých podzemních mravenišť. Pak složitě odkopal hlínu a vyjmul negativní odlitek celého mraveniště. Pomyšlení na to, co se stalo s mravenci, ho vyděsilo. Na moment se soustředil na své okolí. Skupina lidí kolem něho na něj němě zírala. A jaký je tedy Váš postoj? Zaslechl jen.

2.8
Nikdo se nesmí dozvědět, že se jedná o soud, přede všemi budeme říkat, že je to diskuze, jinak obviněné před tribunál nedostaneme.

3.1
Panelové sídliště. Není dostavěné. Asi třicet panelových domů, skoro polovina je dokončená. Za posledním z nich je pole. Už patnáctý dům je kompletní. Má jedenáct pater. Mezi domy nejsou hotové cesty, chodí se po dřevěných podlážkách, některé jsou zcela ponořené do bláta. Domy jsou odděleny hromadami suti a jílu. V nich žijí králíci. Část domů je postavená na skládce. Uprostřed je louže velká jako jezero. Voda z břehů vymílá odpadky. Rezavé staré hrnce. Zbytky umělohmotných předmětů a také části celuloidových filmů. V jednom z těch filmových svitků se vypráví příběh o plně uzavřené krychli. Její vnitřní stěny jsou bílé, dokonale hladké a bez kazů. Žádné švy ani prasklinky. Vevnitř není žádný hmyz ani roztoči. Nevznáší se tam prach. Uvnitř sedí člověk. Drobné úlomky kůže se pomalu oddělují od jeho těla a statická elektřina je pomalu přitahuje ke stěnám.

3.2
Ve stejné době se odehrával soud. Obžalovaní byli vysocí státní úředníci a architekti, soudci byli architekti, publikum tvořili studenti. Obvinění nebylo přesně specifikováno, ale vycházelo z hrozivého stavu věcí, ze kterého byli viněni obžalovaní. Jednalo se o celkovou stavební a urbanistickou koncepci. Strojové uspořádání navržené obžalovanými vykazovalo mnoho chyb. Obžalovaní věřili ve vědeckou objektivitu. Jimi navržené uspořádání mělo mít univerzální platnost. Nepřipouštěli chyby.

3.3
Věznice byla s mírnou ostrahou. Kdyby dozorci neměli uniformy, málokdo zvenku by rozeznal vězně od svých strážců. Sama věznice vypadala spíše jako ubytovna. Středem procházela chodba, zakončená francouzským oknem a fíkusem, obojí se zdvojovalo v odraze lesklého nazelenalého linolea. Jednotlivé cely, každá pro dva vězně, byly vybaveny jednoduchým nábytkem: postelí, skříní, poličkou, peřiňákem, stolem, lampičkou a židlí. Záchody a sprchy byly v každém patře společné. Místnost dozorců a ředitelova kancelář byla umístěna v přízemí u hlavního vchodu. Budova byla několik let po dokončení. Některé vybavení stále chybělo, ale postupně bylo dodáváno. Ředitel věznice pravidelně žádal o neprodlené zaslání, ale většinou nikdy nic nepřišlo. I když se jednalo o vězení v provozu, stále mu chyběly mříže.

3.4
Časem se ředitel začal domlouvat s některými vězni a drobné nedodělky nechával na nich, aby je sami dokončili. Jeden z dozorců, jehož švagr pracoval v nedaleké ZOO, ostatním vyprávěl,jak se montují mříže v pavilónu šelem. Konstrukce se svařovala na místě ze šestimetrových prutů. Dělníci nechávali pruty volně ležet na hromadách vedle staveniště. To dozorce inspirovalo a domluvili se dvěma vězni, kteří měli svářečské zkoušky, že s tím něco udělají. Půjčili si vězeňský autobus a ještě za tmy se vydali do ZOO. Jel s nimi i vězeňský řidič, protože nikdo z nich neměl řidičské oprávnění pro autobus. Ještě před snídaní se stihli vrátit s třiaosmdesáti pruty, krkolomně uloženými v uličce autobusu. Práce na mřížích vězňům trvala několik týdnů. Od té doby má vězení mříže na oknech.

3.5
Přednášková místnost. Za malým pultíkem pro přednášejícího vykukuje hlava epidiaskopu, namířeného směrem na černou tabuli, v té chvíli zakryté svinovacím promítacím plátnem. Pravá strana tabule není úplně zakrytá, je na ní křídou nakreslená přímka s označením “a“. Pod ní je ještě jedna bez označení, na kterou ukazuje malá šipka. Na spodní hraně tabule je vidět část věty a zbytek slova: ězení.
Stíny zapadajícího slunce kopírují rám skleněné stěny na zem a vzdálenější zeď. Horní roh stínu se kříží s přímkou “a“. Kliky na oknech ukazují do různých směrů. Stín jedné ukazuje ke dveřím. Stín druhé na odtok u umyvadla. Stín třetí se dotýká po zdi běžící elektroinstalace. Čtvrtý stín kříží dráhu pátému. Šestý směr je paralelní se sedmým. Osmý stín je pohlcen okenním rámem.

3.6
Zklamali jste nás. Vaši vinu není třeba dokazovat. Jako soudce jsem nestranný, ale nemohu si pomoci, když vidím, jak je naše společnost deprimovaná. Hluboké rány, které jste jí zasadili a jizvy, které po těch ranách zbyly, nikdy nezmizí. Za zločiny proti celé společnosti vás proto odsuzuji k věčné hanbě.

3.7
Přísaháme na svou čest, že jsme se neprovinili vůči nikomu a ničemu. Slibujeme ale, že se podrobíme jakémukoliv rozsudku, i když bude krutý a nespravedlivý.

3.8
Po revoluci jsem se chopil příležitosti, zašel do banky a zažádal o půjčku. Tam mi ale nic nepůjčili. Prodal jsem tedy svou starou škodovku. Tchán mi ještě půjčil 100 000 Kčs. S těmito penězi jsem rozjel byznys. Dnes má náš holding rozsáhlé portfolio aktivit.

4.1
V obývacím pokoji, na zdi, naproti dveřím byla obrovská knihovna. Když byl malý, považoval to za největší věc na světě. Měla osm pater. Často vytahoval ze spodního patra barevné obrázkové knihy a nořil se do velkoformátových fotografií, zobrazující savce v různých soubojích, nebo bavlníková pole v Kazachstánu nebo porcelánové figurky z Míšně nebo vlámské barokní obrazy nebo budování Nové Huti v Polsku nebo schematické kresby zaniklých staveb nebo faksimile středověkých rukopisů nebo řezy zeměkoulí nebo mapy vesmíru.

4.2
Druhé patro od spodu bylo nízké a vyhrazeno pouze časopisům skládaným na sebe.

4.3
Třetí patro bylo vyšší, ale ne zas tak vysoké jako to spodní. Byly v něm atlasy ptáků, nerostů, hub a ryb.

4.4
Čtvrté patro bylo poslední, na které jen tak tak dosáhl ze země. To bylo vyhrazeno beletrii, tedy patro málo zajímavé, totiž bez obrázků.

4.5
Páté patro patřilo bez výhrad rodičům, bylo dosažitelné ze židle a obsahovalo málo srozumitelné brožury, které rodiče brali často do ruky.

4.6
Šesté až osmé patro bylo pro něj neznámé. Nevěděl, jaké knihy se tam nalézají, bylo to příliš vysoko. Ani rodiče si odtamtud knihy moc nepůjčovali. Na jeho otázky, co je to tam za knihy, pravidelně odpovídali, že je na to ještě malý.

4.7
Jednou na nočním stolku u rodičů v ložnici ležela kniha, kterou okamžitě poznal, tedy její hřbet. Pocházela ze sedmého patra, pátá kniha od okna. Hřbet byl okrový a nebyly na něm žádné znaky. Teď bylo ale jasně vidět velký kreslený diagram na titulní straně. Byl to čtverec rozdělený na devět menších čtverců. V každém čtverci byly nepravidelně uspořádány obdélníky, na hranu postavené bachraté tvary nebo v rozích se choulící kroužky. Největší záhadou pro něj byl druhý, červený diagram, který první zcela překrýval. Byl umístěn uprostřed velkého čtverce a zakrýval ze dvou třetin ten původní. Jeho tvar byl nepravidelný, skládající se většinou z přerušovaných čar. Nejvýrazněji z něj vystupovali: ovál na pravé straně a shluk jakýchsi améb na levé straně.

4.8
Otevřel knihu namátkou na straně s těmito znaky: 52. V záplavě rovnoměrně běžícího textu bylo na obou otevřených stranách umístěno několik kreseb. Zaujala ho nejspodnější, byla nejkomplikovanější. Rozeklaná čára tam věznila různě velké body a opakující se znaky A B C D. Pod tímto tvarem byla umístěná šipka ukazující oběma směry. Pod ní byl linkou naznačen tvar psí hlavy se špatně umístěným okem. Vpravo od obou byla změť čar různě vybíhajících z jedné kolmé. Dodnes si pamatuje sled znaků, kterým tenkrát nerozuměl a dnes mu dávají takovýto smysl: Hromadění výrob ve městech a vylidňování venkova. Protože tomu nerozuměl otevřel namátkou stránku 88. Byly tam dvě kresby: Ta vlevo byla jakousi zvláštní pruhovanou šipkou se znaky D J G H A D. Ta vpravo byl vlastně nepravidelný útvar ohraničený linií a pod ním sled znaků, které dnes dávají přibližně tento smysl: Obrys dispozice sestavené pouze na základě energetických ztrát z přecházení. Udělal ještě jeden pokus a otočil náhodně na jinou stránku. Byl na ní ten samý diagram jako na titulu. Zapamatoval si pouze sled znaků pod ním a knihu rychle zavřel. Dnes se mu to zvláštní sousloví znovu vybavilo: b y t o v é  j á d r o.

5.1
Rozložil srolovaný plán na zem, protože byl tak velký, že se nevešel na stůl. Do jednoho spodního rohu položil sešívačku, do druhého spodního rohu skleněné těžítko ve tvaru koule, ve kterém  sněžilo na starou Prahu. Oba horní rohy přišlápl, přičemž  se musel rozkročit tak, že byl najednou nižší o dvacet centimetrů. Kolegové na něho zírali s otevřenou pusou, když jim začal popisovat, co mají vidět na plánu. V pravé ruce měl logaritmické pravítko, kterým ukazoval na jednotlivé shluky čar pod ním. Byl ale příliš rozkročen, takže mu ujížděli obě nohy do stran. Když popisoval malý obdélník s vloženým oktogonem, byl již o padesát centimetrů menší.

5.2
Pan architekt ze shromáždění odcházel podrážděný. Měl pocit, že se na jeho celoživotní práci házela jen špína. Nejvíce ho ale popudil mladý student architektury, který se ho neustále vyptával, jestli tam nahoře mají ještě volná místa. Nevrle mu odpovídal, že ano, ale že cesta nahoru je velmi zdlouhavá a že tam na něho nikdo nečeká. Řekl mu pak přímo: Na tebe, ty usmrkanče, tam máme políčeno, takové jako jseš ty, nutíme jezdit věčně v páternosteru.

5.3
Skrz přední sklo auta se rýsovala ženská tvář, orámována tehdy moderními čtvercovými brýlemi zakrývajícími většinu čela a tváře. Muž, který seděl vedle ní, se soustředil na řízení a neposlouchal, co říká. Přes odrazy fasád na skle mu nebylo vidět do tváře.
Začala novou větu, když ji muž rázně přerušil a řekl: tak přece to postavil. Vždycky věděl, co chce.
Oba otáčeli hlavu za ubíhající stěnou ze skla a hliníku.
Mně se to nelíbí, řekla pak, když auto zatáčelo dolů k řece.

5.4
Návrat se do výchozího bodu.
Je jím soud.
Lépe řečeno, úsudek.

5.5
Hrana každé knihy, položené na stole, lícovala s tou další, posazenou na ní. Když položil již osmou knihu na sebe, všiml si ho ten, který tak zaníceně mluvil o modulových systémech na bázi těch nejmodernějších materiálů. Když postavil čtrnáctou knihu, upřeně se na něj zadíval ten, který oponoval předchozímu s tím, že při takovém druhu výstavby je prvotní cena. Když byla věž již vysoká jako on sám, pozorovalo ho již celé auditorium. Bylo vidět, že mladší, většinou studenti, mu drželi palce. Šeptali si vzrušeně navzájem a dávali tak najevo, že ho podporují. Ti, co celé toto shromáždění vyvolali, nervózně a hlasitě sklepávali složky připravené na stolech. Nebylo jim to v žádném případě příjemné. Ti, co měli vysoké úřednické posty, měli většinou nohu přes nohu a shovívavě se usmívali. V sále bylo pak ticho, když stál na špičkách na rozkládací židli a konečky prstů vsunoval na vrchol věže další knihu.

5.6
Sešli jsme se tu, abychom probrali několik věcí týkajících se stavu naší architektonické a stavební produkce. Důsledek koncepcí rodících se ve třicátých letech našeho století můžeme dnes posoudit z první ruky; jsme odchováni stejnými principy a naše koncepce není úplně odlišná.

5.7
Když umřel, představoval si to trochu jinak. Byl přesvědčen, že nebude nic. Hlavou mu proběhlo několik rozdílných představ, co se stane, které byly ale pravým opakem ničeho. V první chvíli byl překvapen, zdálo se mu to banální. Seděl prostě v kině. Hned si uvědomil, že sedí v jedenácté řadě přibližně v místech, kde vždycky rád sedával. Bylo to přesně v moment, než začne film. V sále bylo světlo, které pomocí relé bledlo až do úplné tmy. Když nastala tma, slyšel chvíli svůj vlastní dech. Oči se snažily přivyknout tmě. Těšil se, až začne film. Čekal, že se bude promítat jeho život.

5.8
Když dopisoval poslední stránku knihy, zasekl se mu psací stroj. Při pokusu vytáhnout skoro popsanou stránku papír přetrhl. Stalo se mu to již potřetí, zmuchlal obě půlky, hodil je za sebe a vší silou bouchl pěstí do stroje. Stroj rytmicky zacinkal. Vzal nový papír a opatrně ho vsunul do stroje. Připravil kurzor na začátek prvního řádku a začal psát:
abcdefghijklmnopqrstuvwxyz

6.1
První obžalovaný:
Stavby sledují své racionální a objektivní důvody, nikoli estetické a umělecké. Hledat u staveb estetické a umělecké funkce je nevědecké. Ano, člověk, jako vyšší organismus, má své jiné neracionální potřeby, ale nemíchejme to do architektury, vědecky…
Urbanismus objektivně vychází z racionálních potřeb člověka, nikoliv z dojmů…
Stavební dílo vylučuje umění…
Stále platí, že:
Za prvé: stavba není estetická, estetické je jen označení pro způsob vnímání.
Za druhé: pasivně estetický vjem připíná se volně k objektu, nositeli estetické funkce.
Za třetí: beze škody lze determinovat stavbu bez estetických záměrů.
Za čtvrté: nadstavbou pasivní estetiky je služebná forma umění a vrcholící sloh.
Předně platí: pasivní estetika i se svou nadstavbou umění nesmí ohrozit nastoupení cesty k objektivizaci pracovních metod ve stavebnictví.

6.2
Druhý soudce:
Uspořádání, které my navrhujeme, vychází z podobných premis jako vaše, ale není tak dogmatické, dovádíme jej dále. Využíváme k tomu nejmodernějších poznatků vědních a humanitních oborů. Při technické…

6.3
Jeden ze studentů:
Strojové uspořádání, o kterém tu neustále mluvíme, vykazuje tyto znaky: Instrukce jsou zadávány pravidelně. Žádné známky, které by nasvědčovaly tomu, že instrukce nejsou plněny, se neobjevují. Hranice uspořádání jsou nejasné, je těžké posoudit, kdo je součástí a kdo ne. Toto je těžko rozhodnutelné.

6.4
První soudce:
Myslím, že je na čase mluvit o objektivitě, tedy o úrokových sazbách.

6.5
Stála na chodníku mezi paneláky. V levé ruce síťovou tašku s nákupem, pravou rukou přidržovala kabelku zavěšenou přes rameno. Stála čelem ke zdi ve tvaru “u“, postavené z perforovaných betonových tvárnic. Před zdí byly dva pozinkované kontejnery na odpadky. Levý kontejner byl zavřený. Pravý kontejner měl víko poškozené a nešel zavřít. Byl plný odpadků, které přetekly a jejich část se plazila po zemi k jejím nohám.

6.6
V otevřené popelnici jasně viděla trajektorie narýsované stopami svých sousedů: Sousedky s dětmi v partaji vlevo nahoře, bezdětného inženýra s manželkou naproti, věčně opilého řidiče z jejich podniku pod nimi, páru čekajícího dítě z přízemí. Nechtěla je vidět. Viděla i trajektorii vlastního života. Viděla ji tak jasně, že o krok ucouvla. Nebyla fatalistka, ale to, co viděla, mělo zvláštní, matematickou povahu. O směru jednotlivých čar jako by se nedalo pochybovat. Celé sídliště teď viděla jasně. Všechny osudy.

6.7
Lekla se, upustila tašku, láhev s mlékem se s tupým zvukem rozbila. Kolem jejích podpatků se rozlévala mléčná mapa. Síťovka vypadala jako tropický ostrov zalitý mořem. Mléko podteklo její střevíce, aby se na jedné straně zarazilo o křídovou hranu dětského panáka a na druhé straně vsáklo póry asfaltu do podzemí. Vystoupila z moře. Podpatky zanechaly na moment dvě asfaltové tečky. V příštím okamžiku je zalilo mléko.

6.8
Sáhla do kapsy pro malý papírek a tužkou si poznamenala: jak věci rozebrat a zase složit.

7.1
Když mluvil, nevnímal své okolí. Nevšiml si, že ostatní vrtí záporně hlavou. Mluvil a přitom myslel na louku, na které ležel se svou ženou před mnoha lety. V puse měl stéblo trávy a vyprávěl jí o fyzikálních úkazech, o nerozhodnutelných stavech a o kočkách uzavřených v krabicích. Necítila se dobře. Pokaždé se jí dělalo špatně, když pomyslela na nekonečno nebo na něco podobného.

7.2
Třetí obžalovaný:
Podívejte, šlo nám o to, vytvořit takovou typizaci, která by zlevnila výrobu a zpřístupnila bydlení nejširším vrstvám. Zároveň nám šlo o co nejvyšší variabilitu. To znamená například, že intelektuál pracující doma by měl mít jiné podmínky než třeba soustružník s větší rodinou. To samozřejmě dovoloval náš systém…

7.3
Druhý soudce:
Promiňte, že Vás přerušuji, ano, tento systém známe z Vaší starší knihy Socialistické budování, ale my tu jsme proto, abychom se bavili o současném socialistickém budování…

7.4
Třetí obžalovaný:
Přerušil jste mne, nechte mě to doříct. Hlavním úkolem bylo zpřístupnění bydlení a zkvalitnění bydlení lidem, kteří si to nemohli dovolit. Náš systém od začátku dovoloval něco, co v kapitalistickém systému nebylo a není možné, protože pozemky pod domy a samotné domy byly zúročené. Nájmy byly proto tak vysoké. Ukážu vám takový diagram, který…

7.5
Třetí soudce:
Počkejte: Mluvíte tady o podmínkách, které přineslo znárodnění, tedy že výrazně zlevnilo nájemné a nebo o tomto vzorci: zrušení úroků + typizovaný systém = přístupné kvalitní bydlení?
V roce 49´ bych Vám pogratuloval, jenomže teď máme osmdesátá léta; pojďme se projít na Jižák!

7.6
První obžalovaný:
To je demagogické, nemůžete odtrhnout věci od sebe, to přeci spolu souvisí. Ti lidé mají teď teplou vodu, nemusí na pavlač pro ni s kbelíkem. Teď jsme v situaci, kdy se nám toto podařilo vymýtit…

7.7
Druhý soudce:
Ano, tedy zapomeňme na to, že bylo tak zle, vraťme se k aktuálním problémům, co s tím teď budeme dělat? …

7.8
První obžalovaný:
S čím?…

8.1
Třetí obžalovaný:
Chtělo by to trochu rozhledu, soudruhu, po celé zemi vznikají různé druhy bytových domů, šitých přímo na míru. Vezměte si sídliště v X nebo zdařilý dům v Y…

8.2
Druhý soudce:
Ona variabilita toho systému totiž dopadla jinak, ze sofistikovaného bytového jádra z obálky Vaší knížky zbyla umakartová napodobenina… ze systémů členících vnitřní prostor a fasádu snad nezbylo nic…
No, a jsme u urbanismu: z mého pohledu je jeho současný stav naprosto katastrofální…

8.3
Třetí obžalovaný:
Pozor, pozor, to jsou silná slova…

8.4
Druhý soudce:
Tak počkejte, chcete mi vyhrožovat? Myslíte si, že když máte za sebou státní aparát… Souhlasil jste s tímto… dialogem, tak nemůžete přeci podepírat svoje argumenty mocí…

8.5
Třetí obžalovaný:
Ne, řekl jsem jen, že to jsou silná slova, katastrofa by byla, kdyby se věci nedařily, ale ony se daří, ano, ano, byly chyby, ale už se napravují…

8.6
Hypoteticky: máme tu dnes socialismus, výroba klesá, rozmáhá se všeobecná letargie. Většina lidí na otázky reportérů vyslaných ústřední vládou odpovídá ustrašeně, že jsou šťastní.

8.7
Hypoteticky: máme tu dnes komunismus. Nikdo nepracuje, všechny potřeby jsou uspokojeny, nikde není slyšet žádnou stížnost. V centrálním ústředí všech stížností za posledních několik let neevidují ani jednu stížnost.

8.8
Hypoteticky: máme tu dnes kapitalismus.
Pokaždé se jí udělá špatně, když pomyslí na nekonečno.

1.1
Stavebnicový systém je sen, který ho neopouští. Poprvé se s ním setkal za války. V jednom časopise na záchodcích kavárny Slávie byl článek zmiňující a porovnávající různé modulové experimenty v Evropě a Americe. Článek nebyl kompletní a navíc byl ve francouzštině, ale nikdy nezapomene na fotografii napůl smontovaného domu, na které nějaký montér ukazuje jeřábníkovi, kam má umístit další stavební díl.

1.2
Podruhé se s typizovanými systémy setkal na vysoké škole, kde po náhlé oblevě,  způsobené kritikou kultu osobnosti, se naplno rozhořely diskuse o podobě typizovaných panelů pro výstavbu činžovních domů. Vzpomínal, jak ugumovával na svém výkresu římsy a liseny svého stavebního dílce. Těšil se, že socialistický realismus už nebude ovlivňovat podobu stavební produkce.

1.3
Po třetí se setkal s modulovým systémem, když připravoval vizi budoucích měst a systémů jejich skladby. Ve své diplomové práci navrhoval vizionářský modulový systém usazovaný a stohovatelný na sebe. Unifikované moduly s vnitřní variabilitou, přizpůsobitelné každé individualitě. Jednotlivé „krabice“ navrhoval tak, aby se daly připevnit k sobě pomocí vrtulníků.

1.4
Po čtvrté se znovu shledal s „panely“ v jejich podniku, kam nastoupil po škole. Po několika měsících se pohádal se svým nadřízeným, který ho následně přeřadil mezi kresliče. Šlo o využití nových technologií ve stavebnictví v masové výrobě. Po této zkušenosti otupl a zahořkl, což se v té době nestalo jen jemu.

1.5
Po páté se se „stavebnicí“ setkal, když mu podnik konečně po letech čekání přidělil byt. Vzpomíná dodnes na odraz svého smutného obličeje v okně při pohledu na nekonečnou řadu oken paneláku naproti. Mezitím manželka s nadšením otevírala dvířka kuchyňské linky a poté na něj něco volala z koupelny.

1.6
Po šesté, tady u tohoto soudu.

1.7
Hned za dveřmi do bytu v podélné předsíni je malý botník s věšákem. Na malém háčku přišroubovaném na lištu, spojující dolní police a horní žebřinu, vždy visí nějaké klíče. Je tam místo pro klíče mojí matky, mého otce, jedny klíče náhradní a moje klíče. Sestra je ještě příliš malá, aby měla svoje vlastní klíče. Každý svazek je navlečen na jiném kroužku a má jiný počet klíčů. Nejméně klíčů mám já, mám pouze klíč od domu a od bytu. Kroužkem mých klíčů je provlečena široká stužka, dlouhá tak, abych klíče mohl navléct na krk. Do stužky je navlečena malá kožená kapsička se cvočky, do které se dají klíče zasunout. Má to jednu výhodu. Nemlátí mě při chůzi do břicha. Cestou ze školy klíče sundávám z krku a točím s nimi na prstu. Někdy je roztočím takovou rychlostí, že vylítnou nečekaným směrem. Jednou mě praštily do zubů, podruhé zůstaly viset na stromě. Musel je pak sundat můj otec dlouhým klackem, který nasupeně hledal v parku. Cítil jsem se velmi provinile.

1.8
Záchodovou mísu v našem bytě jsem poprvé viděl ve svých dvou letech. Nebyla ještě přimontovaná, ani nestála na svém určeném místě. Z bedny, ve které byla uložena, jí koukal jen kousek. Dřevitá vlna vytékala z odpadové roury. Obešel jsem pro mne ten záhadný objekt, naklonil se nad něj a díval se dovnitř. Stmívalo se. Pojď spát, řekla mi tenkrát babička.

2.1
Podoba prvního vězení je dobře známá. Vypadá jako činžovní dům o čtrnácti patrech.
Středem budovy stoupá výtah, který ústí v každém patře do středové podélné chodby. Z každé chodby vybíhá sled jednotlivých cel.

2.2
Podoba druhého vězení už tolik známá není. Je to mnoho různých budov rozmístěných po městě. Vězni sami se v nich velmi těžko orientují. Vkročí do jedné a na druhém konci vystoupí ven. Musí pak hledat po městě navazující dveře. Často jezdí tramvají, protože ji mají ze zákona zdarma. Je to pro ně velmi stresující. Při jakémkoli nedodržení časového plánu jejich trest totiž narůstá.

2.3
V dětství ho rodiče často přistihli, jak se, opřen o gauč v obýváku, upřeně dívá na své nohy, ledabyle složené do tureckého sedu. Vydržel tak vždy dlouhé minuty, aniž by reagoval na jejich dotazování: proč to dělá? Nevěděl, co říct. Hleděl na své ruce, na nohy, na břicho a cítil se nesvůj. Proč? Poslední dobou ho totiž neustále zrazovali. Například: jeho noha, občas, bez varování a jakéhokoliv příkazu, náhle vystřelila několik centimetrů před sebe. Poprvé byl překvapen; čekal, že bude něco následovat, ale noha nedělala nic jiného, než co jí přikázal. Cítil, jakoby mu jeho vlastní tělo nepatřilo. Snažil se mu vydávat přesné příkazy, ale tělo je neplnilo tak, jak chtěl.

2.4
Později se na hodinách fyziky dozvěděl, že se jeho tělo, a všechno ostatní, skládá z neviditelných částic, které jedna druhou neustále přitahují a současně odpuzují. Dozvěděl se, co tušil již dávno: skládá se z miniaturních tělísek. Je z nich celý složen. Ale on je nepoznává. Nejsou to jeho vlastní, jsou to cizí tělesa. Ani je neovládá. Jsou to cizorodá tělesa. Vlastní by poznal, ona by poznala jeho. Ale proč se takovou věc musel dozvědět zrovna od učitelky fyziky? Proč to nevěděl od začátku sám od sebe? Proč mu to řekl cizí člověk?

2.5
Časem si zvykl.
2.6
Zapálila si již pátou cigaretu. Stála v bahně a cítila, že nastydne, může si za to sama, pomyslela si. Klient chodil s obrovským kladivem po poli a zatloukal dřevěné kolíky do země. Když zatloukl první, otočil se k ní zády a pochodovými kroky, podobnými vojenským, odkrokoval sto metrů. Zatloukl tam kolík a v pravém úhlu odkrokoval dalších sto metrů. Takto odkrokoval celý čtverec. Odhodila cigaretu, začalo jí bolet v krku, proč to musím snášet, pomyslela si.

2.7
Nemluvil, přemýšlel. Venku se stmívalo. Slunce v jeden okamžik zmizelo za protějším kopcem. V místnosti to způsobilo nenadálý efekt. Žaluzie propouštějící přímé paprsky do místnosti jako by se roztáhly. Rozptýlené světlo přestalo vrhat na zem ostré pruhy a místnost jako by se rozzářila. Jeho myšlenky to neovlivnilo, ani si toho úkazu nevšiml. V hlavě se mu skládal prostorový model seskupený z jednotlivých dílů. Celek se podobal obrázku komplikované chemické sloučeniny složené z oktogonálních tvarů. Připomínalo to orbitální stanici s mnoha chodbami a odbočkami. Obě asociace mu vytanuly na mysli najednou. Ale hned to vytlačila jiná: Vzpomněl si na dokumentární film o člověku, který vstřikoval žhavé olovo do velkých podzemních mravenišť. Pak složitě odkopal hlínu a vyjmul negativní odlitek celého mraveniště. Pomyšlení na to, co se stalo s mravenci, ho vyděsilo. Na moment se soustředil na své okolí. Skupina lidí kolem něho na něj němě zírala. A jaký je tedy Váš postoj? Zaslechl jen.

2.8
Nikdo se nesmí dozvědět, že se jedná o soud, přede všemi budeme říkat, že je to diskuze, jinak obviněné před tribunál nedostaneme.

3.1
Panelové sídliště. Není dostavěné. Asi třicet panelových domů, skoro polovina je dokončená. Za posledním z nich je pole. Už patnáctý dům je kompletní. Má jedenáct pater. Mezi domy nejsou hotové cesty, chodí se po dřevěných podlážkách, některé jsou zcela ponořené do bláta. Domy jsou odděleny hromadami suti a jílu. V nich žijí králíci. Část domů je postavená na skládce. Uprostřed je louže velká jako jezero. Voda z břehů vymílá odpadky. Rezavé staré hrnce. Zbytky umělohmotných předmětů a také části celuloidových filmů. V jednom z těch filmových svitků se vypráví příběh o plně uzavřené krychli. Její vnitřní stěny jsou bílé, dokonale hladké a bez kazů. Žádné švy ani prasklinky. Vevnitř není žádný hmyz ani roztoči. Nevznáší se tam prach. Uvnitř sedí člověk. Drobné úlomky kůže se pomalu oddělují od jeho těla a statická elektřina je pomalu přitahuje ke stěnám.

3.2
Ve stejné době se odehrával soud. Obžalovaní byli vysocí státní úředníci a architekti, soudci byli architekti, publikum tvořili studenti. Obvinění nebylo přesně specifikováno, ale vycházelo z hrozivého stavu věcí, ze kterého byli viněni obžalovaní. Jednalo se o celkovou stavební a urbanistickou koncepci. Strojové uspořádání navržené obžalovanými vykazovalo mnoho chyb. Obžalovaní věřili ve vědeckou objektivitu. Jimi navržené uspořádání mělo mít univerzální platnost. Nepřipouštěli chyby.

3.3
Věznice byla s mírnou ostrahou. Kdyby dozorci neměli uniformy, málokdo zvenku by rozeznal vězně od svých strážců. Sama věznice vypadala spíše jako ubytovna. Středem procházela chodba, zakončená francouzským oknem a fíkusem, obojí se zdvojovalo v odraze lesklého nazelenalého linolea. Jednotlivé cely, každá pro dva vězně, byly vybaveny jednoduchým nábytkem: postelí, skříní, poličkou, peřiňákem, stolem, lampičkou a židlí. Záchody a sprchy byly v každém patře společné. Místnost dozorců a ředitelova kancelář byla umístěna v přízemí u hlavního vchodu. Budova byla několik let po dokončení. Některé vybavení stále chybělo, ale postupně bylo dodáváno. Ředitel věznice pravidelně žádal o neprodlené zaslání, ale většinou nikdy nic nepřišlo. I když se jednalo o vězení v provozu, stále mu chyběly mříže.

3.4
Časem se ředitel začal domlouvat s některými vězni a drobné nedodělky nechával na nich, aby je sami dokončili. Jeden z dozorců, jehož švagr pracoval v nedaleké ZOO, ostatním vyprávěl,jak se montují mříže v pavilónu šelem. Konstrukce se svařovala na místě ze šestimetrových prutů. Dělníci nechávali pruty volně ležet na hromadách vedle staveniště. To dozorce inspirovalo a domluvili se dvěma vězni, kteří měli svářečské zkoušky, že s tím něco udělají. Půjčili si vězeňský autobus a ještě za tmy se vydali do ZOO. Jel s nimi i vězeňský řidič, protože nikdo z nich neměl řidičské oprávnění pro autobus. Ještě před snídaní se stihli vrátit s třiaosmdesáti pruty, krkolomně uloženými v uličce autobusu. Práce na mřížích vězňům trvala několik týdnů. Od té doby má vězení mříže na oknech.

3.5
Přednášková místnost. Za malým pultíkem pro přednášejícího vykukuje hlava epidiaskopu, namířeného směrem na černou tabuli, v té chvíli zakryté svinovacím promítacím plátnem. Pravá strana tabule není úplně zakrytá, je na ní křídou nakreslená přímka s označením “a“. Pod ní je ještě jedna bez označení, na kterou ukazuje malá šipka. Na spodní hraně tabule je vidět část věty a zbytek slova: ězení.
Stíny zapadajícího slunce kopírují rám skleněné stěny na zem a vzdálenější zeď. Horní roh stínu se kříží s přímkou “a“. Kliky na oknech ukazují do různých směrů. Stín jedné ukazuje ke dveřím. Stín druhé na odtok u umyvadla. Stín třetí se dotýká po zdi běžící elektroinstalace. Čtvrtý stín kříží dráhu pátému. Šestý směr je paralelní se sedmým. Osmý stín je pohlcen okenním rámem.

3.6
Zklamali jste nás. Vaši vinu není třeba dokazovat. Jako soudce jsem nestranný, ale nemohu si pomoci, když vidím, jak je naše společnost deprimovaná. Hluboké rány, které jste jí zasadili a jizvy, které po těch ranách zbyly, nikdy nezmizí. Za zločiny proti celé společnosti vás proto odsuzuji k věčné hanbě.

3.7
Přísaháme na svou čest, že jsme se neprovinili vůči nikomu a ničemu. Slibujeme ale, že se podrobíme jakémukoliv rozsudku, i když bude krutý a nespravedlivý.

3.8
Po revoluci jsem se chopil příležitosti, zašel do banky a zažádal o půjčku. Tam mi ale nic nepůjčili. Prodal jsem tedy svou starou škodovku. Tchán mi ještě půjčil 100 000 Kčs. S těmito penězi jsem rozjel byznys. Dnes má náš holding rozsáhlé portfolio aktivit.

4.1
V obývacím pokoji, na zdi, naproti dveřím byla obrovská knihovna. Když byl malý, považoval to za největší věc na světě. Měla osm pater. Často vytahoval ze spodního patra barevné obrázkové knihy a nořil se do velkoformátových fotografií, zobrazující savce v různých soubojích, nebo bavlníková pole v Kazachstánu nebo porcelánové figurky z Míšně nebo vlámské barokní obrazy nebo budování Nové Huti v Polsku nebo schematické kresby zaniklých staveb nebo faksimile středověkých rukopisů nebo řezy zeměkoulí nebo mapy vesmíru.

4.2
Druhé patro od spodu bylo nízké a vyhrazeno pouze časopisům skládaným na sebe.

4.3
Třetí patro bylo vyšší, ale ne zas tak vysoké jako to spodní. Byly v něm atlasy ptáků, nerostů, hub a ryb.

4.4
Čtvrté patro bylo poslední, na které jen tak tak dosáhl ze země. To bylo vyhrazeno beletrii, tedy patro málo zajímavé, totiž bez obrázků.

4.5
Páté patro patřilo bez výhrad rodičům, bylo dosažitelné ze židle a obsahovalo málo srozumitelné brožury, které rodiče brali často do ruky.

4.6
Šesté až osmé patro bylo pro něj neznámé. Nevěděl, jaké knihy se tam nalézají, bylo to příliš vysoko. Ani rodiče si odtamtud knihy moc nepůjčovali. Na jeho otázky, co je to tam za knihy, pravidelně odpovídali, že je na to ještě malý.

4.7
Jednou na nočním stolku u rodičů v ložnici ležela kniha, kterou okamžitě poznal, tedy její hřbet. Pocházela ze sedmého patra, pátá kniha od okna. Hřbet byl okrový a nebyly na něm žádné znaky. Teď bylo ale jasně vidět velký kreslený diagram na titulní straně. Byl to čtverec rozdělený na devět menších čtverců. V každém čtverci byly nepravidelně uspořádány obdélníky, na hranu postavené bachraté tvary nebo v rozích se choulící kroužky. Největší záhadou pro něj byl druhý, červený diagram, který první zcela překrýval. Byl umístěn uprostřed velkého čtverce a zakrýval ze dvou třetin ten původní. Jeho tvar byl nepravidelný, skládající se většinou z přerušovaných čar. Nejvýrazněji z něj vystupovali: ovál na pravé straně a shluk jakýchsi améb na levé straně.

4.8
Otevřel knihu namátkou na straně s těmito znaky: 52. V záplavě rovnoměrně běžícího textu bylo na obou otevřených stranách umístěno několik kreseb. Zaujala ho nejspodnější, byla nejkomplikovanější. Rozeklaná čára tam věznila různě velké body a opakující se znaky A B C D. Pod tímto tvarem byla umístěná šipka ukazující oběma směry. Pod ní byl linkou naznačen tvar psí hlavy se špatně umístěným okem. Vpravo od obou byla změť čar různě vybíhajících z jedné kolmé. Dodnes si pamatuje sled znaků, kterým tenkrát nerozuměl a dnes mu dávají takovýto smysl: Hromadění výrob ve městech a vylidňování venkova. Protože tomu nerozuměl otevřel namátkou stránku 88. Byly tam dvě kresby: Ta vlevo byla jakousi zvláštní pruhovanou šipkou se znaky D J G H A D. Ta vpravo byl vlastně nepravidelný útvar ohraničený linií a pod ním sled znaků, které dnes dávají přibližně tento smysl: Obrys dispozice sestavené pouze na základě energetických ztrát z přecházení. Udělal ještě jeden pokus a otočil náhodně na jinou stránku. Byl na ní ten samý diagram jako na titulu. Zapamatoval si pouze sled znaků pod ním a knihu rychle zavřel. Dnes se mu to zvláštní sousloví znovu vybavilo: b y t o v é  j á d r o.

5.1
Rozložil srolovaný plán na zem, protože byl tak velký, že se nevešel na stůl. Do jednoho spodního rohu položil sešívačku, do druhého spodního rohu skleněné těžítko ve tvaru koule, ve kterém  sněžilo na starou Prahu. Oba horní rohy přišlápl, přičemž  se musel rozkročit tak, že byl najednou nižší o dvacet centimetrů. Kolegové na něho zírali s otevřenou pusou, když jim začal popisovat, co mají vidět na plánu. V pravé ruce měl logaritmické pravítko, kterým ukazoval na jednotlivé shluky čar pod ním. Byl ale příliš rozkročen, takže mu ujížděli obě nohy do stran. Když popisoval malý obdélník s vloženým oktogonem, byl již o padesát centimetrů menší.

5.2
Pan architekt ze shromáždění odcházel podrážděný. Měl pocit, že se na jeho celoživotní práci házela jen špína. Nejvíce ho ale popudil mladý student architektury, který se ho neustále vyptával, jestli tam nahoře mají ještě volná místa. Nevrle mu odpovídal, že ano, ale že cesta nahoru je velmi zdlouhavá a že tam na něho nikdo nečeká. Řekl mu pak přímo: Na tebe, ty usmrkanče, tam máme políčeno, takové jako jseš ty, nutíme jezdit věčně v páternosteru.

5.3
Skrz přední sklo auta se rýsovala ženská tvář, orámována tehdy moderními čtvercovými brýlemi zakrývajícími většinu čela a tváře. Muž, který seděl vedle ní, se soustředil na řízení a neposlouchal, co říká. Přes odrazy fasád na skle mu nebylo vidět do tváře.
Začala novou větu, když ji muž rázně přerušil a řekl: tak přece to postavil. Vždycky věděl, co chce.
Oba otáčeli hlavu za ubíhající stěnou ze skla a hliníku.
Mně se to nelíbí, řekla pak, když auto zatáčelo dolů k řece.

5.4
Návrat se do výchozího bodu.
Je jím soud.
Lépe řečeno, úsudek.

5.5
Hrana každé knihy, položené na stole, lícovala s tou další, posazenou na ní. Když položil již osmou knihu na sebe, všiml si ho ten, který tak zaníceně mluvil o modulových systémech na bázi těch nejmodernějších materiálů. Když postavil čtrnáctou knihu, upřeně se na něj zadíval ten, který oponoval předchozímu s tím, že při takovém druhu výstavby je prvotní cena. Když byla věž již vysoká jako on sám, pozorovalo ho již celé auditorium. Bylo vidět, že mladší, většinou studenti, mu drželi palce. Šeptali si vzrušeně navzájem a dávali tak najevo, že ho podporují. Ti, co celé toto shromáždění vyvolali, nervózně a hlasitě sklepávali složky připravené na stolech. Nebylo jim to v žádném případě příjemné. Ti, co měli vysoké úřednické posty, měli většinou nohu přes nohu a shovívavě se usmívali. V sále bylo pak ticho, když stál na špičkách na rozkládací židli a konečky prstů vsunoval na vrchol věže další knihu.

5.6
Sešli jsme se tu, abychom probrali několik věcí týkajících se stavu naší architektonické a stavební produkce. Důsledek koncepcí rodících se ve třicátých letech našeho století můžeme dnes posoudit z první ruky; jsme odchováni stejnými principy a naše koncepce není úplně odlišná.

5.7
Když umřel, představoval si to trochu jinak. Byl přesvědčen, že nebude nic. Hlavou mu proběhlo několik rozdílných představ, co se stane, které byly ale pravým opakem ničeho. V první chvíli byl překvapen, zdálo se mu to banální. Seděl prostě v kině. Hned si uvědomil, že sedí v jedenácté řadě přibližně v místech, kde vždycky rád sedával. Bylo to přesně v moment, než začne film. V sále bylo světlo, které pomocí relé bledlo až do úplné tmy. Když nastala tma, slyšel chvíli svůj vlastní dech. Oči se snažily přivyknout tmě. Těšil se, až začne film. Čekal, že se bude promítat jeho život.

5.8
Když dopisoval poslední stránku knihy, zasekl se mu psací stroj. Při pokusu vytáhnout skoro popsanou stránku papír přetrhl. Stalo se mu to již potřetí, zmuchlal obě půlky, hodil je za sebe a vší silou bouchl pěstí do stroje. Stroj rytmicky zacinkal. Vzal nový papír a opatrně ho vsunul do stroje. Připravil kurzor na začátek prvního řádku a začal psát:
abcdefghijklmnopqrstuvwxyz

6.1
První obžalovaný:
Stavby sledují své racionální a objektivní důvody, nikoli estetické a umělecké. Hledat u staveb estetické a umělecké funkce je nevědecké. Ano, člověk, jako vyšší organismus, má své jiné neracionální potřeby, ale nemíchejme to do architektury, vědecky…
Urbanismus objektivně vychází z racionálních potřeb člověka, nikoliv z dojmů…
Stavební dílo vylučuje umění…
Stále platí, že:
Za prvé: stavba není estetická, estetické je jen označení pro způsob vnímání.
Za druhé: pasivně estetický vjem připíná se volně k objektu, nositeli estetické funkce.
Za třetí: beze škody lze determinovat stavbu bez estetických záměrů.
Za čtvrté: nadstavbou pasivní estetiky je služebná forma umění a vrcholící sloh.
Předně platí: pasivní estetika i se svou nadstavbou umění nesmí ohrozit nastoupení cesty k objektivizaci pracovních metod ve stavebnictví.

6.2
Druhý soudce:
Uspořádání, které my navrhujeme, vychází z podobných premis jako vaše, ale není tak dogmatické, dovádíme jej dále. Využíváme k tomu nejmodernějších poznatků vědních a humanitních oborů. Při technické…

6.3
Jeden ze studentů:
Strojové uspořádání, o kterém tu neustále mluvíme, vykazuje tyto znaky: Instrukce jsou zadávány pravidelně. Žádné známky, které by nasvědčovaly tomu, že instrukce nejsou plněny, se neobjevují. Hranice uspořádání jsou nejasné, je těžké posoudit, kdo je součástí a kdo ne. Toto je těžko rozhodnutelné.

6.4
První soudce:
Myslím, že je na čase mluvit o objektivitě, tedy o úrokových sazbách.

6.5
Stála na chodníku mezi paneláky. V levé ruce síťovou tašku s nákupem, pravou rukou přidržovala kabelku zavěšenou přes rameno. Stála čelem ke zdi ve tvaru “u“, postavené z perforovaných betonových tvárnic. Před zdí byly dva pozinkované kontejnery na odpadky. Levý kontejner byl zavřený. Pravý kontejner měl víko poškozené a nešel zavřít. Byl plný odpadků, které přetekly a jejich část se plazila po zemi k jejím nohám.

6.6
V otevřené popelnici jasně viděla trajektorie narýsované stopami svých sousedů: Sousedky s dětmi v partaji vlevo nahoře, bezdětného inženýra s manželkou naproti, věčně opilého řidiče z jejich podniku pod nimi, páru čekajícího dítě z přízemí. Nechtěla je vidět. Viděla i trajektorii vlastního života. Viděla ji tak jasně, že o krok ucouvla. Nebyla fatalistka, ale to, co viděla, mělo zvláštní, matematickou povahu. O směru jednotlivých čar jako by se nedalo pochybovat. Celé sídliště teď viděla jasně. Všechny osudy.

6.7
Lekla se, upustila tašku, láhev s mlékem se s tupým zvukem rozbila. Kolem jejích podpatků se rozlévala mléčná mapa. Síťovka vypadala jako tropický ostrov zalitý mořem. Mléko podteklo její střevíce, aby se na jedné straně zarazilo o křídovou hranu dětského panáka a na druhé straně vsáklo póry asfaltu do podzemí. Vystoupila z moře. Podpatky zanechaly na moment dvě asfaltové tečky. V příštím okamžiku je zalilo mléko.

6.8
Sáhla do kapsy pro malý papírek a tužkou si poznamenala: jak věci rozebrat a zase složit.

7.1
Když mluvil, nevnímal své okolí. Nevšiml si, že ostatní vrtí záporně hlavou. Mluvil a přitom myslel na louku, na které ležel se svou ženou před mnoha lety. V puse měl stéblo trávy a vyprávěl jí o fyzikálních úkazech, o nerozhodnutelných stavech a o kočkách uzavřených v krabicích. Necítila se dobře. Pokaždé se jí dělalo špatně, když pomyslela na nekonečno nebo na něco podobného.

7.2
Třetí obžalovaný:
Podívejte, šlo nám o to, vytvořit takovou typizaci, která by zlevnila výrobu a zpřístupnila bydlení nejširším vrstvám. Zároveň nám šlo o co nejvyšší variabilitu. To znamená například, že intelektuál pracující doma by měl mít jiné podmínky než třeba soustružník s větší rodinou. To samozřejmě dovoloval náš systém…

7.3
Druhý soudce:
Promiňte, že Vás přerušuji, ano, tento systém známe z Vaší starší knihy Socialistické budování, ale my tu jsme proto, abychom se bavili o současném socialistickém budování…

7.4
Třetí obžalovaný:
Přerušil jste mne, nechte mě to doříct. Hlavním úkolem bylo zpřístupnění bydlení a zkvalitnění bydlení lidem, kteří si to nemohli dovolit. Náš systém od začátku dovoloval něco, co v kapitalistickém systému nebylo a není možné, protože pozemky pod domy a samotné domy byly zúročené. Nájmy byly proto tak vysoké. Ukážu vám takový diagram, který…

7.5
Třetí soudce:
Počkejte: Mluvíte tady o podmínkách, které přineslo znárodnění, tedy že výrazně zlevnilo nájemné a nebo o tomto vzorci: zrušení úroků + typizovaný systém = přístupné kvalitní bydlení?
V roce 49´ bych Vám pogratuloval, jenomže teď máme osmdesátá léta; pojďme se projít na Jižák!

7.6
První obžalovaný:
To je demagogické, nemůžete odtrhnout věci od sebe, to přeci spolu souvisí. Ti lidé mají teď teplou vodu, nemusí na pavlač pro ni s kbelíkem. Teď jsme v situaci, kdy se nám toto podařilo vymýtit…

7.7
Druhý soudce:
Ano, tedy zapomeňme na to, že bylo tak zle, vraťme se k aktuálním problémům, co s tím teď budeme dělat? …

7.8
První obžalovaný:
S čím?…

8.1
Třetí obžalovaný:
Chtělo by to trochu rozhledu, soudruhu, po celé zemi vznikají různé druhy bytových domů, šitých přímo na míru. Vezměte si sídliště v X nebo zdařilý dům v Y…

8.2
Druhý soudce:
Ona variabilita toho systému totiž dopadla jinak, ze sofistikovaného bytového jádra z obálky Vaší knížky zbyla umakartová napodobenina… ze systémů členících vnitřní prostor a fasádu snad nezbylo nic…
No, a jsme u urbanismu: z mého pohledu je jeho současný stav naprosto katastrofální…

8.3
Třetí obžalovaný:
Pozor, pozor, to jsou silná slova…

8.4
Druhý soudce:
Tak počkejte, chcete mi vyhrožovat? Myslíte si, že když máte za sebou státní aparát… Souhlasil jste s tímto… dialogem, tak nemůžete přeci podepírat svoje argumenty mocí…

8.5
Třetí obžalovaný:
Ne, řekl jsem jen, že to jsou silná slova, katastrofa by byla, kdyby se věci nedařily, ale ony se daří, ano, ano, byly chyby, ale už se napravují…

8.6
Hypoteticky: máme tu dnes socialismus, výroba klesá, rozmáhá se všeobecná letargie. Většina lidí na otázky reportérů vyslaných ústřední vládou odpovídá ustrašeně, že jsou šťastní.

8.7
Hypoteticky: máme tu dnes komunismus. Nikdo nepracuje, všechny potřeby jsou uspokojeny, nikde není slyšet žádnou stížnost. V centrálním ústředí všech stížností za posledních několik let neevidují ani jednu stížnost.

8.8
Hypoteticky: máme tu dnes kapitalismus.