zbyněk baladrán cv

Knihovna

video essay, 5’05, 2009

Script:

V obývacím pokoji, na zdi, naproti dveřím byla obrovská knihovna. Když byl malý, považoval to za největší věc na světě. Měla osm pater. Často vytahoval ze spodního patra barevné obrázkové knihy a nořil se do velkoformátových fotografií zobrazující savce v různých soubojích nebo bavlníková pole v Kazachstánu nebo porcelánové figurky z Míšně nebo vlámské barokní obrazy nebo budování Nové Huti v Polsku nebo  schematické kresby zaniklých staveb nebo faksimile středověkých rukopisů nebo řezy zeměkoulí nebo mapy vesmíru.

Druhé patro od spodu bylo nízké a vyhrazeno pouze časopisům skládaným na sebe.

Třetí patro bylo vyšší, ale ne zas tak vysoké jako to spodní. Byli v něm atlasy ptáků, nerostů, hub a ryb.

Čtvrté patro bylo poslední, na které jen tak tak dosáhl ze země. To bylo vyhrazeno beletrii, tedy patro málo zajímavé, totiž bez obrázků.

Páté patro patřilo bez výhrad rodičům, bylo dosažitelné ze židle a obsahovalo málo srozumitelné brožury, které rodiče brali často do ruky.

Šesté až osmé patro bylo pro něj neznámé. Nevěděl jaké knihy se tam nalézají, bylo to příliš vysoko. Ani rodiče si odtamtud knihy moc nepůjčovali. Na jeho otázky, co je to tam za knihy, pravidelně odpovídali, že je na to ještě malý.

Jednou  na nočním stolku u rodičů v ložnici ležela kniha, kterou okamžitě poznal, tedy její hřbet. Pocházela ze sedmého patra, pátá kniha od okna. Hřbet byl okrový a nebyly na něm žádné znaky. Teď bylo ale jasně vidět velký kreslený diagram na titulní straně. Byl to čtverec rozdělený na devět menších čtverců. V každém čtverci byly nepravidelně uspořádány obdélníky, na hranu postavené bachraté tvary nebo v rozích se choulící kroužky. Největší záhadou pro něj byl druhý, červený diagram, který první zcela překrýval. Byl umístěn uprostřed velkého čtverce a zakrýval ze dvou třetin ten původní. Jeho tvar byl nepravidelný, skládající se většinou z přerušovaných čar. Nejvýrazněji z něj vystupovali: ovál na pravé straně a shluk jakýchsi améb na levé straně.

Otevřel knihu namátkou na straně s těmito znaky: 52. V záplavě rovnoměrně běžícího textu bylo na obou otevřených stranách umístěno několik kreseb. Zaujala ho nejspodnější, byla nejkomplikovanější. Rozeklaná čára tam věznila různě velké body a opakující se znaky A B C D. Pod tímto tvarem byla umístěná šipka ukazující oběma směry. Pod ní byl linkou naznačen tvar psí hlavy se špatně umístěným okem. Vpravo od obou, byla změť čar různě vybíhajících z jedné kolmé. Dodnes si pamatuje sled znaků, kterým tenkrát nerozuměl a dnes mu dávají takovýto smysl: Hromadění výrob ve městech a vylidňování venkova. Protože tomu nerozuměl otevřel namátkou stránku 88. byly Tam dvě kresby: Ta vlevo, byla jakousi zvláštní pruhovanou šipkou se znaky D J G H A D. Ta vpravo byl vlastně nepravidelný útvar ohraničený linií a pod ním sled znaků, které dnes dávají přibližně tento smysl: Obrys dispozice sestavené pouze na základě energetických ztrát z přecházení. Udělal ještě jeden pokus a otočil náhodně na jinou stránku. Byl na ní ten samý diagram jako na titulu. Zapamatoval si pouze sled znaků pod ním a knihu rychle zavřel. Dnes se mu to zvláštní sousloví znovu vybavilo: b y t o v é  j á d r o.

Jak pracuji

text, 2012

I.
Mohl bych říci, že historie mne vůbec nezajímá. Přesto každá práce, kterou dělám, je prací historickou, respektive pracuji s minulostí. Na základě historického materiálu konstruuji minulost, aby promlouvala současně v přítomnosti, aby byla živou nutností. Proč bychom se měli zabývat minulostí? Protože vždy hrozí nebezpečí konformismu. Jsme v neustálém ohrožení, stav, který vnímáme dnes, jako stav nouze, není výjimkou, ale je to kontinuální stav nouze, který nikdy nekončí. Jak podotýká Walter Benjamin, je třeba přivodit skutečný výjimečný stav, abychom mohli zlepšit naše postavení. Zajímá mne tedy současnost, proto mohu tvrdit, že mne nezajímá minulost. Ale bez vyvolávání obrazů minulosti, bez konstrukce dějin, není současnost. Minulost je skryta v každém přítomném okamžiku. Každá přítomnost pokud nerozezná obrazy minulosti otiskující se do přítomnosti je odsouzena ke konformismu. Mohl bych také říci, že se nezabývám konformismem. Přesto každá práce, kterou dělám, je prací o konformismu. Je to vnitřní boj s konformismem. Současnost nás ve své totalitě staví před pochyby, jestli to, jak se ke světu stavíme, je tím nejlepším možným postojem. Jedině v konfrontaci s obrazy minulosti budujeme linii pokroku směrem k budoucnosti. Jestli je ovšem možné ještě v budoucnost věřit. Jenomže co pak zbývá jiného? Pokaždé se ptám sám sebe: Je to co děláš dostatečně autonomní a vystihuje to bezpodmínečně pravdu okamžiku ve vztahu k okolní realitě? Nenásleduji pouze dané vzorce života zasazeného do epistomologických a socio-ekonomických rámců, které mám vtisknuté pod kůži tak, že ani nevnímám, jaké jsou? Na to vždy myslím. Připadám si v takovém počínání úspěšný, až na to, že v samotném tomto pomyšlení je zárodečně přítomno selhání. Takže jako vždy, úspěšně selhávám.

II.
Jsem čtenář, asi jako každý z nás. Čtení není pro mne pasivní aktivita, je to radikální pohled na svět. Dlouhá léta jsem přemýšlel nad hegemonií autorství. Také jsem vždy chtěl patřit k těm privilegovaným, kteří dávají smysl slovům. Ti co určují a kodifikují významy. Ale stále jsem jen četl. Na univerzitě nás nutili význam slov destilovat. Přesnou citací stvrdit výrok předchozího autora a tak se stát také autorem. Na tom je ale něco zvráceného. Jako by privilegovaní dovolili mít stejné autorské výsady jiným, jen za cenu stvrzení „nezničitelného“ statutu předchozích autorství. Podle toho jsem se stal autorem, ale nebyl jsem tím naplněn. Naplněn jsem byl stále jen čtením. Pak jsem pochopil proč. Při čtení jsem daleko volnější. Všechny napsané texty jsou mým nekonečným rezervoárem, který přetvářím. Jejich význam mohu měnit, obracet, rozumět, nechápat, spojovat. Autory zde již nevidím jako ty co mi vnucují doslovný význam, ale jako entity, které jsou na úrovni všech ostatních. Jsou součástí všech textů a hypertextů v demokratickém poli. Čtu takto: čtu deset až patnáct knih najednou. V různém rytmu, některé přečtu za den, jiné čtu roky. Pak jsou knihy, ze kterých čtu namátkou jen některé věty. Čtu na přeskáčku. Používám techniku ostrého střihu a přestávám číst uprostřed věty. Některé texty si pamatuji slovo od slova. Jiné, fascinující, do kterých jsem se úplně propadl, si paradoxně nemohu ani za nic vybavit. Velmi často nechci některým pasážím rozumět, někdy jim nerozumím, protože jsou příliš složité a nebo jim naopak rozumím, ale po každé jinak. Knihovna textů, která vzniká v mé mysli, je neúplná a fragmentární. Je to druh jakési commonplace books, plné výstřižků a úryvků. Myslím, že toto je všem znalým písmo společný zážitek, prožitek všech čtenářů. Stal jsem se autorem, protože výklad světa, který předkládám je subjektivně autonomní a přísně ve stejném nehierarchickém vztahu k ostatním čtenářům autorům osvobozeným od hegemonie privilegovaného autorství. Neříkám tím nic jiného, než že neexistuje žádné privilegované autorství a naproti tomu jen pasivní čtení. Jsme všichni autoři a všichni máme jména. Jak již dávno napsal Michel de Certeau: čtenář nemusí být snadno manipulovatelný konzument, to je jen pohled stávajícího epistemologického řádu.

III.
Pracuji tak, abych mohl s klidem říci, že jsem nezávislý jedinec, který neovládá druhé a není ovládaný druhými. Podíváme se na to podrobněji. Popíši zde kontext svého života: Jsem dobře situovaný příslušník střední třídy. Mám na místo, odkud pocházím ucházející vzdělání, často cestuji. Žiji ve střední Evropě, v místě, kde je většina obyvatel přesvědčena, že nemusejí přemýšlet, protože řád věcí ve kterém existují je neměnný. Je mi skoro čtyřicet a začínám si uvědomovat, že věci chápu příliš pomalu na to, abych dokázal změnit svůj život podle svých představ. To je samozřejmě měšťácký alibismus. Svůj život žiji vědomě a moje práce je také vědomá. Jen asi jako každý, mám neustále pocit, že mi něco protéká mezi prsty. Jsem umělec, to znamená, že v kultuře, ve které žiju, jsem považován za svobodomyslného člověka, který si realizuje svůj život bez ohledu na finanční otázky. Práce umělce je vnímána jako poslání. Bohužel, je to jinak. Má práce je součástí oběhu zboží, představ a idejí našeho socio-kulturně-ekonomického rámce, tak jako všechno ostatní. Pracuji tak, abych se vyvlékl z těchto kadlubů, abych sám sobě i jiným ukázal, že není nic neměnné, že se dá neustále všechno proměňovat a vtiskovat tomu vlastní představy. Každé moje anarchistické gesto, je ale absorbováno celým systémem, kterého jsem součástí. Každým dnem je těžší a těžší znovu začínat. Nejde ale dělat nic jiného. Emma Goldman snila o stavu, kde společnost existuje pro člověka, ne naopak. Snila o stavu, kdy se lidská společnost promění. Už se nám nebudou vnucovat její vzorce a organizace. Vnímám velmi intenzivně, že tento sen je ještě více potřeba realizovat. K tomu je potřeba být historickým materialistou, radikálním čtenářem a anarchistou v jednání ještě více, než jsem zde naznačil, ještě více než realizuji já, měšťák par-excellence.