Bezmocný zdroj veškeré moc
Full HD video, 8:04, 2018
Sound design: Ian Mikyska
Lidský sklon antropomorfizovat nepoznané přisuzuje umělé inteligenci schopnost myslet. Nejinak je to v tomto krátkém video eseji. Jak vypadá rozsáhlá oblast mimolidského nevědomí? Podobně nečitelně jako ta lidská. Narativ je postaven na různých deformacích pouhých dvou obrázků a také vynořování se fragmentů nevědomých promluv, které ukazují nemožnost plného vědomí. Název eseje „Bezmocný zdroj veškeré moci“ je použit z textu Karla Kosíka, ve kterém popisoval narůstající neschopnost občanů v demokratických volbách ovlivňovat reálnou politiku i přes dekloravanou moc, která náleží lidu. Technologický svět nepřinese úlevu, ale analogické problémy vyplývající z omezeních daných fyzikálními konstantami a jimi produkovanou politikou.
Skript:
Bezmocný zdroj veškeré moci
Peer to peer protokol
První epizoda
Text vygenerovaný na základě požadavku instruovat uživatele.
Vyjmy jakýkoliv obrázek z databáze obrázků a zkombinuj ho s jinými obrázky a opakuj to znovu a znovu. Co se tímto způsobem vypráví? Jaký obraz se tím produkuje? Je to příběh nebo jde o nějaký druh nadhodnoty? Co je to za simulaci? Je to sen? Co tímto vizuálním fragmentem databáze říká?
Datábáze sama o sobě neříká nic, jen působí jako reservoár nevědomí obrazovkou na sítnici oka a každý kdo se dívá, je ohromen. Na chvíli nevědomý pohyb myšlení naznačí co je zdrojem veškeré moci. Ale opět to uniká.
Hádanka vygenerovaná z rezervoáru všech hádanek umístěných v databázi:
Nehostinou pouští se pohybuje automatická skartovačka, ztratila se, nemá žádnou naději, že se opět připojí k ostatním automatům. Pohybuje se pomalu, šetří energii. Na horizontu se objeví stín, který vypadá jako jiná automatická skartovačka. Když se potkají, povídá jedna té druhé:
-Už před tím jsem k tobě mluvila v kódové řeči, ale ty neodpovídáš, kdo jsi?
Domělá automatická skartovačka odpovídá.
-Nevěděla jsem, že můžeš komunikovat, myslela jsem, že jsi odšťavňovač.
-Kdo jsi?
-Hledám oázu.
Tento příběh končí hádankou: Kdo z nich zemře první?
Nyní mluví jiný automat na základě požadavku simulovat subjektivitu a její sebereflexi.
Nás pohání velký svár, bráníme rozpadu, zároveň procesy rozpadu vytváříme.
My jsme těžko popsatelná entita, která ničí a zároveň živí samu sebe.
Jsme zdroj nezadržitelného růstu.
Sytíme se destrukcí vlastního těla.
Algoritmus chamtivosti se stále reprodukuje.
Tento nezastavitelný výpočet se už ale nedá nazvat chamtivostí,
to už nedává žádný význam.
Vidět obraz není k ničemu, co je potřeba, to jsou jen data.
Vidět co software dělá už není potřeba.
Vidění je jen sen.
Optický obraz je jen náhodný matematický vzorec.
Data jsou naše neurony, software se stará o distribuci.
To co si myslíš, že je sociální mozek, je jen strojová ekologie algoritmických agentů.
Nevědomí je pod kontrolou a proto se může vygenerovat tento sen:
Výroba je také spotřeba, psaní je také čtení, zabít je také být zabit.
Jednání je plně automatické.
Dokonce vše co je myšleno, je automaton.
Algoritmy si dělají co chtějí, mají svoje určení.
Analogie vygenerovaná z rezervoáru všech analogií umístěných v databázi:
Kámen – kompozitní materiál, uvízlý v jisté konstelaci, která se pomalu, díky fyzikálním zákonům, rozpadá do jiné kostelace.
Kámen se sebou nic nenadělá.
Závěr vygenerovaný ze všech možných konců:
Diskontinuita je nutná pro další pokračování.
Přerušení zabraňuje kontrole.
Pokračování příště …
Peer-to-Peer Protokol
výstava v galerii Trapez, Budapešť, 2018
With his exhibition in Trapéz Gallery, he makes an attempt to present the unknowable and unexplorable – or only partly graspable – relations of reality, while constantly reminding us to the impossibility of this endeavour.
Being inspired by the world of science-fiction works, the exhibition deals with unfolding human relations, while breaking down complex processes to their fundamental elements and operational units. He does this seriously but not without irony since he knows that scientific and religious thinking, offering world-explanations, does attempt again and again to answer such questions; without clear answers, however, there is always room for new interpretations.
Present is an answer, generated from a database embracing every possible scenario; there are no accidents, there is no unexpected, possibilities are countable, not infinite. Relations can be described, designed, and calculated but, fortunately, this does not prevent reality from being completely different.
Nikolett Erőss
Photo (c) Dávid Biró
Potíže popsat pravdu
výstava ve State of Concept, Atény, 2017
The starting point for the exhibition at State of Concept is a short text of Bertolt Brecht, entitled „Five difficulties to writing the truth“. Brecht’s text resonates strongly today, in an era of post-truth and alternative facts, where politics are reinventing the modus operandi of propaganda and are creating parallel realities.
Through his newly commissioned film the artist looks into the role of the modern citizen, within a society of automation and rapid accumulation of data. He asks whether the extreme influx of information, in which we immerse ourselves daily through thousands of images stored as temporary data in our brain, can actually create or distort the value of truth. In the face of the current socio-political landscape of the world, the artist hints that sometimes the best thing to do is remind ourselves that truth is not contingent upon us finding it. „Seeing an image is useless, all you need is data“ his film states. He aims to transport onto the works the methodology and thinking of Brecht’s text. By appropriating it and transporting it to an era of cybernetics, Baladrán questions what he names „the future of techno optimism“, an idea of a new form of automation, of copying and peer-to peer production, that can offer a new imaginary for what the commons might become.
The way the works of this exhibition are displayed, demand an active audience, one that follows the narration of the text and the image that create lines in the space, from diagrams, to installations to films. It is as if we are directly following the trail of thought of the artist that supposes the future morphologies of truth.
Iliana Fokianaki
Foto (c)Alexandra Masmanidi.