Katalog zboží

UHD, 2023, 14:18
Hudba: Ian Mikyska

Film je druhou částí trilogie o reprezentaci, umění a politice. Signatury některých věcí se zabývali rolí uměleckých děl a uměleckých institucí ve společnosti. Film si kladl otázku, komu je umění vlastně určeno. Ve druhé části, nazvané Katalog zboží, se autor zabývá zbožním charakterem uměleckých děl a otázkou jestli v prostředí definované všeprostupující mocí peněz lze ještě něco smysluplného a kritického vyjádřit. Ústředním motivem se také stává samotná forma filmu vycházející z logiky komodifikovaných a multiplikujících se obrazů, ztrácejících se v nerozlišitelné záplavě dat.

Script:

a. Obrazy
Při sledování filmů, jako je tento, je pravděpodobné, že se díváme na něco, co jsme už někdy viděli a slyšeli. Zkoušíme se, jestli ty obrazy známe a odkud. Většinou je poznáváme. Obrazy fungují jako sedativa. Je uklidňující, když vidíme to samé a můžeme si říct: dobré to bylo. I když tomu nic nenapovídá. To přesně nám ukazuje, čím obrazy dnes jsou. Podívanou určenou ke konzumaci. Zmrazenou starou kulturou, včetně ochočeného opakování jejích projevů negace.

b. Zboží
Zkusme nahlížet na obrazy jako na zboží. Zboží je synonymem naší společenské reality. A každé jednotlivé zboží je samo za sebe, neuznává jiné zboží a chce se všude prosadit, jako by bylo zbožím jediným. Zboží se stává světem, svět se stává zbožím. Je to srozumitelné, není nutné zaměňovat podmět předchozích vět za jiná slova, jako jsou: obrazy, lidé, nebo dokonce vztahy mezi lidmi. Zboží, které nelze směnit za peníze, je zbytečné, bez ohledu na jeho konkrétní vlastnosti a individuální lidské potřeby, jež by mohlo uspokojit. To, co se počítá, je hodnota vyjádřená formou peněz.

c. Reprezentace
Současnost se ukazuje jako obrovská akumulace obrazů, v níž vše, co bylo používáno a prožíváno, je odcizeno v reprezentaci. V okamžiku, kdy komodifikace dosahuje svého vrcholu, nejenže mizí každý oceňovaný užitek, ale mění se i samotná povaha peněz.
Podívaná jsou peníze, na které se lze pouze dívat, protože v podívané byl užitek nahrazen konečnou abstraktní reprezentací.

d. Reálná abstrakce
Taková abstrakce je objektivní iluzí. Iluze znamená, že v takové společnosti se ekonomické zákony prosazují jako přirozené procesy, které řídí společnost jakoby svou vlastní nezávislou logikou a vůlí. Tedy že člověk je řízen produktem svých vlastních rukou, a je to jeho vlastní společenský produkt, který působí silou živelného přírodního procesu. Společenské vztahy totiž nabývají podoby vztahů mezi věcmi. Člověk se ztrácí ve svém vlastním světě, jen aby se v něm znovu objevil, tentokrát ale s cenovkou. 

e. Proměna
Jeden z příběhů Ovidiových Proměn pojednává o králi Midásovi, který zachránil Bakchova chráněnce Siléna ze spárů fryžských sedláků. Bakchus mu za to slíbil splnit jakékoliv přání. Pošetilý král si přál, ať se vše, čeho se dotkne, promění ve zlato. Chudák Midás tak proměnil podstatu světa a veškerou užitnou hodnotu na spekulativní. Zlato již není ekvivalentem věcí, ale stává se potenciálně vším. Není náhodou současná financializace všeho obdobou stejného pošetilého přání?
V srpnu 1971 Nixon zrušil přímou směnitelnost amerických dolarů za zlato. Tímto rozhodnutím ztratil na dolaru závislý mezinárodní měnový trh formální vazbu na cokoli reálného. Je třeba dodat, že peníze jsou úvěr, který je založen pouze na sobě samém a jako takový se stává vším.

f. Spekulace
Jestliže jsou obrazy zbožím a zboží je směnitelné za peníze a peníze jsou úvěr a úvěr je založen na sobě samém, není možné z této homologie vystoupit jinak než její negací. Může být touto negací umění? Jak tušíme, umění podléhá stejné logice jako vše ostatní, takže nejspíš nemůže.
Mezi uměním a penězi je ještě jiná analogie. Spočívá v tom, že hodnota peněz i hodnota umění vychází sama ze sebe. Peníze generují další peníze prostřednictvím transakcí uvnitř finančních trhů. I umění generuje další umělecká díla prostřednictvím odkazů k sobě samému. Má tedy v sobě potenciál své vlastní autonomie.

g. Nepříčetnost
V době, kdy Nixon otevřel dveře poslední fázi financializace veškeré skutečnosti, dopsal Peter Weiss svou hru Hölderlin. Popsal v ní něco z konfliktu, který vzniká v člověku, jenž až k nepříčetnosti trpí nespravedlností, ponížením ve své společnosti, a přesto nenachází praxi, s jejíž pomocí by se tato bída dala napravit. Hölderlin byl půl svého života uznán za nepříčetného. Na jedné straně nemusel dělat žádné společenské kompromisy, na druhé však žil v absolutní izolovanosti individuální existence. V závěru hry fiktivní mladý Marx žádá starého básníka o rukopis jeho staré hry o ozbrojeném povstání. Hölderlin jej sice najde, ale to je tak vše, co se stane.

h. Investice
Oproti zestárlému básníkovi se dnešní umělci/kyně stávají spíše sebemotivovanou a kreativní pracovní silou, která je stále více podněcována k tomu, aby samu sebe vnímala jako investici, aby se modelovala podle nekonečné produktivity kapitálu, nikoliv práce. Kapitálu, který se bez hranic a riskantně rozšiřuje, aniž by měl k dispozici svoje zdroje, nebo dokonce vlastnická práva. Přetvoření práce na lidský kapitál slouží k jejímu odstranění jakožto jednoho z antagonistických pólů na ose kapitál–práce. 

i. Marketing
I kdyby se využívaly pouze primitivní básnické techniky, může umění leccos ukázat.
Například může použít řečnické figury, kdy jsou slova, slovní spojení, věty nebo odstavce postaveny vedle sebe tak, že každý prvek je stejně důležitý. Je to podobný způsob, jakým se jedno vedle druhého vystavuje zboží, tedy bez souvislostí. Podaří se takto ukázat, že veškerý život na této planetě se stal podřízený spotřebním vztahům? Je možné použít takové metody založené na kopírování marketingu, abychom pochopili globální smysl skutečnosti zahalené nánosem ideologie?

j. Video Home System
Nakolik je přístup hledání a kombinování podobný logice konzumerismu? Jsou umělecká díla pouhým derivátem konzumeristických návyků?
Nízké rozlišení obrazu s pokřivenou barevností, zastaralá vzorkovací frekvence snímků. Chyby i interference. To všechno jsou znaky VHS analogového videa, čímž samozřejmě tento film není. Je to jen jiná manifestace spotřební estetiky. Staré obrazy se tváří jako ty nové. Nové obrazy se tváří jako ty staré. Umělecká forma následuje zbožní logiku a využívá ji ke své kritice, ale to je tak vše, co se zatím stalo.