Dead Reckoning

Multi videokanálová instalace, HDV, 12:00, 2014
Výstava v Centre d’art contemporain la Synagogue de Delme, 2014

Through films, diagrams, drawings and texts, ZB offers various systems of knowledge representation. He uses these forms to convey concepts and ideas, but it is also a way of giving our senses more direct access to them, as well as a means of combining philosophical questions with poetical and visual modes of transmission.
The work that opens the exhibition consists of a serpentine sculpture made of pieces of paper that spread through the space at eye-level. ZB turns us into active readers, because one has to move, crane one’s neck, step forward or step back in order to read and understand the meaning of the words printed on the ribbons. Like a line of thought that the artist would like to make tangible, the installation is something of a mental diagram, a labyrinthine cartography made up of superimpositions that intentionally splinter, fragment and put holes in discourse.
Many of the works of ZB are infused with the inner doubts and resistance experienced by the generation that lived through the historical, political and social upheavals of the countries of the former Soviet bloc after 1989. The feeling of inadequacy and dislocation provoked by a highly paradoxical freedom, offered by a so-called democratic world, ended up producing what the artist calls “mental spasms”. More than just disenchantment, it was a kind of profound helplessness that took hold of the everyday life of this generation, which oscillated between the desire to adapt to a new liberal, individualistic environment and the search of a new sense of the common. 
In his most recent films, these questions are still central. Using minimal resources with a DIY spirit, ZB compiles a variety of images taken from the grey, apathetic media flow. He reconstructs these heterogeneous sources while lending them the rhythm of his own manipulation. There is no obvious correlation between the array of images and the voiceover text. The working method he uses involves continual misunderstanding and contradiction, as the exhibition title suggests.
In fact, Dead Reckoning is a technical term that designates the calculation of a vehicle’s position based on the distance travelled from its point of departure. Alongside the data used (such as speed), dead reckoning incorporates more fluctuating parameters like wind and sea currents. Reflecting this paradoxical science, whose purported objectivity incorporates error and uncertainty, the installation and two films produced by ZB for the Synagogue de Delme stem from the same navigation method.
The films Dead Reckoning (produced for the exhibition) and The microscope and telescope of Time (2013) are products of the artist’s research, which revolved around identifying the symptoms and contradictions that affect society as a whole. Paranoia, anxiety, hysteria and psychosis are the modern, internalized individual translations of a broader historical trauma in which class struggle, colonization and consumerism all clash.
Marie Cozette, curator of the show

Skript:

Ulice jsou plné lidí, něco je vyhnalo ven. Zítra budou prázdné. Úzkost zůstane, nic moc se nezmění. Přesto jsou dnes ulice plné.

Průměrný člověk má vypít několik litrů tekutin denně, měl by jíst zeleninu a mít dostatek bílkovin. Většina lidí není schopná dostát průměru. Viní se z toho.

Záchody jsou přeplněné, čističky nestačí filtrovat.

Budoucnost se neblíží, trvat na přítomnosti obtěžuje, minulost je pryč a je nepříjemná.

Radost ze života kazí její statistická četnost: 1:100 000.

Solidarita je ústředním motivem všeho lidského. Většina činností je však obtěžkána vinou z neviditelného nesolidárního jednání.

Osobní život a masová kultura. Mluvit k věci, někdy znamená plácat páté přes deváté. Dokud není jasné, že je řeč o něčem jiném, co se zjevuje způsobem promluvy a jejím umístěním. Například její nevhodností. Tendence být přesný většinou nikam nevede. Přesnost je mnohdy ostrá, schopnost ji přijmout nemožná. Když je řeč o místním, ukaž za horizont.

Byrokratizovaný nebo privatizovaný veřejný prostor.

Rozbití soudruzi, už k nepotřebě, je nás mnoho. Většinou živoříme ve smradlavých vrstvách bez vzduchu. Jednou se ze skládek vrátíme zpátky a pomstíme se chamtivosti stvořené trhem.

Životní cyklus je veskrze dialektický, byli jsme tekutým bahnem, živou buňkou i strojovou součástkou, byli jsme kamenem, pšouknutím i nástrojem. Měli i neměli jsme vědomí, žili jsme v nevědomosti i příšerném snu. Kdykoliv se na nás podíváš, nemůžeš říct, co jsme. Jsme živí i mrtví. Oko i věc.

Ve starověku věřili, že vesmír se dá zrcadlit v knihách, že to zrcadlení je nástrojem pochopení. Jenomže knihy tvoří další vesmír. Ještě větší než ten, který zrcadlí. Stávají se labyrintem, který lze donekonečna procházet, propojovat a rozdělovat. Jedna z metod, jak číst a orientovat se v něm, je střílet do něj z rychlopalných zbraní nazdařbůh. Vytvářet díry a průchodky. Těmi pak prostrkovat/prostrkávat myšlenky jako provázky a čekat, že někdo nebo něco na druhé straně prostřílených knih a regálů za ně začne tahat a uzly spojovat s jinými provázky. Je to něco jako hypertext, ale založený na výkonných zbraních. Taková atomovka, když si to razí reklama/skrz regály a vybuchuje někde daleko! Otřesy cítíš i dekády po vypálení rakety/Celé dekády po vypálení rakety cítíš otřesy. Pak se po letech stane, že někdo dírou protáhne hadici plnou myšlenek a než se naděješ, jsi v nich po kolena. Některá spojení fungují, některá jsou na nic. Nevíš, komu za to máš vděčit. Zkus vypálit raketu a uvidíš, je to hodně riskantní, můžeš se taky z výčitek zbláznit, nevíš, kam střílíš, přesto je to metoda…

Popiš svůj sen: Zdál se mi sen, ale nebyl to takový ten sen, co se zdá v noci, ale takový, který se zdá, když jedete vlakem. Na chvíli usnete a při nějakém trhnutí vagonu se probudíte jakoby do jiného snu. Spolucestující, který seděl vedle mě, se ke mě otočil a říkal, jako by pokračoval v načatém rozhovoru: Budoucnost lidstva je v něčem jiném než v lidech, lidi už nic nezachrání, tolikrát zkoušeli vybudovat něco společně, protože vědí, že sami jsou ničím. Ale ať přemísťují kameny z příkazů vládců, nebo z poblouznění nebo ze strachu ze smrti, ať trpělivě kolektivně skládají dohromady komplikované stroje, žijí vegetativně zapomenutí v bažinách, nebo budují komunismus, končí to stejně, vše se obrátí ve svůj opak nebo to všechno prostě jen tak zmizí. Oči onoho spolucestujícího se na mne nedívaly, pohled mnou procházel, jako by mluvil k někomu jinému, kdo je za mnou, kdo sedí někde mimo vlak, přibližně metr za oknem před utíkající/ubíhající krajinou. V tom snu se všechno nějak překrývalo, přistihl jsem se, jak mu odpovídám, ale zároveň se přitom pozoruju, jako by mu odpovídal mladší bratr, a já ho shovívavě sledoval z povzdálí. To, co říkal, znělo naivně. Znělo to jako moje argumentace, kterou jsem znal, ale bylo to nějak cize naivní: Jistěže nás čeká něco jiného, toto všechno je jen přechodné stadium, ale na tom jiném, lepším, musíme zapracovat, lepší společnost se dá vybudovat, když už ne pro nás, tak pro budoucí určitě. Ze snu se dá vždy probudit. Tak to byl ten sen.

Ve vesmíru to funguje tak, že ať děláte, co děláte, nemůžete si být jistí ničím. Smrt je největším darem všemu živému, bez smrti by bylo příliš božské a naším největším nepřítelem by byla děsivá nuda, věčné šílenství a nikdy nekončící úzkost. Očekávat nečekané je paradigmatem smrti. Ani ve věku racionality se nikdo nevyhne přemýšlení o zrodu a nevyhnutelnosti zániku z něho vyplývajícího. Banalita života, kterou tak člověk během života nenazývá, se vyjeví náhle a někdy poprvé, jistě naposledy v nanosekundě smrti, jako největší poznání. Z toho nevyplývá, že život sám je banální, jen to, že se žije, aby zhasl. Ten poslední okamžik přijde většinou pozdě, takže jako rada do života to /co? – nejasná deixe/ nestojí za nic.

Začínat stejnými slovy, dát jim jiný význam. Myšlenky se rodí stále stejné, jsou nabaleny na kosti slov. Figury vystavěné z takových kostí jsou jak žílící / to slovo neznám…? Žílící? > šílící/ mrtvoly spalované touhou beze strachu a bez zastavení. Přivést je k životu, to chce revoluční čin, který změní statut kostí a masa na nich nabalených. Definice by začínala popisem. Vrhat se do propasti je nutností, ale propast každého je jiná, jen je třeba nezapomenout na hlavní úkol. Začít se stejnými slovy, ale změnit jejich smysl.

Cvičení neslyšících: existuje něco jako je zvuk a slovo, které se dá artikulovat a nese význam. Jsou naslouchadla, která dokáží zachytit zvuk vzdálený i několik kilometrů, hovor vedený šeptem. To jsou aparáty vyladěné proto, abychom pochopily tajná hnutí/pohnutky?/ všeobklopující hmoty. Jsou aparáty, které se pokouší usměrnit zvukové vlnění jen do určitých směrů. Jiné jsou zas důmyslnou prací s echem schopné udělat jakýkoliv zvuk neslyšitelným. Všechno to jsou prostředky sloužící strategickým funkcím a vždy jsou spojeny s mocí. Naslouchadla a jejich konkrétní funkce jsou nebývalým mocenským nástrojem. Technologické schopnosti nás dovedly na hranici nepředpokládaného pohybu sociálních těl. Od teď už jsou naše naslouchadla budoucností, nebude nic než naslouchadla.

Každé odmítnutí bolí. Odmítnutí se opakují a budou se vrstvit, tak jak se vrstvila doposud. Bolest se kulminuje, učí nás přemýšlet historicky. A to nám pomáhá rozumět odmítnutím a reakcím na ně. Učí nás to tomu, co musíme také odmítnout, učí nás to rozumět odmítnutému.

Co odlišuje váhajícího člověka od rozhodného? Podobně jako to funguje ve velkém úřadě. Nic není poznat. Spíše je třeba se ptát, kdo je zapálenější do psaní oběžníků. Na základě takového výzkumu je možné najít rozdíly/se vyjeví/ukáží rozdíly. Nejlépe bude přeformulovat otázku nebo se zamyslet nad tím, proč to chceme vědět.