Kolektiv Averklubu: Manuš znamená člověk

výstava v Kunsthalle Vídeň, 2021, (spolupráce na výstavě jako člen kolektivu)

Kolektiv Averklubu byl postupně zformován díky součinnosti Knihovny Romafuturismo (dnes knihovna Josefa Serinka) a spolku Aver Roma. Daná spolupráce nově vyústila v založení kulturního centra Aver klub v Chanově. Kolektiv rozpracoval a nyní realizuje každodenní kulturní a volnočasový program v prostorách bývalé školky, přístupný všem obyvatelům sídliště. V současné době zakládá sociální podnik, s cílem zlepšení sociálně-ekonomické situace místních obyvatel. Jedná se o sebe podpůrnou aktivitu, která je nucena suplovat potřebná strukturální řešení. Kolektiv Averklubu se mimo jiné věnuje výzkumu umlčené historie Romů a dalším sociálně-politickým otázkám, týkajících se vyloučených lokalit nejen na území ČR.
Členové Averklub kolektivu jsou: František Nistor, Roman Šváb, Radek Šváb, Nikola Nistorová, Dana Bažová, Helena Pompová, Zuzana Cicková, Markéta Strnadová, Ladislava Gažiová, Jakub Jurásek, Zbyněk Baladrán, Alexey Klyuykov.

Manuš znamená člověk je název knihy československého komunistického politika romského původu Vincenta Danihela. Knihu vydal v roce 1986 a analyzoval v ní historický vývoj postavení Romů ve společnosti. Zopakováním jejího názvu v titulu výstavy zdůrazňujeme to, co všechny lidi spojuje a nikoliv rozděluje. Demonstruje se tu přesvědčení, že nad rovinou množství odlišných kultur, pohlaví, národností atd. existuje další rovina sounáležitosti, která je přístupná všem bez rozdílu. Oproti individualismu, který by z toho mohl vyplývat, stavíme do popředí kolektivní princip vzájemné sounáležitosti. Tuto rovinu můžeme chápat jako socialistický princip. Chápeme to jako perspektivu směřující do budoucnosti, jako jediný možný princip organizovaní se a vztahování se v rámci lidské společnosti. Nevěříme, že toto je uvnitř kapitalisticky organizované společnosti možné. S vědomím toho, že slovo socialistický nedokáže vzhledem k historickým a pojmovým zmatením přesně vystihnout co tím míníme, chceme případné nedorozumění risknout.
Výstava na příkladu romského umění tento vektor demonstruje. Místo očekávatelné konstrukce dějin romského umění, se snaží ukázat, že jakákoliv taková snaha o kulturní či etnickou exotizaci, skutečnou emancipaci a začlenění do širokého kolektivu evropského sociálního společenství spíše oddaluje a komplikuje. Výstava ukazuje artefakty a dokumenty dobových událostí z minulých sedmdesáti let na území bývalého Československa. Skládá fragmentální obraz o nemožnosti začlenění a kulturního vývoje romské populace bez nutné sociální spravedlnosti. Pravdou je, že sociální spravedlnost pro Romy byla blíže během začlenění do bývalých komunistických států, což se v dnešním liberálním ovzduší vyvolává nevoli. Ani třicet let obnoveného kapitalistického zřízení nedokázalo to, co se alespoň z části podařilo v režimu minulém. Chápeme to jako výzvu a snad i začátek budoucích pozitivních změn.

Socialní vražda

6:47, Full HD, 2021

Problémy chudých se dají vesměs převést na nevázanost v požitcích, nedostatek předvídavosti a neschopnost podrobit se sociálnímu pořádku, a vůbec neschopnost obětovat okamžitý požitek vzdálenější výhodě. Ale můžeme se tomu divit? Nemusí se třída, která si za své utrpení a ponížení může dopřát tak málo požitků a jen ty nejsmyslnější, vrhat přímo bláznivě a slepě na tyto požitky? Třída, o jejíž vzdělání se nikdo nestará, která je vydána na pospas všem možným náhodám, která nezná existenční jistoty, jaké důvody, jaký zájem může mít o to, aby předvídala, aby vedla „solidní“ život, a místo co by využívala přízně okamžiku, aby myslela na vzdálené radosti, které právě pro ni a její věčně kolísající a proměnlivé postavení jsou ještě velmi nejisté? Třída, která musí nést všechny nevýhody sociálního řádu, aniž má něco z jeho výhod. Třída, jíž tento sociální řád připadá pouze nepřátelský. Od takové třídy se ještě žádá, aby tento sociální řád respektovala? To je opravdu příliš mnoho. Avšak, pokud tento sociální řád trvá, nemůže mu nejchudší třída uniknout, a vzbouří-li se proti němu jednotlivý člověk, největší škodu utrpí on sám. Tak sociální řád téměř znemožňuje rodinný život: neobyvatelný, špinavý dům, který je sotva dobrý na přespání, bídně zařízený, kam často zatéká a kde se netopí, s nedýchatelným vzduchem v přeplněných místnostech, nemůže být útulným domovem. Muži a ženy jsou většinou bez práce a když ji najdou, tak jedině těžkou práci v zahraničí daleko od domova. K tomu stálé pokušení alkoholu a drog. Jak je při tom všem možný rodinný život? Přesto nemůže být člověk bez rodiny, musí v rodině žít a důsledek toho jsou ustavičné rodinné rozvraty a rodinné hádky, které působí na manžely, manželky a hlavně na děti nejvýš demoralizujícím vlivem. Zanedbávání všech domácích povinností, hlavně zanedbávání dětí je příliš časté u zdejších lidí a současné společenské zřízení to jen podporuje. A děti, které takto vyrůstají zcela divoce, v nejvýš demotivujícím prostředí, k němuž dost často patří i sami rodiče, mají se pak ještě stát jemnými a mravnými? To je opravdu příliš naivní, jaké požadavky klade samolibý příslušník vyšších tříd na chudé.
Nerespektování sociálního řádu vyniká nejjasněji ve svém extrému, ve zločinu. Působí-li příčiny, které chudého člověka demoralizují, silněji, soustředěněji než obvykle, stane se z něho zločinec právě tak jistě, jako voda při 100 °C přechází ze skupenství kapalného do plynného. Surovým a zesurovujícím způsobem, jakým vyšší třídy jednají s chudými lidmi, stávají se proto právě tak věcmi bez vůle jako voda a se stejnou nutností podléhá přírodním zákonům. V určitém bodě přestává pro ně veškerá svoboda.
Když jednotlivec způsobí druhému ublížení na těle, a to takové, že přivodí smrt poškozeného, pak to nazýváme zabitím. Věděl-li pachatel předem, že ublížení přivodí smrt, nazýváme takový čin vraždou. Když ale společnost přivede tisíce lidí do takové situace, že musí umřít předčasnou nepřirozenou smrtí, jež je stejně násilná jako smrt nožem nebo kulkou, když bere tisícům potřebné podmínky k životu a vhání je do poměrů, v nichž prostě nemohou žít. Když je nutí mocným ramenem zákona zůstat v těchto poměrech, dokud nepřijde smrt, jež je nutným výsledkem těchto poměrů, když společnost ví a velmi dobře ví, že tyto tisíce se musí stát obětí takových podmínek, a přece dopouští, aby tyto podmínky trvaly dál, pak je to právě tak vražda, jako když jednotlivec někoho zabije. Jenomže je to vražda skrytá, zákeřná, vražda jíž se nikdo nemůže bránit, vražda, jež se nezdá vraždou, poněvadž vraha není vidět, protože vrahy jsou všichni a přece nikdo, protože smrt oběti vypadá jako smrt přirozená a poněvadž je to spíše zločin z opomenutí než zločin spáchaný. Ale vraždou to zůstává. Právě proto je třeba to nazývat sociální vraždou.

Socialní vražda, in Postavení dělnické třídy v Anglii, (upraveno)
Bedřich Engels, 1845