Cuvier, výklad snů

text, 2010

Malý byt, ze kterého vidím přes síťku proti hmyzu vsazenou do okenního rámu, se stal mým dobrovolným vězením. To jistě přeháním, protože bude trvat jen pár hodin, než venku opadne to strašné vedro a já se vydám směrem k stanici Sevilla, abych se dostal do centra včas. To, co vidím z okna, je strom s nějakými žlutými květy a za ním jednu osminu mrakodrapu zahaleného do inverzního dusna.
Přestal jsem na chvilku psát, koukám do vytištěného papíru, ze kterého datluju do kávesnice: Pro mne existuje prozaické  dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba  nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou. To napsal Nabokov. Já se dál už nedostanu.

V ulici Leibniz bourají dům. Schován ve stínu nějakého akátovitého stromu jsem sledoval těžké náklaďáky vezoucí suť směrem ke Calle Darwin. Zabočovali k jinému staveništi, kde chybělo domů víc. Za překližkovou ohradou byl vidět jen hyperaktivní jeřáb vytrhávající z betonu rozježenou armaturu. Bahnité stopy tedy vedou z Leibnitzovi ulice do Darwinovi. Z vrchu to musí být jasnější, ta stopa je zvláštně esovitá. (a)

O kus dál, když jsem opustil stín neznámého stromu a minul křižovatku s Gutembergovou ulicí jsem zůstal překvapeně stát a sledoval ohnuté cedule Leibnitz a Kant, které se k sobě jakoby chtěly přiblížit. Nějaký navedený výrostek se nejspíš pokusil to spojení realizovat. Ale síly mu nestačily na to, aby se špičky obou cedulí dotkly. Zůstaly trochu smutně obráceny k sobě v jakési výzvě, příslibu nerealizovaného přátelství.
Ještě je pořád vedro, začalo mě bolet v krku, včera jsem strávil asi dvě hodiny v metru, snažil jsem se dostat z bodu A, tedy stanice Auditorio do bodu U tedy stanice Universidad. Ve vagónech bylo nesnesitelné vedro, které rozčilovalo jen ubohého osamoceného gringa v rohu. V nějaké studentské kantýně jsem si pak dal ledové frappé. Tělo tím zažilo šok, vrátilo se hned do své přehřáté polohy a teď pod tou skroucenou cedulí mi vyjevilo své rozhodnutí: Bolest v krku. (b)

Proč jsem vlastně směřoval do bodu U? Nevím. Jediným smyslem podle všeho bylo, když jsem utrmácený před jakousi aztéckou verzí pevnostního valu skrývajícího nějaké učební pomůcky, uviděl ze dveří  vyskočivšího indiána a za ním tlupu, asi studentů, s železnými tyčemi jak ho pronásledují. Byl jsem trochu na pokraji halucinačních stavů, ale nezdálo se mi to. Dívky po mé pravici, usrkávající nějaký přeslazený blevajs fialové barvy se tomu výjevu, zvláštním dívčím koketním způsobem smáli. Indián upadl, holky zaječely pobavením. První z tlupy mu skočil rovnýma nohama na záda, další doběhli a tyčemi začali hledat indiánovi játra slezinu ledviny a všechny měkké části těla, tak jak to železné tyče v rukách davu rády dělávají. Měl jsem pootevřenou čelist, takovou fatamorgánu jsem na univerzitě nečekal. Chlapec se zvedl a rozeběhl se směrem ke mně. Troch ve mně hrklo: proto tu jsem, skočí ke mně, pošeptá mi něco nesrozumitelnýho do ucha a zemře! Naštěstí pro mě ho dohnala jediná hranatá tyč v tlupě a uzemnila ho. Rány dopadaly nějak měkce, jako by tělo uvnitř bylo z kaučuku. Tyče ho chvilku mastili, indián znovu vstal a domotal se k nějaké zíďce z černého tufu. Jeden z tlupy ho držel za triko, které se divně páralo směrem k hrudi. Děvčata to pobavilo, když se indián potácel směrem pryč od nás, se směšně krátkým tričkem ukončeným kousek pod podpaždí. Ostatní se dali do pohybu a pokračovali v původních trajektoriích. Osamocený gringo se otočil na podpatku zpět směrem ke stanici U. Účel cesty nejspíš splněn, výjev jsem viděl.
Stojím tedy pod tou zkroucenou cedulí, myslím na toho indiána a bolí mě v krku.

Cuvier, Copernico, Leibnitz, Bradley, Darwin, Descartes, Hugo, Goethe, (z Miltona jsem se vrátil zpátky na Goethe), Rio Misisipi a Sevilla, metrem na Insurgentes a na rohu Colima a Frontieres mě čekaly tři grácie, který do mě nalily čtvrt litru meskalu a pak mě o půlnoci vysadily na taxi stanovišti a já řekl taxikáři Cuvier porfavor. To bylo předevčírem. (c)

Včera ráno jsem to napoprvé zkusil ještě jinak. Cuvier, Rousseau, prezidente Masaryk, Spencer, Rubén Darío, Mahatma Ghandi. (d)

To je kousek od bodu A. Přemýšlím , z jakého důvodu jsem šel tím směrem? Může za to Rubén Darío?(1)

Každopádně cíl cesty se mi vyjevil hned potom, co jsem se vnořil do voňavého parku. Proti mě stáli otrhaní výrostci s šiškama v napřažených rukách. Jakoby se čas zastavil, jak se říká. Opustil jsem svoje tělo a moje mysl dolétla k otrhancům a podrobně, během nanosekundy si prohlédla jejich upocené hlavy, z kterých kapal pot na špinavá trička. Snažil jsem se uhodnout co chtějí. Vypadali nesmírně soustředěně, jako by čekali na nějaký, asi ten pravý, okamžik. Ohlédl jsem se po sobě. Bylo to ráno, ten gringo nebyl ještě tak zbědovaný. Za svým pružně kráčejícím tělem vidím řadu odpadkových košů. Vypadali jak hladové housenky postavené na zadních nožičkách a s otevřeným bezzubým chřtánem namířeným lačně směrem k oněm otrhancům. Vrátil jsem se do svého těla a uvedl čas do správného běhu, (snad to někomu někde ve vesmíru nezpůsobilo problémy). Sotva jsem minul řadu hladových housenek, uslyšel jsem ahora! a o plechová tělíčka zabubnovala salva z šišek. Nebyl jsem cílem.

To by bylo. Sedím na léty propocené postely a rozevírám mapu se středem v ulici Cuvier. Když Freud napsal svůj výklad snů, ještě jsem se nenarodil, ale stejně ani teď jsem to nečet. Vymyslím si vlastní metodu jak vykládat sny. Přijel jsem sem proto abych vyložil své sny. Mám je všechny zapsané,  lépe nebo hůř, dohromady asi  7000 slov. Znepokojují mě už několik měsíců a i když vypadají  jednoznačně a jejich výklad se zdá být jednoduchý, neuspokojuje mě to. Vytáhnu tedy papíry se sny a namátkou jeden čtu.  Hned na začátku jsem otrávený patosem napsaného textu:

Nechci, aby se mi zdály sny, ale přesto se mi zdají: spím ve snu. Vím, že spím, mám zavřené oči, slyším příboj, to mě uklidňuje, usínal jsem u moře, uvažuju, ale vlastně ne, dochází mi. Jak jsem na to přišel? Rychle otevřu oči: ocelové nebe, mží, racek nebo albatros nehybně nade mnou.  Ležím na zádech. Převalím se na bok, jsem úplně mokrý, jako by se ve stejném okamžiku probudily všechny moje smysly, je mi zima, ostrý pach rybiny, písek řeže všude. Hrozný hluk moře. Nevím kde jsem se tu vzal, vím, o kom se mi před tím zdálo. Udělalo se mi nevolno. Chci zvracet. Okamžitě se vyzvracím. Zvracím bolestivě a dlouho. Svírá se mi žaludek, nemám už co zvracet. Otírám si tvář pískovým rukávem. Co tu sakra dělám? Posadím se a rozhlížím okolo. Dlouhá prázdná pláž, za ní les, nebo prales, rozbouřené moře. Prší čím dál víc, proto není vidět daleko. Pokouším se postavit, s námahou se mi to podaří, ale hned padám bolestivě do písku, nemám rovnováhu. Znovu silný závan rybiny. V dálce vidím přicházet nějakou postavu. Snažím se zaostřit, ale rozeznávám jen obrysy. Jde pomalu ke mně. Je to žena, je bosa, brouzdá se v přílivu. V ruce má střevíce. Zvedám se na lokty a znovu se pokouším zaostřit. Nejde to, nevidím zřetelněji. Postava se blíží, čím je blíž, tím se cítím víc unavený. Klesá mi hlava do písku. Přeji si, aby to byla určitá žena, začalo mě z toho přání tlačit na hrudníku. Žena byla už kousek ode mne. Připadal jsem si jako bych do písku vrůstal vlastní vahou, byl jsem těžší a těžší. I když mě musela vidět, tak určitě nezrychlila a dál se šourala mořem směrem ke mně. Do pusy mi vnikla pěna z moře, jedno oko zalepil mokrý písek. Ona už stojí nade mnou, nevím jestli něco říká, příboj jako by zesílil. Asi se nade mnou naklání, snažím se zachytit její vůni. Necítím ale nic.

Asi bude pršet. Co k tomu snu dodat? Je to banální. Rozložená mapa moc nepomáhá. Vymýšlení vlastní metody výkladu snů uvízlo hned na začátku. Koukám bezmyšlenkovitě do mapy a plánuji si cestu do centra. V dálce houká vlak, jako vždy někdo v blízkém sklepě bubnuje nekonečná metalová sóla. Cuvier, paleontologický začátek, kombinuju prstem po mapě, Kepler na konci mého ukazováčku, přerostlý prst se nad ulicemi přesune k rodině Hershelových. Dobrá tedy, můžeme zůstat u astronomie (zatím nic, se snem to ani nepohnulo).  Ale kdybych po té ulici pokračoval, je dlouhá, dává to smysl. Na jedné straně končí Darwinem, na druhou pokračuje přes trochu nejasného Euckena, přes Kelvina, Euclida ke Gussovi. Tam bych zahnul do leva. Kdyby tam nebyl takový provoz střihl bych si vyskákat na jedné noze nějakou statistickou křivku. No dobře, pořád nic. Sen zůstal inertní. Trochu mi to překáží, ale musím rychle přeběhnout ulici generála Escobeda, s Gaussem se nemohli znát, leda že by některý z Gaussových synů co emigrovali do USA? Dobrá, i tato krátká epizoda může mít smysl. Akorát že jsem se snažil tak rychle přeběhnout generálovu ulici, až se můj prst zastavil u Homéra. Sakra! Vidím generála, jak u v předvečer bitvy u Puebla ve svém stanu zavírá stránku s posledním odporem trójanů před naštvanými egejci a pokládá těžkou knihu na promaštěné plátno skládací židle.

Sevřené generálovy rty neprozrazují žádné emoce. Ani teď to se snem nehnulo. Prst mi nad tou fantazií s generálem Escobedou zdřevěněl. Trochu jsem s ním zahýbal a pokračoval v plánování. To je ale dlouhá ulice a končí u presidenta Ávila Camacha… Narodil se ve státu Puebla, to je tam co Escobeda před léty četl Homéra… To nevypadá dobře. Homérovu ulici bych měl opustit daleko dřív. Ale kde? Někde mezi Torquatem Tassem a Pascalem. Ten výklad snu se mi nějak zamotává. Můj prst opouští Homéra a gaussovskou křivkou se přesunul zpátky ke Cuvierovi. Začnu znova u paleontologie. Váhám, kterým směrem se mám vydat teď. (e)

Nic, zatím nic. Ležím na znaku, pořád na té samé propocené posteli v ulici Cuvier. V hlavě se mi motají myšlenky, pod zavřenými víčky se mihotají purkyňovy  obrazce a každou chvíli se spojují do nesmyslných a pak zase jakoby smysluplných schémat. Bod A spojený křivolace, podle toho jak se musí v metru přestupovat, s bodem U. Můj sen o záhadné ženě (já moc dobře vím kdo to je, ale nějak se mi do toho nechce). Pošahaný názvy ulic, který mi nedají spát. Obsese tím proniknout, najít vlastní mřížku, kterou bych mohl překrýt mapu a porozumět tomu. Čemu? Vlastnímu životu? Třeba právě tomu, že teď otevřu oči, zamrkám pod přívalem světla, podívám se na svoji ruku, kterou zvednu blíž k oku…
Okamžitě jsem se posadil. Zašátral pod sebou po zmačkaných papírech a našel tento sen, který takto pokračuje:

…zvedám k svým očím ruku, mám tedy tělo, mám tedy vlastně dvě těla. Tohle a ještě to co spí na posteli, kousek přede mnou. Natahuju ruku před sebe a spojuju palec a ukazováček. Skrz vniklý otvor se dívám na své druhé tělo, jak spí. Chci se na něj podívat blíž. Přibližuju hlavu k ruce, projde hladce otvorem z prstů. Hladce procházím celým svým tělem skrz kroužek s prstů. Na druhé straně si stoupám, otáčím se a hledím na svoji ruku z druhé strany. Rozpojuju palec a ukazováček. Musím být naruby, dochází mi. Na stěně místnosti visí zrcadlo, jdu k němu a dívám se na svou tvář. Je to, jako bych se díval na fotografii. V zrcadle se za mnou odráží postel, na ní ležím já, tedy mé druhé tělo. Proč jsem tu tolikrát? Otočím se a sedám si na kraj postele. Mám chuť se sám sebe dotknout. Je to divný pocit. Prstem se dotýkám svého ramene. Něco není v pořádku, otáčím pomalu ke své tváři svou tvář spícího. Obličej je rozmazaný…

A tady někde končí. Ten sen. Byl to záchvěv intuice, ale zas jsem se nikam neposunul. Vyložím tedy karty na stůl, jsem jen strašlivě žárlivý, žárlivý a žárlivý a dnes v noci se mi zdál tento odporný sen, který mě hrůzou probudil:

šlo nás několik na výlet. Skupinky a jednotlivci roztahaní krajinou. Mám tě pořád na očích, nevypadáš nadšeně. Přelézáme nějaké překážky, škrábeme se na nepřístupnou terasu domu. Jdeš napřed, lezu po chvíli za tebou. Slyším, jak se nahoře s někým bavíš. Když se objevím, zmlkneš. Mám nepříjemný pocit, že tě pronásleduju a tím obtěžuju. Na terase je něco jako klubové kino. Sympatický kluk, který připravuje program kina. On po tobě kouká, ty po něm koukáš. Sedíme společně s více lidmi u nízkého stolu. Sedíš tak, že máš přese mě přehozené svoje nahé nohy. Můžu ti je tak hladit. Ten sympaťák sedí naproti nám. Dochází mi, že takto sedíš pro to aby, jste si mohly třít o sebe nohy vy dva a dotýkat se. Ne proto, aby ses dotýkala ty mě.  Strašně žárlím. Sundám tvé nohy ze svých a odcházím uraženě na záchod. Z nějakých důvodů je umístěný v úzkokolejném vlaku. Musím jet až do příští stanice. Tam se radši probouzím, úplně mě to rozhodilo, že jsem tě ztratil. Jenže já tě nikdy neměl.

Pokus o výklad tohoto snu: Vyjdi z bytu v Cuvierově ulici, dej se do leva, jdi až k ulici Thiers a tam se dej do prava, dojdi až k ulici Lafayette. Dej se vlevo, ulice zahýbá do velkého oblouku, pokračuj a protneš ulice Buffon, Shakespeare, až dojdeš na Gutenbergovu ulici  a tam vlevo začíná Bécquerova ulice. Vejdi do ní, až najdeš malý žlutý domek s číslem osm. (f)

Zazvoň a počkej chvilku. Automaticky se s cvaknutím otevře mříž. Je tam tma. Ničeho se neboj, vstup dovnitř. Projdi chodbou a za dveřmi na dvorek a druhými na záchod se dej do leva. Ocitneš se v rozlehlém obývacím pokoji, za stolem bude sedět stařec odněkud s Chiapasu. Až tě uvidí, přečte ti osmý rým druhou část z Béckquerových rýmů.(2)
Až dočte tak na nic nečekej, vrať se co nejrychleji do svého bytu v ulici Cuvier. Sbal si všechny svoje věci a odejdi z téhle snobské čtvrti.

(1)Eres los Estados Unidos,
eres el futuro invasor
de la América ingenua que tiene sangre indígena,
que aún reza a Jesucristo y aún habla en español

(2)Quieres que conservemos una dulce
memoria de este amor?
Pues amémonos hoy mucho y mańana
digámosnos adiós!