Muzeum přízraků
Kapitola z dějin třídních bojů

Alexey Klyuykov, Laďa Gažiová, Zbyněk Baladrán
Projekt společné výstavy, Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi, 2021

Výstavní sérii o třídní společnosti a třídní válce jsme na počátku projektu nadepsali tímto citátem miliardáře Warrena Buffeta: „Tohle je třídní válka… a je to třída bohatých, moje třída, která ji vede a vítězí v ní.“ Zdá se, že třídou, která v jednadvacátém století dospěla ke svému třídnímu uvědomění, není tolik vzývaný proletariát, ale ti nejbohatší z bohatých.
To bylo v roce 2019, mezitím uběhly dva roky, světem prošlo několik pandemických vln a podle statistik je vítězství miliardářů triumfální a působí nezastavitelně. Ekonomická nerovnost se zvýšila o stovky procent. Její řešení se nepohnulo ani o promile. Už nejde jen o lidský svět, celá planeta a její zdroje jsou v soukromých, přímo několika málo rukou. Společenské zájmy definuje pár zbohatlíků.
Kam tedy zmizel proletariát? Jako subjekt dějin měl přeci vést k vyřešení ekonomických rozporů kapitalismu a nasměrovat lidstvo ke spravedlivější společnosti, minimálně k lepší budoucnosti. Zbyla z komunismu pouze filozofická hypotéza, nebo budoucí způsob ekonomické směny „D“ Kojina Karataniho?
Je proletariát stále zde a jen sám sebe není schopen rozpoznat? Nebo tato třída již neexistuje a jsou jen různé skupiny utlačovaných bez společného jmenovatele? Když se proletariát v devatenáctém století rodil, Evropou obcházelo strašidlo komunismu. Strašidlo zůstalo strašidlem, ale dnes se k němu přidal i proletariát. Stal se také přízrakem. Patří proto do muzea? Na výstavu materiálních projevů zaniklých kultur? A jak by takové muzeum přízraků mělo vypadat? A jak to pomůže v téhle třídní válce, kde vítězové vědí, že vítězí, a poražení ani nevědí, že jsou poražení? Asi nijak, ale je možné muzeum vnímat jako bod obratu, jako myšlenkovou operaci, kde zárodky nového třídního vědomí jsou přítomny mezi střepy toho minulého. K čemu jinému by pak byla muzea?

Fotografie: Radek Brousil