Skript:

Jeden spisovatel si v Benátkách vzpomněl na to, že kdysi jako dítě napsal rukopis o dystopické společnosti.. Ta společnost se podobá té naší, ale také to je přesný popis a obraz koncentračního tábora.
K čemu tedy tíhne hmota?
Kam směřuje?
Co se děje s hmotou?
Je to vůbec důležitá otázka?

Jak dlouho bude lidstvo trnout úzkostí, než znovu nabude odvahu a důvěru v budoucnost?
Všechno další poznání, jakkoli je vysoké, je marné, pokud by se zapomnělo na osvobození všech lidí a  na boj za toto osvobození.
I když dnes nevíme, jak tento boj vést.

Někdy, protože se tak často stává, že se události opakují, se člověk rozhlíží a náhle si uvědomí, že běh věcí není vůbec samozřejmý, už neuvěří, že mají smysl.
To se stává pravidelně, když se spojí touhy s uspokojením a hned po to přijde paranoidní neklid a úzkost.

Toto melancholické místo.

Ten samý spisovatel v tom městě uviděl zrcadlový odraz skutečnosti.
Když mluvil o svém psaní, tak tvrdil, že nic neříká, že nemá co říci. Že to co by chtěl říci je nevýslovné, a to co skutečně říká, je neutrální a bezbarvé a provždy znakem toho, co již zaniklo.

Píšu, protože jsme spolu žili, protože jsem byl jedním z nich, stín obklopený jejich stíny, tělo v blízkosti jejich těl. psané slovo je vzpomínkou na jejich smrt a potvrzením mého života.
Já, jako čtenář čtu s požitkem spoluúčasti, z podílnictví, s pocitem bratrství s ostatními.
Náhoda určuje, jak se tvoří sbírky a sestavy, a náhoda určuje, jak se používají

Zdálo se mi, jak ve snu někdo říká:
K čemu tíhne hmota?
Bezmyšlenkovitě odpovídám:
Ke komunismu smyslů!!

Toto je sluneční soustava, v určitém stádiu svého vývoje,
To jsem já, s železným ukazovátkem.

V něčem to připomíná sumerský Zpěv o motyce:
Enlil si pospíšil a motykou oddělil zemi od nebe.
Stanovil úkoly, osud byl rozhodnut.
Enlil velebil svou motyku.
Motykou zaryl do země, první lidi vložil do kadlubu .

Toto místo zosobňuje moje touhy, ale jsou to  obecné lidské touhy. Identifikoval jsem je jako touhy do sebe zahleděného věku. Dávno jsme rezignovali na osvobození se, dávno jsme rezignovali na budoucnost.
Scházíme se zde v tomto potápějícím se městě, abychom se společně utvrdili, že ještě něco  může mít smysl.

Někdy je paměť jako výloha a v ní je všechno vystaveno jako zboží.
Někdy je paměť je jako moře, jako sedimenty na dně, Všechno pomalu klesá ke dnu, někdy je třeba do dna udeřit a rozvířit jednotlivé vrstvy a spojit je v novou směs, která vyplave na hladinu.
Kolektivní sedimenty tvoří masa věcí, které se nashromáždily během věků a byly svého času vědomé, postupně se však rozpustily v zapomnění.
Rozlehlé dno oceánu, kde všechny kultury, veškerá vzdělanost, všechna hnutí mysli a vůle, všechny sociání revolty, všechny zápasy a úklady spočívají v beztvarém bahně.
Probuzení jako exemplum vzpomínání.
Spící lidstvo se vydává smrti pouze do odvolání, čeká na vteřinu, v níž se lstí vymaní z jejích spárů.
Nejstarší zákony a rozvrstvení společnosti jsou zdá se stejné jako dnes, postavené na ponižování a zotročení.
A jaký to má vztah k tomuto místu? Tedy před tím, než se potopí?
Toto místo je soustředným zrcadlem dlouhého statu quo, těsně před změnou.

Co je to kontinuita? Trvání. Rychlé procesy uvnitř pomalých procesů, nelze ji přerušit?
A co skoky, náhlé skoky? Náhlé skoky. Je to neřešitelný problém lidské mysli. Rozvrstveni kosmu jako neurologické dědictví lidstva.
Vědomí tohoto, je náš prométheovský výdobytek.
Bod zlomu může být chápán jen při pohledu na kontinuitu v tom nejdelším možném trvání.
Jsme sedimentující bytosti vytvořené s nekonečně konfigurací vztahů s ostatními.
Komunismus byl vždy přítomen a bude přítomen, je to základ všech sociálních vztahů, ontologický důvod sociálnosti.

Antropologicky pohled: úplny výčet lidské zkušenosti, jak individualní tak kolektivní.
Manufaktura: izolovaní jedinců je zásadou.
Továrna: nepřetržitá spojitost jednotlivých procesů. Stroje prohlubují vykořisťování, místo aby zlepšovali lidský uděl.
Film: rozvíjení všech forem názorů, každého tempa a rytmu pref ormovaného dnešními stroji, jediná forma, kde může vše explodovat.
Obraz který se hýbe v čase.
Nevím, jestli film osvobozuje
Známé se odcizuje.
Podivné a cizí ti přijde známé.
Den či noc, vše se zdá nádherné.
Nic, s čím se setkáváš tě nemate.
Nevíš kde končí jedno a začíná druhé, film je místo, kde je paměť spoutána.
Terénní výzkum je nezbytný, rovnost všem smyslům!
Paleolitičtí malíři malovali v úzkých jeskyních chodbách, vesmír se sevřel kolem jejich těl.
Až se toto město potopí, tak si lidstvo postaví nové město, anatomické město, podle struktury svého těla.
Sediment světového dění, jak se projevuje ve struktuře mozku.
Ukázat a skrýt, vytvořit a hned zase zničit.