Signatury některých věcí

UHD, 2022, 15:31

Filmový esej vznikl u příležitosti třicátého výročí založení galerie Gandy jako zamyšlení nad fungováním uměleckého provozu v posledních dekádách. Důležitou roli ve filmu hraje digitální manipulace a experimenty s pohyblivými obrazy, na jejichž základě se rozvíjí rozprava o nejednoznačnosti významů uměleckých děl. Otázky věnované rozporům umění a jeho působení ve společnosti jsou komentovány formálními prostředky výroby samotného filmu.

Script:

1.
Umělecká díla se podobají věcem kolem nás, záhadně odrážejí skutečnost. Instituce jsou také podobné objektům, které známe. Zrcadlí způsob jakým jednáme. Stejně i galerie, tedy specifičtí aktéři na poli, kterému rozumíme jako současné umění. Jsou zrcadlem světa ve kterém fungují.
Předpokládejme, že se umělecká díla stejně jako galerie podobají světu a každý obraz má svou signaturu. Pečeť nebo nějaký rys, který ozřejmuje jejich příbuzenský vztah k něčemu jinému mimo ně.

V uměleckých dílech se běžně hledají signatury vnitřních a vnějších podob světů. Jako by to byla jediná metoda, jak jim porozumět.
Tvar vhodně zakřivené větve je signaturou zármutku nebo tísně bolestně pociťované v oblasti srdce. Gesta rukou a atributy v nich držené můžou být signaturou vznešenosti, nahodilosti akciového trhu nebo boje proti vykořisťování. 

2.
Galerie skrze prezentace uměleckých děl, hodnotové operace a prodeje, zrcadlí také distribuci moci a z ní vyplývající hierarchické vztahy. Jsou proměňujícími se knihovnami signatur.
Signatura je to, co umožňuje přechod od jednoho znaku ke druhému.
Signatura je index, který ukazuje směrem k výkladu.
Hledáme-li signaturu instituce jako celku, můžeme ji zahlédnout jen v čase jejího trvání. Podobně jako když pozorujeme rozkmitanou strunu, vidíme, že její signaturou není linie, ale sinusoida v rovnoměrné oscilaci. Tak pochopíme, že výstavní prostor pozorovaný v čase, je vibrujícím tvarem.
Můžeme si ho představit jako špičatý ovoid, čtyřrozměrný objekt složený z frekvencí smyček.
Ve své podstatě se jedná o časoprostorovou kompozici, kdy jednotlivé smyčky zastupují hodnotové soudy a různé druhy spekulací.

3.
Tuto náklonnost k aktivitě můžeme nazvat sympatií ke světu, k jeho otevřenosti. Je to výraz touhy po všezahrnující jednotě, po univerzálním jazyku. V rámci možného v soudobých vlastnických strukturách. Případovou studií sympatického jednání je galerie Gandy, sídlící v Bratislavě, předtím od roku 1992 operující v Roztokách a v Praze.
Aktivity jsou založeny na otevřeném cyklu výměny:
Hodnotové soudy podmiňují nové ideje.
Ideje nesou kritiku produkčních vztahů.
Produkční vztahy jsou základem galerie.
Galerie je agregátem směny.
Směna stojí za hodnotovými soudy.

4.
Nadine Gandy v jednom pražském rozhovoru kdysi řekla:
-Proč jste se rozhodla pro Roztoky?
-Líbily se mi výstavní sály a vyhovovaly cenově. Samozřejmě bych jednou ráda provozovala galerii uprostřed města, ale tam je nájem pětkrát vyšší než v Paříži i v New Yorku.
-Otevřete si galerii také ve Francii?
-V Paříži existuje sto padesát galerií a já nemám v úmyslu žádnou další otevírat. Navíc v době probíhající krize se stává velice často, že galerie musí z finančních důvodů zavřít. Já působím v Praze.
-Nakupují u vás i německé galerie. Znamená to tedy, že koupily v Čechách francouzské umění ve “francouzské galerii”?
-Nepřipadá mi to nijak zvláštní. Proč taky? Myslím, že v současné době už reálně neexistují hranice. Umění funguje na univerzálním principu, nezná hranice. Je nutné si uvědomit, že v celé západní Evropě probíhá ekonomická krize. I to se musí brát v úvahu. 

5.
Zdá se, že obraz je způsobován svým zastavením. Můžeme tento akt vnímat jako oběť. Zastavení paradoxně opět vede k obnově pohybu imaginace. To způsobí další zastavení a nové obrazy.
Signatury jsou vehiklem takového pohybu myšlení. Jejich rozpoznání umožní obětovat předchozí zdánlivě pevné obrazy. Někdy je třeba vytrvalosti, aby oběti byly akceptovány. Často je nutné čekat velmi dlouho.
Odchod z města na venkov mezi pastýře byl odjakživa znak pokory a askeze. Takové odmítnutí vezdejšího života bylo vnímáno jako jeho obětování. Jáchym, který odešel z města do pustiny, obětoval svůj život a díky tomu přišel vytoužený potomek.
Stejně jako Bůh přijal Jáchymovu oběť, a změnil impotenci v potenci, tak přichází i nový obraz. Obětování statického obrazu vede skrze signatury k novým obrazům.

6.
Ale co když nepřichází žádný nový obraz? Vrátí se pouze ten starý jako fantazma? Co když Giottova freska nezobrazuje zrození nového života, ale Gramsciho myšlenku, že krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit? Co když tento obraz ukazuje zbytečnou oběť?
Žádná společenská formace nikdy nepřizná, že je překonána. To platí i o té současné, které bylo před třiceti lety prorokováno, že je finálním završením dějin, že už není potřeba žádných obětin. Je nutné ji provést, ale není jisté jestli se zrodí něco nového.

7.
Výstavní program galerie reprezentovaný tvarem špičatého ovoidu je sondou proměňující se společenské formace. Podobá se tkalcovskému člunku sloužícímu provlékání útku osnovou. Kolmé k podélnému. Staré k novému. Východní k západnímu. Politické s estetickým.
Jádrem některých druhů archaického myšlení je, že věci odhalují své neviditelné kvality pomocí znamení a podobností. Pomocí znaků může člověk poznat to, co bylo označeno v každé věci. Čtení signatur je zcela mimo indukci a dedukci, ty je ruší. Signatury naopak vedou jen k dalším signaturám.
Přesto, pokud tyto řetězce obrazů vezmeme vážně. Tak jako filozofickou tezi o tom, že  historie je pravou sférou signatur a indexů, spojujících to minulé se současným. Tak historie výstav v této galerii je zápasem současnosti o představu budoucnosti.

8.
Galerie Gandy je kronikou přechodového období, které začalo krachem komunistické ideje. Může být definováno nástupem finančního kapitálu, migrace, šíření znalostí a důrazu na lidská práva. I když ji ještě žijeme, tato doba se nejspíš uzavírá. Na třicet let výstav je možné nahlížet jako na mapu signatur neoliberálních desetiletí. Umělci spolu s Gandy tvoří koordináty této mapy, artikulovali složitou otázku: Pro koho je současné umění vlastně určeno? Pro ty nejprekarizovanější? Pro hyperindividualistickou střední třídu? Pro nejmajetnější elity? Jaký typ astrálních signatur odpovídá třídnímu vědomí, které se tu vynořuje?

9.
Signatury se v tomto filmu manifestují ještě jinak. Svou formou. Abychom tomu rozuměli, digitální obrazy jsou plné signatur, zvláště na svém rozhraní. Projevují se skrze binární kódy, algoritmy, QWERTY klávesnice a obrazové komprimace. Jako zde například, vysoká zrnitost obrazu s tlumenou barevností, nízká frekvence snímků. Nebo chyby či neostrý rám obrazu. To všechno jsou znaky 8mm analogového filmu, ale není to tím, čím se to zdá být. Je to jen speciální digitální signatura. Nové obrazy jsou zde rámovány starými fantazmaty. I přesto, že jsou pravděpodobně projevem nemožnosti zrození nového, umožňuje nám vidět současné spolu s tím minulým. Snad možnost zahlédnout nové konstelace s potenciálem skrytým pro budoucnost.