Slovník
text-diagram, 2007
Slovník je suma užitečných slov.
Slovník je pokus psát. Co se stane když začneme psát? Na konci slov jsou představy. Některé představy jsou rozepsány. Některé jsou jen naznačeny. Některé představy jsou materializovány.
Nejdůležitější slova ve slovníku jsou:
Pro porozumění slovníku jsou důležitá tato slova: směs a rozklad.
Směs je jisté kuchařské umění, které používá taxonomií co nejméně.
Umění vařit je podstatné pro vytvoření si představ o světě.
Josef Čapek o tom napsal knihu pro děti.
Rozklad znamená vysvětlit každé slovo, spojení slov a vět.
Josef Hiršal takto napsal vzpomínkovou knihu.
Spoustu věcí, ale vynechal.
Taky jsem spoustu věcí vynechal. Ty ostatní věci sem taky patří, ale prostě se sem nevejdou.
Nejdřív jsem chtěl napsat román, pak natočit film, pak napsat hru, pak jsem chtěl udělat model, pak načrtnout schéma, pak jsem si dělal poznámky a na konec jsem napsal plakát.
Ale asi to neexistuje jako literární žánr.
Začít psát ještě neznamená že se jedná o literaturu.
Nejzajímavější formy psaní podle mne jsou:
slovník
scénář
výpisky
poznámky
návod
filmové titulky
popis
přepis
odkaz
úryvek
atd.
inscenace
První slovo je součástí celé věty jako ostatní slova v téhle větě, nemusí být ale první. Může stát uprostřed nebo na konci, to záleží na tom jak se rozhodnu. Já nemusí být já, ale ty.
paměť
každé slovo které napíšu je bodem stává se hranicí mezery mezi slovy
včera jsem něco někde četl. Zbyla mi ale jen vzpomínka, že jsem něco četl.
čím víc se snažím si vzpomenout tím víc si říkám že to bylo to nejzajímavější, co jsem kdy četl.
každá škvíra mezi slovy
Některé události vypadají, jako kdyby neměli spolu nic společného.
moje já před dvaceti lety se mnou zdá se nemá dneska nic společného.
Jen ostrovy paměti a jednotlivých slov, které dohromady nedají ani celou větu.
Ale jsem to já.
Úryvek:
Uskutečňování skutečnosti.
historie a její výklad.
Co se to děje? Mýtus nespojitého převratu – cestou k novému zřízení se začalo prosazovat spojité historické a transformační pojetí postupné změny.
To neznamená, že nadvláda principu budovatelství je jednou provždy za námi.
Jde přeci o uskutečňování skutečnosti.
Politickou a hospodářskou soutěž je nutné chápat jako pohyb sociálních vztahů a transakcí uvnitř existujících pravidel.
Pravidla jsou velmi propracovaná.
Předmětem idealizace není svoboda ale práce a blahobyt poskytující sociální jistoty
Mýtus neviditelné ruky konkurence.
Korporace je naše máma.
Stará korporace smíchaná s novou korporací.
Přerody jsou otevřené.
Meze demokracie.
Uskutečňování skutečnosti, to se mi vždycky líbilo.
Místo tabula rasa, budování na ruinách komunismu, přebudovávání organizací a institucí v ruinách a s ruinami komunismu.
Mýtus nespojitého převratu cestou k novému zřízení.
Historické a transformační pojetí postupné změny.
Pojetí normalizačního návratu z mimořádného období do již nového, ale nedotranformovaného režimu.
minulost – já
minulost – my
řezy skutečnosti
první
druhý
až šest
Výpisky:
Vzpomínka je to co vyplňuje odchylku, co se ztělesňuje nebo aktualizuje v mozkovém intervalu ve vlastním smyslu.
Je-li pro nás obtížné myslet přežívání minulosti v sobě, je to proto, že se domníváme, že minulost již není, že přestala být. Zaměňujeme tedy Bytí za být-přítomen.
Mylná přesvědčení.
Kdy se tvoří vzpomínky? souběžně se samotným vnímáním? V jakém okamžiku tedy vznikají? vytváří se spolu s vnímáním samotným?
Minulost a přítomnost neoznačují dva po sobě následující momenty, ale dva elementy, které koexistují, jeden, jenž je přítomností a jenž bez ustání pomíjí, a druhý jenž je minulostí a jenž nepřestává být, ale jehož prostřednictvím všechny přítomnosti pomíjejí.
Každá přítomnost poukazuje k sobě samé jakožto minulé.
Koexistence spíše než posloupnost
Slovník:
ráno
13:30
odpoledne
večeře
půlnoc
po čtvrté nad ránem
já
ty
on/a
my
vy
oni
rozpomínání
okamžik – v případě že existuje, že s na něm dohodneme
zádrhel – ontologiký prvek, ohlašující promarněné příležitosti
chyba – stavební kámen změny
trvání – životní příběh
paměť
scénář
schéma
výstava
báseň
program
směs – výklad napříč taxonomií
film
návod – příručka, část poznané budoucnosti.
heslo
úvod
titulky
doslov
anotace
návod
kapitola
vaření
socialismus
budoucnost
prostor
inscenace
jeden
druhý
třetí
video
esej
náhoda
titul
podtitul
scénosled
scéna
remake
model
text
provázek
událost
čtyři – 879122133346789077660088665327852912748438383
pět – 579654432110987875411245787087534677
šest – 98468652247990087653231134567654433568098765432113
456778909098876544322
sedm – 12345678098765432123456780987654345677654
věta
slovo
výpisky
nedůslednost
Fucksova entropie textu, mikroestetický význam, pouze francouzští autoři.
(M.Bense – Teorie textů)
Ráno
Jdu spát, …
Ráno se probudím, otevřu oči, chvíli přemýšlím, kde to jsem, pak si vzpomenu, je to má postel, promnu si oči, otočím se na bok, vidím svoji ženu, ještě spí, první dítě mi skočí na rameno, je ráno, povídá, druhý dítě začne kašlat nebo se smát, zavřu oči, ještě chci spát, další den, napadne mě, je ráno, opakuje první dítě, vstávej, vyskočím, zdál se mi vlastně sen, vzpomněl jsem si, proto sem rozladěný, hned je mi líp, uvědomím si, nechte maminku, 6:57, za tři minuty zazvoní budík, vypínám ho, jdu na záchod, první dítě taky, vyhrává první dítě, splachuju, přebalit druhý dítě, napadá mě, nemůžu ho chytit, vzdávám to, koukám z okna, je pod mrakem, oblíkám první dítě, jde to snadno, nemůžu najít ponožky, bude bez ponožek, nebude, ozve se z postele, jsou na židli, žena chytla druhý dítě, přebaluje ho, jdu si vyčistit zuby, první dítě taky, druhý dítě volá: taky, děti předstírají, že si čistí zuby, čistím si zuby, oblíkám se, nenašel jsem ponožky, budu bez ponožek, jdu do kuchyně, dávám vodu do konvice, připravuji čaj a kafe, krájím chleba, v lednici je borůvková marmeláda, kdo si dá borůvkovou marmeládu?, já, já, ozve se, mažu chleby, žena dodělává kávu, koukám do novin, čtu, nekoukej do novin při snídani říká, jíme,…odcházím ze dveří.
Noviny
Orgán: Prosím?
Vědma: Klimešová, dobrý den.
Orgán: Dobrý den.
Vědma: Prosím vás, vy máte na starosti ty teroristický akce? (smích) Já bych vám chtěla říct, nic jako nehrozí, ale chtěla bych vás upozornit, abyste si pohlídali ruzyňský letiště, a to prostor před vstupem na letištní plochu. A prosím vás, ve večerních hodinách, tak vod půl šestý do (krátká odmlka) do třičtvrtě na devět, jo?
Orgán: A vy jste prosím vás…
Vědma: Ale nevim čas.
Orgán: A vy jste prosím vás…
Vědma: Prosím Vás… ano?
Orgán: A vy jste prosím vás kdo?
Vědma: Já jsem paní, které byli ukázány před revolucí všechny budoucí události, jo? Takže, začalo to bombou na Staroměstskym náměstí a všecko se to plní za celý léta. Ano? Takže já jsem věděla i o jedenáctom zářím všecko, jo? Takže todleto tam by mělo bejt na tom letišti ňáký střílení, ale bohužel nevím čas, jo? To jako málokdy, jenom hodinu třeba vim, nebo přibližně. Jo? Takže si to takhle…
Orgán: A kdy že jste to… é… říkala? Dneska, na Ruzyni?
Vědma: Ne, ne, ne. Neříkala jsem to nikomu na Ruzyni. Já jsem na to upozorňovala už před lety a ještě se to nenaplnilo. Jo? Tak předběžně si to tam, ten prostor, ve večerních hodinách (smích) pohlídejte, když teď máte v Praze takovej fofr (smích)
Orgán: (uznale) Hmmm.
Vědma: …jak to vidim v tý televizi. Ale jako vo ničom jinom nevim, jo? Já teda na to upozornim, ale voni některý jako i na tý policii vim, že tam to spojení je na některý věci a pak se ta událost nestane, jo? No, tak.
Orgán: A vaše jméno je prosím vás kdo? Kdo jste, nebo…
Vědma: Klimešová.
Orgán: Paní Klimešová, jo?
Vědma: Hm.
Orgán: Tak dobře.
Vědma: Já volám z Českých Budějovic.
Orgán: Ano.
Vědma: Jo? Kdysi jsem to psala, Staroměstský náměstí a tak dále, ale pak už jako nic.
Orgán: Dobře. Tak jo, děkuju vám.
Vědma: Tak vždycky když něco je, tak volám, jo? Díky, nashledanou.
Orgán: Nashledanou.
LN, 7.3.07
Sen
Panelové sídliště. Není dostavěné. Asi třicet panelových domů, skoro polovina je dokončená. Za posledním z nich je pole. Už patnáctý dům je kompletní. Má jedenáct pater. Mezi domy nejsou hotové cesty, chodí se po dřevěných podlážkách, některé jsou zcela ponořené do bláta. Domy jsou odděleny hromadami suti a jílu. Tam žijí králíci. Část domů je postavená na skládce. Uprostřed je louže velká jako jezero. Voda z břehů vymílá odpadky. Rezavé staré hrnce. Zbytky umělohmotných předmětů a také části celuloidových filmů. V jednom filmovém svitku lze rozeznat příběh o plně uzavřené krychli. Její vnitřní stěny jsou bílé, dokonale hladké a bez kazů. Žádné švy ani prasklinky. Vevnitř není žádný hmyz, ani roztoči. Nevznáší se tam prach.Uvnitř sedí člověk. Drobné úlomky kůže se pomalu začali oddělovat od jeho těla a statická elektřina je přitahuje ke stěnám.
scénář:
SCÉNA 1: KUCHAŘ
Krátké statické záběry z ruky. Rychlé střihy
Pohled z okna střídá pohled na pánev kde se smaží vajíčka.
Detaily obličeje.
Detaily vaření.
Kuchař popisuje co dělá:
Teď vám ukážu jak se dělá vynikající jídlo podle kosmopolitního
komunistického umělce Adolfa Hoffmeistra:
To jsou smažený vajíčka.
Dal jsem tam malinko másla,
Pak přidal dvě vajíčka, osolil je a teď to smíchám.
Špetka pepře. tak
Vypadá to pěkně.
To se mi líbí.
Já jsem kuchař, na všechno se dívám jako kuchař.
Pohledy po bytě.
Kuchař čte, kamera nahlíží přes rameno do knížky položené
na lince: Nesnáším olejovky, sledě a vůbec všechny mořské ryby.
Nemám rád kachnu a husu, je dost mastná.
Já to mám zařízeno takto: snídám velké množství čaje a k němu
namazaný chléb máslem a olivy. Krajíček chleba a osm až deset
oliv. Nesvačím. Před obědem mezi jednou a druhou jsem v kavárně,
kde si dám kávu a minerálku. Obědvám až odpoledne kolem třetí
hodiny. Večeřím mezi sedmou a osmou hodinou. Nedělá mi vůbec
potíž, se najíst těsně před spaním.
Kuchař si sedne na židli a jí.
SCÉNA 2: UNAVAIBLE WALK
Tma, jen zvuky davu
Záběry města, jen záběry děr a stavenišť, velmi krátké záběry, tma
SCÉNA 3: RVAČKA
Kuchař již není kuchařem, je architektem.
Zamyšlený obličej architekta, vyhlíží z okna:
Podívá se přes ulici.
Záběr na muže a ženu jak se mlátí na ulici, plácají se po hlavě, žena kabelkou,
muž se snaží dát ženě facku
Architekt se na ně dívá z okna.
Pohled přes ulici z dálky.
Jeden krátký detail na rvačku.
Architekt zavře okno
Vezme do ruky papír a přečte z něj: Toto je vždy osobní.
SCÉNA 4: KOLDOM
Architekt řekne:
Teď je na řadě postavení bytu v koldomu.
Záběr z velké výšky.
Architekt vkládá cd do dvdplayeru a pouští televizi.
Záběr, detaily ruky , ovladače a tv
Architekt kouká na video, kde někdo monotónním hlasem čte:
Optimální byt v KOLDOMU: 4 osoby 157,74 m2
Do bytu se vstupuje ze společné chodby
Předsíň je nevelká místnost se sedmi dveřmi
Dveře nalevo od vchodu ústí do hovorny
Dveře napravo od vchodu ústí do uklízecí místnosti
Za ní je místnost pro výhoz odpadu
Vedle ní jsou dveře na toaletu
Malá místnost s telefonem je přístupná z předsíně
Vedle telefonu se vchází z předsíně do kuchyně
Mezi toaletou a kuchyní je spíž
Kuchyní lze projít do jídelny
Jídelna je součástí obývacího pokoje
Z předsíně se dá projít místností pro židle na terasu.
Dveře z terasy ústí také do obývacího pokoje ve kterém je krb
Za závěsem v obývacím pokoji jsou dveře do koupelny a dveře do ložnice
Vedle nich je vstup do druhé ložnice
Za dalším závěsem je chodba pro šatstvo
Na konci chodby jsou dveře ke třetí a čtvrté ložnici
Obě ložnice jsou spojeny umývárnou.
SCÉNA 5: PŮDORYS
Architekt odkládá ovladač a kreslí do bloku půdorys bytu
a zakresluje:
Tady to odpovídá: Majakovskému, to znamená koupelna. Pračka
to by mohly být Mejerchold s Tatlinem, ano Tatlin taky.
Kuchyň, to je jasně česká záležitost, Honzík plotna,
šuplíky Kolíbal, Nohy od stolu Kolář s Havlem. Hmm, ještě dva… kdo by to….to dodělám později.
Hoffmaister lednice, jenže tu nemám, ale místo tam pro ní je. Takže Hoffmaister je lednice.
Ložnice, postel zatím nikdo.
Okno, to je Brecht, a to druhý je Weiss.
Architekt se dívá do prázdna
SCÉNA 6: SEN
Kuchař si sedne na židli a jí
Pak vezme papír a čte s plnou pusou:
Teď Vám řeknu svůj sen:
opakuje
Měl jsem takovýhle sen:
opakuje
Jednou se mi zdálo:
opakuje
Dneska se mi zdálo:
Panelové sídliště. Není dostavěné. Asi třicet panelových domů, skoro polovina
je dokončená. Za posledním z nich je pole. Už patnáctý dům je kompletní.
Má jedenáct pater. Mezi domy nejsou hotové cesty, chodí se po dřevěných
podlážkách, jednoduchých můstcích nad blátivým povrchem. Domy oddělují
hromady suti a jílu. Mezi sutí žijí králíci. Vedle chátrajících buldozérů jsou
zarostlé kýble s vazelínou. Vedle cisterny se zbytky vápna je louže velká jako
jezero. Část domů je postavená na skládce. Na břehu louže vypadávají
odpadky z bahna. Staré hrnce. Rezavé dráty. Kusy umělé hmoty a celuloidové
filmy. Prohlížením filmových svitků proti slunci vidím příběhy. V jednom svitku
je vidět dokonale bílou hladkou krychli bez kazů. Bílé stěny, strop i podlaha
beze švů a drobných prasklinek. Nepronikne tam žádný pavouk ani jiný hmyz.
Dokonale čistý povrch. Perfektní místo. Uvnitř sedí na zemi člověk.
Asi jsem to já. Bojí se, že drobný prach z jeho kůže všechno zničí,
že se z něj bude prášit a všechno bude ztraceno.
Druhá role je o velké místnosti ponořené do tmy. Jen okny proniká neznatelné světlo.
Místnost je jednoduše zařízená. Dřevěné stoly a židle. Šatní skříň. Vzadu je krb.
Místnost je plná lidí. Všichni stojí, nikdo se nehýbe. Nikomu není vidět do tváře.
Nikdo nic neříká. Stojí tak dlouho.
V průběhu čtení se objevují staré záběry z 16mm filmů z sedmdesátých let, nejlépe sestřihy orání nebo jízdy aut.
SCÉNA 6: TITULKY
Architekt říká:
Tak teď se podíváme na titulky
V televizi běží titulky
Velmi malé rolující titulky, tak malé, že jsou sotva čitelné. Dramatická hudba
Dost nepravděpodobně Hába
SCÉNA 7: DĚJINY BUDOUCNOSTI
Architekt se změní v novináře.
Novinář čte:
Teď se podíváme na dějiny naší budoucnosti.
Statický záběr na otevírané knihy. Snímáno civilně na stole nebo něčem podobném
Pokračuje:
Nás budoucnost nezajímá, protože žádná není, ale minulost je zajímavá. To jako jo.
To pro nás nejzajímavější se už odehrálo, proto ten archív.
Pokusím se si vybavit úplně ty nejdůležitější momenty.
Tohle je model budovy, vlastně taky archívu, Ta stavba se skládá z jednotlivých vrstev,
Je v tom určitá hierarchie, Každá vrstva je určena pro určitý druh a typ jevů.
Vždycky mě zajímaly archivy. Tenhle vypadá dokonce jako knihovna.
Mám takovou ideu: Tatlin kdysi mluvil o nedokončených myšlenkách,
to mě hodně zajímá. Vypadá to, že snad existují pouze nedokončené myšlenky.
Vlastně se i nic nikdy nepovedlo. Máme zkrátka na co navázat.
Co se týká navrhování architektury. Sovětští konstruktivisté stavěli svoje modely
a některé realizace z laťěk. Nejrychlejší způsob jak vyjádřit architektonickou myšlenku.
Je to to ovšem naprosto neúplné, nepřesnost….
Pohled z okna:
Je ráno
Zase prší
Podtrhaná kniha
Kniha s podtrhanými řádky od začátku až do konce, tedy
strany 7,8,9,10,11,12,13,14,15,16,17,18,19,20,21,22,23,24,25,26,27,
28,29,30,31,32,33,34,35,36,37,38,39,40—-224
Záběr na televizi
říká: to nejsem já, to je herec
Ukazuje na televizi:
Tohle je scénář
Na konci říká: mám hlad
VARIANTA:
Malá místnost:
Jedno okno obrácené směrem na jihovýchod, kuchyňský dřez pod ním.
Kuchař vaří
Krátké statické záběry točené z ruky.
Rychlé střihy
Pohled z okna střídá pohled na pánev kde se smaží vajíčka.
Detaily obličeje.
Detaily vaření.
Kuchař popisuje co dělá:
Teď vám ukážu jak se dělá vynikající jídlo podle jednoho známého
kosmopolitního komunisty:
To jsou smažený vajíčka.
Dal jsem tam malinko másla,
Pak přidal dvě vajíčka, osolil je a teď to smíchám.
Špetka pepře. tak.
Vypadá to pěkně.
To se mi líbí.
Takové amorfní.
Pohledy po bytě.
Kuchař čte, kamera nahlíží přes rameno do knížky položené na lince:
Nesnáším olejovky, sledě a vůbec všechny mořské ryby. Nemám rád kachnu
a husu, je dost mastná.
Já to mám zařízeno takto: snídám velké množství čaje a k němu namazaný
chléb máslem a olivy. Krajíček chleba a osm až deset oliv. Nesvačím.
Před obědem mezi jednou a druhou jsem v kavárně, kde si dám kávu
a minerálku. Obědvám až odpoledne kolem třetí hodiny. Večeřím mezi
sedmou a osmou hodinou. Nedělá mi vůbec potíž, se najíst těsně před spaním.
Kuchař si sedne na židli a jí.
VARIANTA 2: Výpisky
Architekt říká: Kašlu na pravidla pro dramatickou tvorbu. Podle mého: Když je v prvním jednání puška, tak musí v druhém jednání zmizet. Dobrá věc se může podařit jedině tehdy, když bude napsána proti všem pravidlům.
V téhle době musí člověk zachovávat velkou věrnost
sám sobě a podávat svědectví o úpadku, být tady a snažit se
co nejvíc z toho vypovědět v mezích své výchovy a své generace.
Vždycky se najde někdo, kdo bude mít chuť vyprávět kamarádovi
svůj nápad, svůj sen.
okamžik
je
podle
jedné
konvence
dlouhý
třetinu
sekundy
tři
okamžiky
jsou
tedy
jedna
sekunda
minuta
se
skládá
ze
sto
osmdesáti
okamžiků
deset
tisíc
osm
set
okamžiků
tvoří
hodinu
den
se
skládá
ze
dvou
set
padesáti
devíti
tisíc
dvou
set
okamžiků
devadesát
čtyři
miliónů
šest
set
osm
tisíc
okamžiků
tvoří
rok
prožil
jsem
tedy
doposud
tři
miliardy
dvě
stě
šestnáct
miliónů
šest
set
sedmdesát
tisíc
okamžiků
z
nichž
si
dobře
pamatuji
okolo
pár
set
Topografie:
1. sporák
2. televize
3. okno
4. dveře
5. postel
6. stůl
7. záchod
8. umyvadlo
Skript:
1. Minulost, hranice, budova z knih
2. příjezd, lidová praha
3. dálnice, smažený vajíčka
4. anketa, sen, starý film
5. burza amatérů
6. metro, praha,
7. bordel
8. módní přehlídka, manželská hádka
9. interview
10. motocyklisté
Výpisky:
1. Tatlin
2. majakovskij
3. honzík
4. hackenschmied
5. hoffmaister / kolář
6. feuerstein / Kabele
7. brecht /Weiss
8. wallser/bergson/deleuze
9. Duras
10. Pasolini
Film poločas rozpadu
Vyprávění filmu:
Film začíná slovy mimo obraz: Všechno na co si vzpomenu je rekonstrukcí přítomného okamžiku. Hned jak přítomný okamžik pomine znovu ho rekonstruuji.
Z čeho se skládám? Z přítomných okamžiků nebo jeho rekonstrukcí?
Co jsem já? Mé osobní vzpomínky jsou relevantní k čemu?
Naše minulost je součástí neviditelných schémat.
Popis instalace:
Co nás zajímá? Co je důležité?
Budovatelský diskurz je na dně naší paměti. Co nás zajímalo? Budování lepší společnosti.
Eliminace chudoby. Věřili jsme práci. Věřili jsme, že společnou prací toho dosáhneme.
Málokdy se stane, že máme společný cíl.
Tím, že jsme odstranili svobodné rozhodování a nepoznatelnost budoucnosti a vytkli si cíl.
Upřímné odříkání se stalo nástrojem ponížení.
Skutečnost se stala terorem.
Ve chvíli, kdy se obraz budoucnosti stal směšným, stalo se pro nás opět důležité svobodné rozhodnutí. S rizikem, že budeme opět toužit po budoucnosti bez svobody.
Vyprávění z něčí paměti:
Nejvíc jsem se děsil toho, že umřu.
Myslel jsem si, že když jsem se narodil, tak to má nějaký přirozený smysl. A ten se mi vyjeví sám. Nedokázal jsem si totiž představit, že bych se narodil a byl to nesmysl.
Žil jsem na rozkopaném panelovém sídlišti na okraji průmyslového města.
Ono to vypadalo jako nesmysl. Přesto jsem čekal na vyjevení smyslu proč tam žiju. Představoval jsem si to jako když se natahuje péro v budíku. Když je natažený na doraz, poznáte že je to na doraz.
Jenomže čas se stále natahoval a pořád nic. Začal jsem si myslet, že asi jsem přetáhl! Polilo mě horko při představě, že jsem ten okamžik prošvihnul.
A v to mi to došlo! Ano! Musel jsem to prošvihnout! Stačí se přece podívat na ostatní!
Ostatní vypadali jako že už to vědí! Žijí a pohybují se s takovou samozřejmostí.
Musí to vědět! A já jsem to prošvihnul! Všichni chodili po prkenných cestičkách mezi paneláky šťastní! Jejich budoucnost byla tedy jasná, protože znali smysl toho všeho a podle toho se taky chovají. Byl jsem smutný, ale co se dá dělat, druhou šanci asi nedostanu. Moje budoucnost je ale taky jasná. Umřu a už se nikdy nedovím proč jsem žil.
Návod:
Neměj nikdy žádnou iniciativu
Nepřetěžuj se
Mluv vždy jako druhý
Odpovídej maximálně ve čtyřech větách
Pamatuj, že budoucnost je jasná. (To by byla náhoda, kdyby se na tom něco změnilo)
Když ti někdo něco tvrdí tak to asi tak bude, v případě, že je v tvrzení
osamocen, nevěř mu, nebo dělej jakoby nic.
Rozhoduj se tak jak se rozhoduje většina ostatních.
Najdi si někoho na kom si můžeš vybít vztek (Ujisti se, že si ho vybrali i
ostatní, může to být i někdo z rodiny)
Směj se tomu, čemu se smějí ostatní, ale hlučněji
Rozlišuj jen to co je ti blízké, vzdálených věcí si nevšímej
Diskuse mezi známými nevede nikam.
Snaž se být neviditelný a nikam moc nechoď
Nestěžuj si.
Vzpomínka:
Nemůžu si vzpomenout, a to i přesto, že si vybavuju jak se to stalo.
Stačí se jen na chvilku soustředit, nenechat se rozptylovat zbytečnostmi.
Dám si kafe, vykouřím cigaretu a zkusím to. Promnu si obličej dlaněmi a prsty prohrábnu vlasy.
Zřetelně cítím, že jsem to zapomněl.