socio-fiction
16mm found footage digitalize to SD video, 6’42“, 2005-7
Film je založen na konfrontaci Komunistického manifestu a utopických myšlenek funkcionalistického architekta Karla Honzíka. Na základě filmových záběrů ze socialistického Československa je zde nastolena otázka týkající se dalšího vývoje postkomunistických zemí. Komunistický manifest a koncepty Karla Honzíka, který na počátku 60. let ve svém literárním díle rozvinul myšlenku dokonalé komunistické společnosti jako nevyhnutelného cíle kosmické hmoty, slouží jako reflexe a most pro úvahy směřující k liberálním kapitalistické společnosti.
skript:
Metafory pro nás mohou vytvářet skutečnost. Nejdříve jsem si myslel, že Komunistický manifest může být horizontem, který se vynořil z minulosti a ukazuje nám budoucnost. Přestože jsme jeden tragický neúspěch zažili na vlastní kůži.
Líbila se mi představa, že veškerá odpovědnost je revoluční, protože se snaží učinit nemožné, přerušit řád věcí na základě nenaplánovatelných událostí. Revoluce se neplánuje. Jistým způsobem přesahuje jakýkoli možný horizont, jakýkoli horizont možného, a tedy horizont moci a síly.
Přepočítávání je způsob interpretace nové doby.Analogový věk vyvrcholil osvícením a vyvoláním celuloidového filmu. Digitální kalkulačka ho snadno vyvrátí.
Přízrak revoluce se vznáší nad troskami přeměňovaného světa jako výčitka neuskutečněných ideálů.
Utopická společnost byla na dosah, od nejmenšího bytu jako podmínky slušného života pro každého, přes přidělený panelákový byt zpátky k hypotéce. Ráj se odkládá o dalších dvacet let.
Zlatý věk skončil, příchod spravedlivé společnosti už není součástí našeho očekávání.
Chce-li člověk dobře projít otevřenými dveřmi, musí předpokládat, že mají pevný rám: tato zásada je požadavkem smyslu pro skutečnost. Existuje-li smysl pro skutečnost, musí také existovat něco, co lze nazvat smysl pro možnost.
Meziválečný funkcionalistický architekt Karel Honzík psal v 60. letech knihy o dokonalé společnosti. Fantastické popisy neexistujících vyspělých civilizací. Jeho tehdy nenaplněné architektonické vize se zhmotnily v popisech mimozemských světů, dokonalých společností, bytostí, které vypadají jako my, prošli stejným evolučním procesem jako my, ale jejich výchozí etapou není opice, ale veverka. Jejich společnost je beztřídní, neexistuje soukromé vlastnictví, není žádné sídlo vlády, jsou jenom samosprávná lidská sídla vybavená soběstačnými výrobními zařízeními a nejsou války. Honzík tvrdí, že vysoce organizovaná živá hmota, jakou představuje myslící člověk, musí dospět k Marxovi kdekoli ve vesmíru. Nazývá to sbíhavostí ve vývoji vesmírné hmoty.
Na místě zbytků překonané kultury se začne budovat kvalitnější svět.
Film z roku 1986 byl natočen jako instruktáž bezpečnosti práce při bourání staveb. Ukazuje jak se zbavit bez úrazu starých budov. Je důležité aby se při tom nikdo nezranil nebo dokonce nezemřel. Proto byly vypracovány pravidla a plány pracovního postupu.
Přesně deset let před tím se ze západního Německa do Československa vrátil tajný agent socialistické republiky kapitán Minařík který na tiskové konferenci prohlásil: „Mé poslání, které jsem v Mnichově měl, bylo plně odůvodněno obranou zájmů světového socialismu,“ Jeho plán vyhodit do povětří rozhlasovou stanici Svobodná Evropa se zdál jeho nadřízeným příliš riskantní, poškodil by pověst mírumilovné země.
Destrukce je podmínkou změny. Jedna z podob destrukce je zapomínání. Ale je to i obecný princip samopohybu lidského života. Naše paměť je milosrdná a nedovolí nám si pamatovat všechno do detailu.
Destrukci je podroben i komunistický manifest. Kapitalismus děsí tím, že se z jeho koloběhu téměř nedá vystoupit.
Roztěkané vnímání skutečnosti nám dává nové možnosti výkladu.
Komunistický manifest je tu připraven k opětovnému přečtení. S ním se vrátí i přízrak revoluce ohrožující klid Západu. Destrukce nemusí přijít nutně s revolucí, může přijít spolu s jejím zapomenutím.