Structures of influence

poznámky k výstavě Vangelise Vlahose v abecedním pořadí, 2008

Archeologie
Co ukazuje způsob odkrývání a vykopávání o lidském myšlení? Snažíme si na něco vzpomenout? Nebo hledáme něco, co jsme ještě nevěděli? Ukazují se nám místa a jevy v sociopolitické rovině, které se dají aplikovat na současnou situaci? Vytváříme konceptuální konstrukci minulosti provázanou se současným politickým diskurzem?
Je používání dokumentu nástrojem objektivizace nebo spíše nástroj jeho ideologického uchopení?

Architektura
Neviditelná struktura, síť prostorových vztahů zhmotněných do mocenských representací.

Archiv
Archiv je teritorium obrazů. Celek takového teritoria je vymezen jeho vlastnictvím. Potenciál každého archivu se  v průběhu času mění. Přisvojení a selekce je mocenským aktem.
Přelévání mocenského vlivu z něho dělá útočnou zbraň nebo také odpad.

Autor
Kdo je autor?

Autorita archivu
Autorita archivu vychází z jeho danosti. Tato představa vychází s přesvědčení, že ho nelze měnit. A čím nenamůžeme domněle manipulovat jeví se objektivnější.

Atentát
Jako každý zoufalý čin v sobě nese prvky směšnosti. Ve vší tragice kouzlo nechtěného. Malý detail, který zastře jeho politickou účinnost.

Atlas
Definuji dva systémy budování atlasů:
1. Skládání jednotlivých položek atlasu do jednotlivých stran za sebe. Čtení a prohlížení se odehrává v čase.
2. Skládání jednotlivých položek vedle sebe. Čtení a prohlížení je vystaveno jednomu celkovému pohledu. Mění se tím architektura narativní stavby.
Příběh nebo mapa.

Diskurz
Mluvíme li o pojetí současného diskurzu a snažíme se ho popsat, tak  je buď rozdrobený a nebo na druhou stranu jednolitý. V prvém případě se jedná o demokratickou vládu diskurzů, hledáme ten správný, žádný z nich nemá navrch. V druhém případě se jedná o vládnoucí přesvědčení, nám nezbývá než ho zkoušet bořit.

Divák I.
Vystavením diváka heterogennímu souboru textů a obrazů ho činíme dezorientovaným. Divák se nakonec ztotožňuje s technickým aparátem, s autoritativní institucí dokumentu.

Divák II.
Po divákovi se žádá odstup. V žádném případě se nesmí identifikovat s dokumenty v archivu. Dokumenty a jejich representace jsou vždy presentovány tak, aby v divákovi vyvolali  odtažitý přístup. Tak může být zachována estetická smlouva mezi divákem a autorem. V opačném případě identifikace diváka s autorskou interpretací se od diváka očekává citová nebo politická participace.

Koordináty
Když promýšlíme minulost a její vztah k současnosti, hledáme body a linie podle kterých se v dané  oblasti  zorientujeme. Nemůžeme odhodit to co sami representujeme. Náš ideologický aparát se promítá do věcí, které vystupují z minulosti. I v případě, že se to snažíme obejít, narazíme na stejný problém, stále to bude naše konstrukce. Kde tedy začít?

Konstrukce I
Průhledem skrz konstrukci vzniká dojem mřížky, jakési struktury. Nevidíme pravou strukturu , která drží konstrukci pohromadě, ale domnělou, která je naší projekcí.

Konstrukce II.
Cílem konstruování není nalézt ideální strukturu, ale vytvořit representaci prázdným schránkám.

Konstrukce III.
Průnik horizontály a vertikály. Dokonalé splynutí. Obchod a ideologie. Koncept manhattanismu prolnutý s evropským pojetím ideálního funkčního stroje.

Konstrukce IV.
Ambasáda postavená v internacionálním modernistickém stylu výhružně zmnožená.

Kult subjektivní zkušenosti

Minulost
Minulost je konstrukt přítomnosti. Její vzhled lze, rozšiřovat, potlačovat nebo měnit. Minulost lze zobrazit v dějinách. Dějiny jsou nástrojem pozitivisticky vyprávět příběh.

Moc
Základní charakteristikou archivů  je jeho skrytý potenciál spojení moci a vědění.

Model
Model je není zjednodušení předobrazu nebo reálného objektu. Přináší jeho komplikaci. Osekání všech prvků na základní moduly zobrazení přináší znejistění. Nutí nás k tomu abychom ho naplnili sami až po okraj významy a rozhodli o těch nejpodstatnějších. Model je otevřená struktura, která má zamezit přílišnému zjednodušení.

Mýtus objektivní pravdy

Nalezené objekty
Když něco najdeme, hledali jsme to předtím nebo jsme to nalezli náhle?
Musíme něco hledat, abychom to našli? Nebo stačí počkat a nalezne se to samo?

radikální
pojem radikálního se rozplývá s přibývající mírou ohrožení. Pokud spolu nesoupeří koncepce o pravdu, zbývá bránit mnohost svých pravd před nebezpečím zvenčí. Už nemáme pravdu.

Revolta
Jediným ospravedlnitelným činem je revolta. Změnit stávající stav.
Pokud se nedá prodat.

Ruiny
Připusťme, že všechny texty, obrazy a zvuky které se podílí na explikaci světa jsou ruiny. Tato metafora ukazuje že vzájemné prolínání, využívání a parazitování jednotlivých položek tvoří nové časové celky, které se stávají později také ruinami, jejichž zbytky budou také využity.

Subjekt
Vybíráme-li z archivu, který se nám zákonitě jeví jako katalog neutrálního stavu věcí, často se nám stává, že podléháme dojmu, že náš výběr je objektivní, protože nepřidáváme žádnou další interpretační vrstvu. Pravdou však je že archiv samotný je od začátku budován a ovlivněn na jedné straně náhodou na druhé straně účelem. Ten kdo pak z archivu vybírá, tvoří další síto interpretace.

Swiss Air
Nad jednoduchou postelí ve velmi stroze zařízeném pokoji visí fotografie Rudého náměstí s malým logem Swiss Air.

Teror
Slušný člověk drží nad hlavou nůž. Vykostit systém se nikomu nepodaří, stačí utáhnout šrouby všem a potrestat všechny v zájmu jejich ochrany.

Text
Text je obrazem. Text se nečte, ale prohlíží

Událost
Událostí lze nazvat jen to co lze zobrazit. V dnešním světě, události nemající vlastní obrazovou representaci – neexistují.

Útěk
V ideologickém střetu není kam utéct. Jedinou cestou je vytvořit z ideologií směs.

Verifikace
Používání archivů a dokumentů bez udání zdroje se považuje za nepřípustnou manipulaci. V momentě přiznání původu se jejich interpretace stává hodnověrnou a objektivizující.

Zrcadlo
Zrcadlo neodráží nás, odráží objekt a zmnožuje ho, vytváří monstrum vyhrožující svou mocí.

Jména linií:
Maso
Orgány
Kůže
Bulvy
Kosti
Vlasy
Pot
Šťávy
Skupiny
Hromady
Duše
Smysly:
Čich
Hmat
Sluch
Zrak
Chuť

Maso
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha. To Slovo bylo Bůh. A Slovo se stalo masem a přebývalo mezi námi.

Koridor
Koridor nebyl dlouhý, vypadal kratší, to nepředpokládal. Měl podivnou perspektivu, jako by se nepřirozeně zužoval, jako by se i člověk, který jím chce projít, musel zmenšit. Dveřmi na konci chodby spíš proplížit. Představil si, jak prolézá s námahou dveřmi a ony se stále více zužují, když už by byl na druhé straně a vsunoval pomalu nohy, uvědomil by si, že je neprotáhne. Zatáhl by a jednu dovnitř dostal, druhou s námahou protlačil, ale bez boty, s boucháním by dopadla na místo, kde prve stál. Promnul si oči. Ze stěny opadávala omítka, freska byla už skoro nečitelná, jen ten koridor byl dobře vidět a stále se jakoby nepřirozeně zužoval. Loni tu přeci byl, musel tu být. Stál na stejném místě a přemýšlel o stejném koridoru. Jen na dveřích byla dřív klika, teď je tam jen odlouplá omítka.

Kolektor
Tělo leželo v širší části kolektoru. Někde vzadu nepravidelně odkapávala voda z prasklé trupky do louže pod ní.

Polívka
Lžíce nebyla v polívce vůbec vidět. Tupě zírala na vyraženého medvídka na jejím konci. Medvídek byl přikrytý rastrem mastného otisku, to jak prve odkrojila kousek másla a pomalu ho přenášela na noži do polívky. Ukazováčkem a palcem se pokusila rozetřít jeho zbytky, pak ale vše utřela do cípu ubrusu pod stolem. Ucítila zápach kouře ze svých šatů, dělalo se jí nevolno. Sklouzla pohledem na ruku položenou na stole vedle talíře, jemně se jí třásla. Viděla svoje okousané nehty. Zůstala civět na malíček, který byl nepřirozeně napnutý a odvrácený od dlaně. Pomalu sledovala směr kterým ukazoval. Linie směru běžela po ubruse, protnula poloprázdnou skleničku, pokračovala opěradlem židle, sklouznula po hraně skříňky, prošla oběma skleněnýma tabulkama a letěla přímo naproti k protějšímu domu. Její pohled se zastavil u zrcátka ze Škodovky, přišroubovaném do špalety okna. Bylo natočeno tak aby obyvatelé bytu viděli ke vchodu.

Diapozitiv
Přednáška byla nudná. Téma které si vybral přednášející nebylo nezajímavé, ale způsob jakým mluvil, byl uspávající. Většina lidí v publiku myslela na něco jiného, myšlenky se
jim rozutekly a nikdo nevnímal jeho monotónní řeč. Přednášející to sice poznal, ale bez zájmu posunoval tok přednášky dál, byl si jediným posluchačem. „Dobrým příkladem takové stavby je tento portál ve Florencii. Moment, posunu diapozitiv…“ Nahnul se přes katedru
k diaprojektoru a ručně posunul rámeček. Objevila se stará daguerrotypie jakési zdi s malou dřevěnou brankou. Vedle ní byl o zeď opřený muž. Vypadal jako tulák nebo žebrák.
Na hlavě měl z čela posunutou starou vojenskou čepici a levou rukou si u úst přidržoval pěnovku. Pravou ruku jako by neměl. Pravděpodobně vinou dlouhé expozice se stala
neviditelnou, když ji během focení zdvihl k hlavě.„Počkat, to není ten obrázek, promiňte, dostal se mi do zásobníku asi snímek některého z kolegů.“ Vysvětlil přednášející, pomalu rámeček vysunul a vyndal diapozitiv. V krabičce našel jiný, posunul si brýle na čelo a podíval se skrze něj do světla lampy projektoru. „To by mohl být on“ Zasunul ho do přístroje. „Ten portál je jedinečný a určitě si vybavíte mnoho jeho odvozenin, ostatně i tato budova má podobný, ovšem…“ Na projekčním plátně se objevila  stará daguerrotypie jakési zdi s malou dřevěnou brankou. Vedle ní byl o zeď opřený muž. Vypadal jako tulák nebo žebrák.
Na hlavě měl z čela posunutou starou vojenskou čepici a levou rukou si u úst přidržoval pěnovku. Pravou ruku jako by neměl. Pravděpodobně vinou dlouhé expozice se stala
neviditelnou, když ji během focení zdvihl k hlavě.

Louže
Louže pod mrtvolou během několika posledních dní stmavla. Zanícenými otvory v těle vytékaly  šťávy. Tmavě modrá se mísila s tyrkysově zelenou a už v kaluži se zatočila do spirály s hnědou.

1942
Sestřička odmotávala gázu z mladíkovi dlaně. Doktor na dřevěné točící židli něco psal. „Tak se na to podíváme“ řekl do stolu. „Hotovo?“ zeptal se sestřičky. Otočil se na židli k mladíkovi. „Jak se jmenuješ?“ „V.F.“ vyrazil mladík z dlouhého čekání vyschlého hrdla. Dlaň měl teď otočenou směrem ke svému obličeji a předstíraně překvapeně sledoval fialový flek na jinak úplně bílé ruce. Doktor mu vzal za prsty a otočil dlaň ke svým očím. „Nehojí se to“ řekl prstům.“Sestřička mezitím odešla do vedlejší místnosti a hledala něco v kartotéce. „Já vím proč“ pokračoval šeptem doktor, stále mluvil k prstům. Vždycky když se ti to začne hojit, trhneš palcem od dlaně a ránu tak znovu otevřeš“. Mladík ani nedutal. „Ještě čtrnáct dní, dýl tě krýt nemůžu, přišli by na mě z nemocenský pokladny, člověče to je sabotáž!“ Už to říkal jenom palci. „Jak sis to vlastně udělal? Majzlíkem?“ „Jeden kluk od nás…, úderníkem“ zašeptal mladík směrem k doktorovu uchu. Z kartotéky se vracela sestřička. „Tak ještě 14 dní si odpočineš“ řekl doktor hlasitě palci.

Já
Tenkrát mi to připadalo legrační, když se našemu vrátnému nedařilo koťata strčit do pytle. Pokaždé když jedno hodil dovnitř, dvě mu utekly. Pobaveně jsem ho sledoval. Myslím že, jsem si neuvědomoval co chce s tím pytlem udělat. Všechno ve mně ztuhlo, až když s plným pytlem koťat poprvé praštil o zeď. „Takhle to na světě chodí“, řekl a škodolibě se na mě podíval. Odvrátil jsem tvář, chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem se hnout z místa… Proč se mi pořád vybavují staré vzpomínky? Stáří je hnusná věc. Ten chlap, co leží naproti je mi protivný, sípe, nemluví. Proč s ním musím ležet napokoji zrovna já. Kdyby se alespoň obrátil na druhý bok a necivěl na mě tak. Řeknu to sestřičce… Ta se na mě ale stejně vykašle.

Proč za ním nikdo nechodí, všichni na něj prděj. Připadám si pitomě. Jako bych to dělal kvůli kdovíjakým zásluhám. Svědomí přede jak kočka. Kde ten pokoj je? Osm, támhle. „Nazdar“ Ježiš, ten vypadá, vypadá jako smrt. „Dobrý den“, ten tlouštík naproti taky nevypadá dobře. Nereaguje. „Tak co jak se vede? Kdy tě pustěj?

Nenapadlo mě, že budu takhle sám. Už to nějak nejde. Tohle je smrt? Zvláštní. Proč to tak bolí? A kde je M.? Proč nepřišla? To je rychlost, proboha, to je rychlost. Neví, kam jsem dal ty vokurky, musím jí to napsat. Vokurky. Vkladní knížka, dyk neví kam jsem to dal. Tužku, papír, to stihnu. Nemůžu se pohnout, to už nestihnu. Proč musím umřít zrovna s tím nepříjemným dědkem co leží naproti. Nechci se na něj dívat. Otočím se. Nejde to, sakra. Bolí to. Ještě k tomu, za ním přišla návštěva; jak to, že za ním, proč ne za mnou. Já nechci. Mami? Kde jste kdo? Proč tu nejste? Proč teď. Proč musím vidět záda nějakýho kluka co mluví s tím protivným dědkem? Otevřete okno, prosím vás.

Heleme se, kdo to je? Jo to je K. „Ahoj, na starýho dědka ses přišel podivat?“ Počkej já si sednu. Au, to to bolí.„Vem si támhle židli…Támletoho si nevšímej, takhle civí a sípe už dva dny“ Tak, počkej sednu si. „to je hrozný čověče, mě už to tady nebaví, už bych chtěl odsud… Tak co ty kluku?“

Co si s ním mám povídat? Ten sešel. Takhle taky dopadnu… „Vařej ti tu dobře?…Jestli ti tu vařejdobře?“…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….ten pán ale fakt divně sípe, neměl bych zavolat doktora? Mrknu na něj.