Structures of influence

poznámky k výstavě Vangelise Vlahose v abecedním pořadí, 2008

Archeologie
Co ukazuje způsob odkrývání a vykopávání o lidském myšlení? Snažíme si na něco vzpomenout? Nebo hledáme něco, co jsme ještě nevěděli? Ukazují se nám místa a jevy v sociopolitické rovině, které se dají aplikovat na současnou situaci? Vytváříme konceptuální konstrukci minulosti provázanou se současným politickým diskurzem?
Je používání dokumentu nástrojem objektivizace nebo spíše nástroj jeho ideologického uchopení?

Architektura
Neviditelná struktura, síť prostorových vztahů zhmotněných do mocenských representací.

Archiv
Archiv je teritorium obrazů. Celek takového teritoria je vymezen jeho vlastnictvím. Potenciál každého archivu se  v průběhu času mění. Přisvojení a selekce je mocenským aktem.
Přelévání mocenského vlivu z něho dělá útočnou zbraň nebo také odpad.

Autor
Kdo je autor?

Autorita archivu
Autorita archivu vychází z jeho danosti. Tato představa vychází s přesvědčení, že ho nelze měnit. A čím nenamůžeme domněle manipulovat jeví se objektivnější.

Atentát
Jako každý zoufalý čin v sobě nese prvky směšnosti. Ve vší tragice kouzlo nechtěného. Malý detail, který zastře jeho politickou účinnost.

Atlas
Definuji dva systémy budování atlasů:
1. Skládání jednotlivých položek atlasu do jednotlivých stran za sebe. Čtení a prohlížení se odehrává v čase.
2. Skládání jednotlivých položek vedle sebe. Čtení a prohlížení je vystaveno jednomu celkovému pohledu. Mění se tím architektura narativní stavby.
Příběh nebo mapa.

Diskurz
Mluvíme li o pojetí současného diskurzu a snažíme se ho popsat, tak  je buď rozdrobený a nebo na druhou stranu jednolitý. V prvém případě se jedná o demokratickou vládu diskurzů, hledáme ten správný, žádný z nich nemá navrch. V druhém případě se jedná o vládnoucí přesvědčení, nám nezbývá než ho zkoušet bořit.

Divák I.
Vystavením diváka heterogennímu souboru textů a obrazů ho činíme dezorientovaným. Divák se nakonec ztotožňuje s technickým aparátem, s autoritativní institucí dokumentu.

Divák II.
Po divákovi se žádá odstup. V žádném případě se nesmí identifikovat s dokumenty v archivu. Dokumenty a jejich representace jsou vždy presentovány tak, aby v divákovi vyvolali  odtažitý přístup. Tak může být zachována estetická smlouva mezi divákem a autorem. V opačném případě identifikace diváka s autorskou interpretací se od diváka očekává citová nebo politická participace.

Koordináty
Když promýšlíme minulost a její vztah k současnosti, hledáme body a linie podle kterých se v dané  oblasti  zorientujeme. Nemůžeme odhodit to co sami representujeme. Náš ideologický aparát se promítá do věcí, které vystupují z minulosti. I v případě, že se to snažíme obejít, narazíme na stejný problém, stále to bude naše konstrukce. Kde tedy začít?

Konstrukce I
Průhledem skrz konstrukci vzniká dojem mřížky, jakési struktury. Nevidíme pravou strukturu , která drží konstrukci pohromadě, ale domnělou, která je naší projekcí.

Konstrukce II.
Cílem konstruování není nalézt ideální strukturu, ale vytvořit representaci prázdným schránkám.

Konstrukce III.
Průnik horizontály a vertikály. Dokonalé splynutí. Obchod a ideologie. Koncept manhattanismu prolnutý s evropským pojetím ideálního funkčního stroje.

Konstrukce IV.
Ambasáda postavená v internacionálním modernistickém stylu výhružně zmnožená.

Kult subjektivní zkušenosti

Minulost
Minulost je konstrukt přítomnosti. Její vzhled lze, rozšiřovat, potlačovat nebo měnit. Minulost lze zobrazit v dějinách. Dějiny jsou nástrojem pozitivisticky vyprávět příběh.

Moc
Základní charakteristikou archivů  je jeho skrytý potenciál spojení moci a vědění.

Model
Model je není zjednodušení předobrazu nebo reálného objektu. Přináší jeho komplikaci. Osekání všech prvků na základní moduly zobrazení přináší znejistění. Nutí nás k tomu abychom ho naplnili sami až po okraj významy a rozhodli o těch nejpodstatnějších. Model je otevřená struktura, která má zamezit přílišnému zjednodušení.

Mýtus objektivní pravdy

Nalezené objekty
Když něco najdeme, hledali jsme to předtím nebo jsme to nalezli náhle?
Musíme něco hledat, abychom to našli? Nebo stačí počkat a nalezne se to samo?

radikální
pojem radikálního se rozplývá s přibývající mírou ohrožení. Pokud spolu nesoupeří koncepce o pravdu, zbývá bránit mnohost svých pravd před nebezpečím zvenčí. Už nemáme pravdu.

Revolta
Jediným ospravedlnitelným činem je revolta. Změnit stávající stav.
Pokud se nedá prodat.

Ruiny
Připusťme, že všechny texty, obrazy a zvuky které se podílí na explikaci světa jsou ruiny. Tato metafora ukazuje že vzájemné prolínání, využívání a parazitování jednotlivých položek tvoří nové časové celky, které se stávají později také ruinami, jejichž zbytky budou také využity.

Subjekt
Vybíráme-li z archivu, který se nám zákonitě jeví jako katalog neutrálního stavu věcí, často se nám stává, že podléháme dojmu, že náš výběr je objektivní, protože nepřidáváme žádnou další interpretační vrstvu. Pravdou však je že archiv samotný je od začátku budován a ovlivněn na jedné straně náhodou na druhé straně účelem. Ten kdo pak z archivu vybírá, tvoří další síto interpretace.

Swiss Air
Nad jednoduchou postelí ve velmi stroze zařízeném pokoji visí fotografie Rudého náměstí s malým logem Swiss Air.

Teror
Slušný člověk drží nad hlavou nůž. Vykostit systém se nikomu nepodaří, stačí utáhnout šrouby všem a potrestat všechny v zájmu jejich ochrany.

Text
Text je obrazem. Text se nečte, ale prohlíží

Událost
Událostí lze nazvat jen to co lze zobrazit. V dnešním světě, události nemající vlastní obrazovou representaci – neexistují.

Útěk
V ideologickém střetu není kam utéct. Jedinou cestou je vytvořit z ideologií směs.

Verifikace
Používání archivů a dokumentů bez udání zdroje se považuje za nepřípustnou manipulaci. V momentě přiznání původu se jejich interpretace stává hodnověrnou a objektivizující.

Zrcadlo
Zrcadlo neodráží nás, odráží objekt a zmnožuje ho, vytváří monstrum vyhrožující svou mocí.

Tělo a jeho části

„Ale, samí blafy, čoveče. Nedá se to jíst ani“

„Hele, já se du podivat na osmičku, jestli ten dědek už náhodou neexnul“ Kdyby jo, o starost míň, doufám že táta nedopadne stejně. To bych nevydržela. Už aby ten chlap umřel. To bych asi neměla, ale co, dyk se tu jen trápí. „Dobrý den“ Á, návštěva…, tak přecjenom za ním někdo přišel. Asi vnuk. No, panejo, ten druhej fakt umřel… Vezmu ho odsud, ani si toho nevšimli že exnul… a žvaněj tu. Co bych jim to řikala. Odbrzdim kolečka a dám ho na chodbu. Vyplnit papíry a pak hurá domu.

…

Zkouška
Za katedrou seděl unavený muž a něco bez valného zájmu vyprávěl studentům. Tu se jeden přihlásil. „Pane prfesore, to co tu povídáte, je úplný nesmysl, je to ůplně proti zdravému rozumu.“ Profesor si polekaně sundal brýle, položil je na hromadu sešitů. „To už jsem nečekal,“ řekl pomalu, „už čtrnáct let čekám na tenhle okamžik. Ano, kdysi jsem pronesl stejnou větu jako vy a musel jsem bývalého profesora za  trest vystřídat. Bylo mu už sedmdesát. Prosím, začíná vám vaše služba. Vemte si tyto brýle a můžete zítra začít. Hodně štěstí.“ Student na profesora hleděl a nic neříkal.

Ředitel
Ředitel za sebou zavřel dveře domu ve kterém bydlel a vydal se městem směrem ke své kanceláři. Musel projít asi šesti ulicemi. V prvé zahnul do prava, v druhé do leva, v další znovu do prava a tak dál až ke své kanceláři. Před posledním ohybem ho zastavil známý  a chtěl se s ním dát do řeči. Ředitel rozhazoval rukama, couval před ním a neustále opakoval. „Mám hrozně práce, včera jsem odcházel z kanceláře po půlnoci, ano, ano, práce mne úplně pohlcuje. Tolik úkolů. Mám obrovskou zodpovědnost, nemám na nic jiného čas. Věří mi tolik lidí, nemohu je zklamat.“ S tím dorazil až ke schodům, otočil se na patách a vyběhl ke skleněným dveřím. Známí na se na něho díval, až za ředitelem zaklapl zámek. Za broušenými tabulkami prosklených dveří byla vidět zubící se ředitelova tvář.

Vědci otestovali mimotělní vnímání
Zajímali jsme se o klasickou otázku, kterou filozofové a psychologové diskutují po staletí:
Proč vnímáme, že naše já je v našich tělech? Abychom to mohli studovat, vědecky jsme využili triky a vjemové iluze. Experimentu jehož výsleky jsme zveřejnili v odborném magazínu PloS se zůčastnilo 87 dobrovolníků. S pomocí brýlí na zobrazení virtuální reality si pak mohli potřást rukou sami sobě nebo zažít bodnutí kuchyňského nože do žaludku. Spolu se speciálními brýlemi hráli důležitou roli figuríny. Ty snímali videokamery a obraz se přenášel do brýlí. Výsledkem byl pocit opuštění vlastního těla. Lidé se viděli z pohledu cizího člověka nebo si hleděli sami sobě do tváře. Když jsme pak vrazili do figuríny například nůž, byla iluze přenosu osoby dokonalá.

Nabodnuté břicho
Vzpomínám si na to velmi zřetelně. Ještě po mnoha letech přesně vím, kde ten kůl byl. Někde mezi tlustým střevem a žaludkem. Je to banální historka. Jako malý kluk jsem lezl po lísce. Snažil jsem se vyšplhat co nejvýše, ale nebylo to tak snadné. Větve byly tenké a začínaly blízko nad zemí. Jejich konce směřovaly kolmo vzhůru, asi do výše šesti metrů. Chtěl sem vylézt co nejvýše a vahou svého těla ohnout jeden prut až k zemi. Už nevím co jsem plánoval s ohnutým prutem. Prak? Byl jsem asi ve čtyřech metrech. Moje metoda lezení – jako bych lezl komínem, začala postupně selhávat. Čím výše jsem byl, tím více se rozavíral úhel mezi větvemi, o každou z nich jsem měl opřenu jednu nohu. Ruce se přidržovaly jiných větví, vlastně se také rozevírajících. V jednom okamžiku se větve k sobě prudce přiblížily aby se, se stejnou silou od sebe vymrštily. Nohy mi zklouzly a ruce váhu těla neudržely. Padal jsem břichem dolů vstříc ulomenému kůlu, který mi prve sloužil jako výborný nástupní bod při lezení vzhůru.

Játra
Ornament se obtáčel kolem vniřní obdélníkové plochy. Byl na ní doslova přilepen. Jednotlivá vlákna ornamentu se rozdělovala a nabývala na hustotě. Vytvářelo to dojem, ža za chvíli opustí bezpečný okraj obdélníku a rozlije se vně do okolí. Při bližším zkoumání se, ale objevují malé znaky toho, že přeci jenom ornament expanduje. Ale ne do stran obdélníku, ale do jeho hloubky. Jako by obdelník byl jen přední stranou dlouhého kvádru obrostlého větvovým hýbyjících se nití táhnoucí se do nekonečna. Jako důkaz postačí přiložit zrcadlo před obdélník. Byť stranově obráceně, objeví se vnitřek kvádru podivným působením gravitace zahnutým za roh až do nekonečna.

Holínka s nohou
Bombardování bylo nejsilnější za posledních pár hodin. Hučelo jim v hlavě a měli pocit že už ani nežijí. Postupně se začali trousit z krytu i když se ozývalo stále dunění a ořesy vysypávaly maltu z poza cihel se stejnou intenzitou jako hodiny před tím. Venku svítalo, městská krajina se podivně proměnila, měli dojem jako by se ocitli na venkově. Silnice byla čistá, jen tu a tam ležel kámen nebo prkno. Uprostřed silnice stála gumová holínka a z ní trčela noha.

Kůže na rameni a část kloubu
Kniha začínala těmito slovy: Kůže na rameni a část kloubu. To není dobrý začátek knihy, pomyslel jsem si. Přesto jsem chtěl pokračovat. Vlastně jsem k tomu měl jediný důvod. Napsal to přítel, a já mu slíbil, že jako první čtenář, mu upřímě řeknu, jaké to je. Po přečtení první věty jsem si ale upřímně myslel, že to bude úplná pitomost. Místo abych pokračoval, vzal jsem celý svazek vytištěných  áčtyřkových normostran a zmáčkl je mezi palcem a ukazováčkem. Šest centimetrů. Rychle jsem prolistoval několik stran: Naštěstí byly jednostrané. Položil jsem celý svazek na stůl. Pozoroval chvilku titulní list. Nebyl to ani dobrý titul. Něco mne pořád nahlodávalo a říkalo lo mi, že to je dobrý text, ba přímo vyjímečný. Ale já neměl ani vůbec žádnou chuť se do toho pustit. Vzpoměl jsem si na nějakou starou knihu, kterou jsem kdysi našel v babiččině knihovně. Měl jsem pocit, že bych si ji měl přečíst i přesto, že se jedná o knihu, kterou ani tenkrát před sto lety pravděpodobně nikdo nečetl. Bylo mi jí líto. Stejně jsem jí nečetl, ale vždycky když jsem procházel kolem babiččiny knihovny, tak mě píchlo u srdce. I téhle čerstvě napsané knihy je mi líto. Představuji si autora, jak po nocích píše kapitolu po kapitole… Měl jsem se do četby pustit hned, teď už to nejde, převládl k ní odpor, dusím se hnusem. To není hněv obrácený ke knize nebo autorovi, to je hněv obrácený směrem ke čtenáři, tedy ke mně. Už nechci nikdy nic číst.

Sociální tělo
Inženýr seděl v malé místnosti obložené podélně prkny, na hrubo opracovanými. Škvíry mezi nimi překrývali klihem přilepené noviny. Malé okno mělo vytlučené skleněné tabulky a bylo narychlo překryto igelitem. Musel si svítit malou lampičkou aby viděl na to co zapisoval do tlusté knihy. Plastovým pravítkem do řádkovaných stránek rýsoval několik sloupců modrým kuličkovým perem. On sám měl zamračenou tvář a zanícené oči. Evidentně několik dní nespal.
Dopsal poslední slovo na řádku zvedl hlavu a hlasitě řekl: „Další!“. Po chvilce se otevřely dveře, vešel zarostlý muž ve špinavé zelené větrovce s vybledlým nápisem hyundai logistic. Přišel až ke stolu a tiše čekal. Inženýr chvíli listoval v tlusté knize, pak se vrátil k místu kde prve zkončil. Podíval se lhostejným pohledem na muže a zeptal se: „Jak dlouho už u nás pracujete?“ Muž vypadal, že přemýšlí a pak namáhavě odpověděl: „Sedmnáct měsíců, bez dvou dnů“.“ A byl jste mezi tím doma? Ne?“ ptal se rychle inženýr, a sám si odpovídal při pohledu na mužovu nehybnou tvář „No to se jistě domů těšíte, že? Manželka bude ráda, děti zas o něco povyrostly. Nejvyšší čas si jich ještě užít než půjdou do světa.“ Muž se díval do prázdna a nereagoval, inženýr pak pokračoval: „Tak jsem rád, že jsme se domluvili. Krumpáč vraťte do skladu, ešus do kuchyně a pozdravujte doma“ Muž stále koukal někam asi patnáct centimetrů před sebe. „No, na co čekáte? Děte už. Měl byste mi být vděčný, nebudu po vás požadovat uhrazení dluhu co jste si u nás vytvořil za ubytování a stravu. Dnes mám dobrý den, tak toho využijte a běžte.“ Muž se stále nehýbal, už se díval jen pět centimetrů před sebe. „Vypadněte, nebo si to rozmyslím!“ zařval inženýr, a bouchl pěstí do stolu. Muž přeostřil na metr před sebe, beze slova se otočil a vyšel ven. Inženýr za ním chvilku koukal a pak pro sebe zamumlal: „To sou dneska lidi, já sem na ně jako mílius a oni sou ještě nevděčný, verbež je to.“

Vata
Říkali, že je oligofrenik. Už když se narodil se jeho matce sevřelo hrdlo při pohledu na něj. On o tom ale nevěděl. Jeho mysl, tenkrát ještě spala a válela se ve vatě z mlhy sem tam ovanutá chladem nebo horkem. Po každé se někdo rozbrečel, nevěděl že to brečí on sám. To vlastně trvá do dnes. Až na to, že chlad a horko vystřídali děsivé noční můry. A bolest. Hlavně bolest, která se stala součástí jeho života a on ani nevěděl kde je její původ. Chuchvalec pocitů jehož jediným záchytným bodem byla vata a teplé světlo. Takhle to trvalo dvacetdva let, než umřel. V ústavu uschovali jeho urnu a znovu napsali jeho matce, jestli si ji přeci jenom nechce vyzvednout.

Tkadlec
Než Josef Kocourek umřel, napsal román, ve kterém je krátká pasáž o tkadleci, který vetkal svoje tělo do stavu. Skoro si to nepamatuji. Tady je rekonstrukce té pasáže: Místo to bylo ubohé, bylo znát že chalupníci byli velmi chudí. V malé místnosti s nízkým stropem byl jen malý dřevěný stůl, lavice, v rohu kamna a uprostřed tkalcovský stav. Hubený muž, který ho obsluhoval, pracoval několik hodin bez přestání. Byla už tma, od stropu svítila malá lampa, ale byl to měsíc co osvětloval celý stroj a pracujícího muže. V měsíčním světle měla jeho hlava i stav popelavě šedou barvu. Mužovy údy vypadaly jako součást stroje. Stav se celý chvěl pod údery rámů přesouvajících se rytmicky ze zadu do předu. Látka která po řádcích vznikala se pomalu skládala u paty stroje. Špulka s nití byla už skoro prázdná. V očích muže se zrcadlilo zoufalství, myslel na svoje děti, které teď v létě spaly na půdě, naplňovalo ho to lítostí. Věděl, že musí pokračovat v práci, protože mu už nic nezbývalo. Stroj změnil zvuk a po chvíli běžel na prázdno.
Nebo to bylo spíš takhle: V měsíčním světle bylo vidět stroj poháněný vyzáblými údy mužova těla. Špulka s nití byla už skoro prázdná, ale muž to nevnímal, obratně levou rukou, aniž by pravá ruka sklouzla ze stavu a ten se zastavil, navázal na vlající konec nitě tenký kousek své vlastní tkáně. Slabě zasykl, když člunek zatáhl za nit a pak už lítal sem a tam a páral mužovu tělo. Stroj teď zpomalil protože odvíjení nitě z tkáně už nebylo tak rychlé jako když odvíjel prve ze špulky. Stroj pracoval až do rána. Ráno našli děti stav plný krve.
Nebo to bylo jinak: Ráno děti svého otce u stavu nenašli. V úžasu hleděli na stav a prázdné místo před ním.

28.1.2009 09:16, 28.1.2009 09:19 Aktualizováno
Torzo lidského těla bez končetin a hlavy našel v úterý po páté hodině odpoledne myslivec v lese ve Všerubech na Domažlicku. Místo bylo od krve. Tělesné ostatky byly zabalené v igelitovém pytli. Taška ležela hned u cesty, myslivec se domníval, že je v ní mrtvé zvíře. Mrtvolu objevil, když šel do lesa se svými dvěma dětmi doplnit zásoby krmení do krmelce. Pětatřicetiletý muž ale nechtěl o nálezu příliš hovořit. Potvrdil, že z místa, kde pytel s ostatky objevil, slyšel předtím odjíždět auto. „Ale neviděl jsem ho,“ řekl Právu. Se svými známými hovořil o tom, že když našel pytel špinavý od krve, myslel si, že tam někdo pohodil zabitého psa. Proto pytel rozřízl, aby se přesvědčil, co je uvnitř. Informaci o hrůzném nálezu potvrdil policista Jaromír Kníže. Přesnou příčiny úmrtí musí určit až soudní pitva, podle informací Práva se jedná o tělo robustního muže. Podle dostupných údajů bylo tělo staré dva nebo tři dny. Policie neví kde se nachází hlava a končetiny. Podle jedné z doměnek mohou být pohozeny v Bavorsku.