Subverzivní taktiky

Text pro katalog výstavy Subversive Tactics, Czech Centre, New York, 2015

Podvratnost předpokládá nějaké entity a struktury, které mohou být podvraceny. (1)

Jestliže vezmeme za svou představu, že umění je nástroj, který umožňuje erodovat kulturní hegemonie a otevírat nové pohledy na stávající společenskou a politickou situaci, pak je to pole plné naděje pro budoucnost. Je otázkou jestli dominantní kulturní síly je možné účinně podvracet. (2) Je také otázkou jestli podvratnost v umění není jen zdánlivým a svěžím, ale redundantním pohonem stávajícího řádu. (3) Je také možné, že subverzivní taktiky nelze dobře popsat, protože jsou sami o sobě skryté a nečitelné. Nakonec lze polemizovat i s tím co je subverzivní. (4)

Studující umělci jsou zdá se dobře zorientovaní a chápou do jakého života jsou vrženi.

Pro některé z nich jsou taktiky uměleckých subverzí základním modem operandi. (5)

Výstava je souborem skrytých a subtilních uměleckých přístupů k podvracení, které reprezentují možná jen prvotní poznání, že někde se začít musí. (6)

1. Podvratnost předpokládá nějaké entity a struktury, které mohou být podvraceny.

Položme si otázku. Proč současná společnost potřebuje tolik umělců, proč vynakládá tolik prostředků na studium, zakládání a provozování škol? Potřebuje současná společnost, uzavřená uprostřed států a organizovaná na základě předem odsouhlasených represí umění a umělce? Není právě kontrola v podobě založení a řízení škol pod jurisdikcí státu prvním podmínkou povolení existence umění? Jetliže umění je prostor který dokáže účinně podvracet stávající entity a struktury musí být pod kontrolou stávajících entit a struktur. Z toho také vyplývá, že se takto vytvořil asymetrický vztah, není to tedy kdo z koho, ale o ovládání a kontrole ze strany “struktur a entit” a subverzivní postoj je pak jediný možný ze strany umělců. Proč tedy potřebuje současná společnost tolik umělců? Protože jich potřebuje mít co nejvíce pod kontrolou? Protože potřebuje aby současní umělci oslavovali  a podporovali status quo? Čím víc, tím líp?

Berme to prozatím tak, že tyto otázky zneklidňují pouze ty kteří nevěří, že tak jak je naše společnost organizovaná, jak funguje je přirozené, nejlepší možné a něco jako neutrální rámec pro prožití našich životů. Pak se ale musíme znovu zeptat, nač potřebujeme umění? Abychom oslavovali přirozenost, kvalitu a možnosti současného řádu, který je potřeba udržovat a reprodukovat ve stejné podobě? Jestliže umění přisoudíme ikonoklastickou funkci, tedy schopnost boření a rozkladu a eroze zatuhlých a zdánlivě neměnných struktur, pak je to základní síla v pohybu lidstva v před k lepší společnosti, pokud ovšem nevěříme, že se nemá nic měnit. Někteří namítnou, že takovou silou může být i kapitál, ale to je mýlka. Kapitál chce sám sebe rozmnožit za cenu neustálého boření. Kapitál je virus, který se na nic neohlíží, který chce nakonec ovládnout vše, je to nezávislé monstrum živené lidmi, které nepřestane dokud všechno nezničí. Umění je pouze nástroj, není to síla, která ničí aby se rozmnožila. Je to nástroj osvobození se od neměnnosti, negativní nástroj na otevření novým možnostem pro lepší a spravedlnější život.

2. Jestliže vezmeme za svou představu, že umění je nástroj, který umožňuje erodovat kulturní hegemonie a otevírat nové pohledy na stávající společenskou a politickou situaci, pak je to pole plné naděje pro budoucnost.

Kritická činnost je založena na dešifrování různých příčin, alibi a zdání, které konstruují naši přirozenost a jak funguje náš kolektivní život. Můj předpoklad je, že toto je jedna z prvotních rolí současného umění. Schopnost rozeznat to, jak je sestavena naše kolektivní nepsaná smlouva, jak celé soukolí funguje a drží pohromadě. To vyžaduje vytvoření distance, né úplné distance, ta není možná, ale distance podmíněné, která nám umožní zahlédnout na okamžik neviditelné spoje světa jejich mocenské důvody a iluze. Samozřemě to se může zdát jako iluzorní, tato hra, do jisté míry předstírání, kdy jsme uvnitř a pevnou součástí zároveň se pokoujouší rozložit vazby a přetvořit je. Je nutné to zkoušet i s vědomým nemožnosti naplnění všech našich představ.

3. Je otázkou jestli dominantní kulturní síly je možné účinně podvracet. Je také otázkou jestli podvratnost v umění není jen zdánlivým a svěžím, ale redundantním pohonem stávajícího řádu.

Pocit bezmoci a frustrací je pravděpodobně doprovodným jevem moderního a současného umění. Deprimující vědomí, že umělecká tvorba a díla vzešlá z ní se postupně začleňují do chodu společenského řádu jako její sebeidentifikující emblémy bere určitě energii cokoliv dělat a pro mnoho umělců je to důvod zkončit se svojí prací a raději se věnovat něčemu jinému a užitečnějšímu, nejčastěji politickému boji. Tváří v tvář tomuto přivlastnění je skutečně otázka, zda kritická a subverzivní činnost má skutečně smysl. Je známá teze, že největší monstrum, kapitalismus do sebe dokáže absorbovat jakýkoliv protest vůči sobě a přetvořit jej ve svoji součást, čímž se tak každý stává spolupodílníkem v destruktivní honbě za ziskem.

Ale přece je vždy malá naděje, že se z malé trhliny může stát počátek procesu velkých změn a narušení současných hegemonií. Rád bych tomu věřil.

4. Je také možné, že subverzivní taktiky nelze dobře popsat, protože jsou sami o sobě skryté a nečitelné. Nakonec lze polemizovat i s tím co je subverzivní.

Asymetrické taktiky nebyly vždy považovány za výsadu slabých a poražených, byl to také způsob jak silní vyhýbyjící se přímému střetu, považují za nejúčinnější.

Dohodobé strategie jsou výsadou nocných, možnosti široce adlouhodobě plánovat mají možnost pouze ti, kteří kteří k tomu mají prostředky a oporu v rozsáhlém aparátu …

Taktiky jsou vyhrazeny pro ty, kteří nedisponují mocí .. velkých strategií a nemohou operovat ve velkém prostoru, kdo musí reagovat od možnosti akce k možnosti další akce. Použití taktik závisí na příložitostech. Umělci se nemohou zúčastňovat bez problému strategií moci, které jsou součástí, v nerovnoměrném souboji jim zůstavají podvratné taktiky a pokaždé znovu a znovu než bude každá z nich asimilována. Neexistuje rezervoir dosažených vítězství, násobený každým novým činem. není kde a jak “skladovat”. Je třeba znovu a znovu obnovovat pozice a připomínat, že svět není neměnný. Narušování homogenizovaného prostoru je veden z pozic nestálých a nejistých, ale vždy znovu opakovatelných z jiného místa. Taktika je být neustále ve střehu ve stavu state of emrgency. Jedinečnost subverzivních taktik v umění tkví také v tom, že se vzpirají konvencím a nutnosti. Upřednostňuje kontingentnost jako zbraň nepolapitelnosti.

5. Studující umělci jsou zdá se dobře zorientovaní a chápou do jakého života jsou vrženi. Pro některé z nich jsou taktiky uměleckých subverzí základním modem operandi.

Slovy Okwui Enwezora se nepokoušíme výstavou vymyslet kolo. Kdybychom citovali z famózní knihy Jaroslava Haška Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, kde můžeme sledovat důstojnost naší pozice:

“Kdyby by byl býval Kolumbus do Ameriky nejel, nepokusil by se vůbec o svou turistickou výpravu, …nebyly by známy brambory a kořalka z nich, bylo by zkrátka po blahobytu. Kolumbus tedy zkusil a Ameriku objevil, znaje již ono krásné, staročeské heslo: Zkusil a udělal trakař.”

Na tomto citátu mne nazajímá ironická distance k vlastní aktivitě, ten se samozřejmě předpokládá, není možné být vážný při v tak silně provázaném světě, abychom nást to nenutilo ke smíchu. Co mne zajímá je tento smích sám o sobě. Je to vědomý nástroj distance, nevinná taktika bořící zdánlivě nezbořitelné stavby představ a přesvědčení.

Před sto lety Hašek v programu strany mírného pokroku v mezích zákona a pod policejním dohledem pokračoval ve své subverzivní činnosti a dovedl ad absurdum důsledným napodobováním …tého myšlení:

“Majíce na paměti, že zákon chrání každého člověka před znásilňováním, vložili jsme svůj program pod ochranná křídla zákona, a poněvadž pak všechny zákony u nás během času se reformují, čili jdou ruku v ruce s mírným pokrokem, i tento pokrok mírný vložili jsme do svého programu. Neboť není jistě myslitelno aby nemluvně nějakým násilným způsobem dospělo v muže, nýbrž může se stát jedině přirozeným vývojem den po dni, rok od roku.”

6. Výstava je souborem skrytých a subtilních uměleckých přístupů k podvracení, které reprezentují možná jen prvotní poznání, že někde se začít musí.

V tomto katalogu následují texty a obrazy jednotlivých zůčastněných umělců, záměrně jsme se vyhýbali jen prezentaci uměleckých děl. Fetišismus zpředmětnění hrozí tvořením kánonů a sebestředných ikonických uměleckých děl. Abychom naplnili program této výstavy, a protože spolu s Younou Friedmanem věříme, že realita kolem nás není soubor izolovaných faktů, ale spíše proces, předkládáme nikoli práce umělců, ale jejich rozdělané fáze, inspirace, rešerše a skici. Je to pokus nahlédnout do procesu práce, který není plánován, je mnohdy veden náhodou, ale se silným vědomým toho co chtějí umělci říct. Samotná tvorba uměleckých děl a interakcí se nedá plánovat, je výsledkem rychlých soudů, rychlé akce a správného odhadu co dělat. Moment improvizace, opět podle Friedmana, je nejdůležitější lidskou intelektuální schopností, zprostředkuje různé taktiky jak přežít v tomto světě. Nechť jsou následující stránky pro všechny inspirací.

Zkušenost jezdců na uhláku

Text pro katalog Experimentalního Filmového Festivalu ARKIPEL “Penal Colony”, Jakarta 2017

Zkušenost nás učí, že život není jednoduchý a bez vzájemné pomoci nemůže být ani důstojný. Píši toto ve městě, kde před sto lety Franz Kafka napsal většinu svých povídek a novel. Pro celé zkrácené dvacáté století a začátek nového milénia se jeho psaní stalo reflexní deskou, kde se nenadálé zkušenosti nastupujících společností kontroly jasně zrcadlí. Mnoho jeho nápadů a ovšem i styl psaní se stávají obrazem prekérního života který prožíváme. Kafka psal na periferii stárnoucí evropské mocnosti, mimo velká kulturní a politická centra, ale dokázal načrtnout obrazy života, které dokáží srozumitelně promlouvat i v současném globálním měřítku. Často myslím na jeho krátkou povídku Jízda na uhláku, který začíná temnou větou: Coal all spent. Přes to, že je text krátký, je velmi hutný a s mnoha různými rovinami. Chtěl bych zde poukázat pouze na jednu, určitě ne tu dominantní.  V povídce jde o trochu uhlí, které žádá promzlý člověk (Nejspíš autor, příběh je vyprávěn v ich formě) bez peněz po uhlíři. Uhlíř a jeho manželka mu nic nedají. Manželka uhlíře, zastupijíc svého manžela, používá podivnou a účinou strategii. Jako by chtěla vědomě zaplašit krušnou realitu kolem sebe i svou ubohost, rozhodla se jezdce na uhláku nevidět i přes to, že stojí přímo před ní. Dala tak průchod kupecké logice a svým vlastním zájmům před soucitem k žebrajícímu. Promrzlý hrdina povídky měl připravenou svou vlastní strategii, ve výsledku neúčinou. K uhlíři nepřišel, ale osedlal uhlák a přijel na něm před jeho dveře jako na koni. Jeho rozhodnutí spektakularizovat své ponížení jízdou na uhláku se zdá být přehnané a teatrální. Ale jak jinak si zachovat důstojnost člověka v tváří v tvář životu, který je strukturován kupeckou logikou, tedy trhem? Jeho gesto nebylo neadekvátní, ale naopak! Hrdost člověka a zároveň parodie prekérní situace v jednom. Nevíme nic dalšího o jezdci, ale dokážeme z příběhu odvodit, jak je svět jeho života organizován. Rozhodně to není svět postavený na sounáležitosti a solidaritě, ani do příběhu nedoléhají ozvuky státní nebo jiné institucionalizované solidarity. Dokonce v něm už neplatí ani příkazy náboženské morálky. Jezdec pravděpodobně umrzl, to už ale v povídce není. Poslední věta textu zní: And with that I ascend into the regions of the ice mountains and lose myself to never return.

Nastíněný obraz kruté reality uprostřed lidského společenství je tristní. Takovou zkušenost má bohužel většina obyvatel Země. Nemyslím si, že text je jen sociální kritikou. Ano, odkrývá mechanizmy utlačování na pár řádcích dokonale, ale zároveň ukazuje ještě něco jiného. Ono rozhodnutí jet na uhláku je pro mne klíčovým gestem, které nabízí možnost jak reagovat na neodnbytnou realitu. Pokusím se to zobecnit. Hrdina povídky, se přes svou tíživou situaci, pokusil nikoliv o aktivní odpor, útok a nebo jinou formu tranformace bezvýchodných podmínek. Udělal něco jiného, osedlal uhlák! Toto zdánlivě nesmyslné gesto interpetuji jako reakci umělce. Je to výsledek přemýšlení a jednání umělce. Nevím do jaké míry je to i autorská Kafkova projekce. Každopádně se jedná reflexi situace uměleckým způsobem. Parodické vyznění jízdy v sobě demonstruje jak protest proti ponížení, tak i kritiku poměrů. Zdánlivá dětinskost gesta monumentalizuje banalitu celé události do spektakulární absurdní akce. Kafka zde popsal proces a možnosti uměleckého gesta. Ukázal jak funguje síla umění v jeho afektivním výrazu, ale také ukázal bezmocnost umění v jeho schopnostech proměny stávajících životních podmínek. Ambivalence obsažená v jízdě na uhláku je odzbrojující. Rozhodnutí nalezené a vycházející z vnucených okolností. Jízda na uhláku je tedy způsobem jak se postavit realitě, jak realitu v jednoduchém gestu popsat a ukázat její rozpory ostatním. Gesto obnažuje skryté souvislosti, situaci sice nezmění, ale odhalí trajektorii pro její potencionální změnu. Východiskem je zoufalství, ale je to invenční reakce na dané podmínky. Vynalézání nové ještě neprojevné reality budoucí možné změny. 

Tento text uvádí filmový program složený z filmů od šesti autorů narozených ve střední Evropě, dnes také postkomunistické Evropě. V místech bývalých lokálních říší, na periferii současného světa. Všichni autoři mají zkušenosti s různými disciplinárními zřízeními, socialistickými i kapitalistickými. Všichni nějakým způsobem reflektují a kritizují sociální realitu a nerovnosti. Všichni jsou umělci. Všichni jsou jezdci na uhláku. 

Jednotlivé filmy, lépe řečeno pohyblivé obrazy programu, jsou formálně i svým vyzněním rozdílné. Zobrazují sociální realitu středoevropského prostoru v posledních desítkách let. Ukazují zápasy o sociální spravedlnost, rovnost a demokracii, ale ukazují také pochybnosti umělecké praxe. Důstojnost jízdy na uhláku se v každém jednotlivém filmu projevuje adekvátní formou a radikálním gestem.