The Beginning of Something Yet to Be Determined

Exhibition at Hunt Kastner Prague, 2019
text by Pablo José Ramirez

Can we build political meaning from an imagination yet to come? Is it possible to write the history of something that has not yet happened? Baladrán shows us that history is an alchemy of time, whose magic is still to be disputed between creative entanglements of life and the algorithmic determinations of capital. In a moment where human agency is lost amidst the annihilatory void of capital, the task of an imaginative-material history is more relevant than ever, as Baladrán reminds us.
Marxist spirits from the future populate Baladrán´s research impulse, but don’t get me wrong: history as progress is not his theoretical refugee, but one of his targets. Communism as a political project was indeed defeated, and the current liberal abstraction of the world represents a loop of human labor as a never-ending present.
Discourse (2008) – a light box containing a mapping of post-communist economic reforms in Czechoslovakia in 1990, opens the exhibition with what came to be a set of events that somehow shaped the country’s current state of affairs. Baladrán’s subversive potential relies in the fact that what he does is invert the practice of ethnography as the privileged tool of colonial anthropology, directing it instead to the power structures and their system of decision-making while showing the underlying dynamics, which the artist calls “the socio-political apparatus.” Bureaucracy is shown here as evidence of the supra-human algorithmic nature of history.
What we find in these traces of history are whispers of a future that has already arrived, one portrayed with subtlety in the video installation The Apparatus as Goal of History (2019), which shows how the mechanical production of value is built upon the alienation of human labor, depicted as interconnected pieces of quotidian workspaces in the country. The automation and exhaustion of the body, and the wild loneliness of factories and call centers, seem to represent the human dimension of a present explored by Baladrán in this docu-fiction, which builds upon a narrative that by taking distance from the exploitation of social reality – a recurrent idea within the documentary genre – it builds upon a fiction that feels rather eerily intimate.
There’s a deeply materialist sense of Baladran´s research projects and creative process. In his work, the future is not to be determined exclusively by subjectivity, but by the materiality and form of history. The collages of Contingent Propositions (2015) are perhaps the ones that show this spirit in the most visceral manner – the visually oriented exploration of the effects of late capitalism and its potential futures are somehow synthesized in collages from the Communist daily Rudé právo (1971-1989) and the post-revolutionary liberal daily Lidové noviny (1989-2008), as two ideological ghosts from our recent modern past. Maybe on those traces, we can find some hidden code that can help us decipher the grammar of a future yet to come.
History is the history of things and its representation, and in this sense, it is far from being exclusively human. Our attempts to claim it as a social construct may simply be hiding the symptoms of our current political impotence. What Baladrán seems to prove through endemic political ethnography, obsessive research strategies, and a ferocious visual imagination, is that neither static nostalgia nor liberal hope can inform the beginning of something yet to be determined.
To question how we came to be what we are seems not to be as relevant as to consider how is it that we are what we will come to be.

(August 2019)

Things fall Apart (Interim Report)

Výstava v galerii Jocelyn Wolff, Paris – Romainville, 2020
text Zbyněk Baladrán

V novele Things Fall Apart, kterou napsal Chinua Achebe koncem padesátých let 20. století, skvěle popsal vpád evropského expanzivního kolonialismu do tisícileté zemědělské kultury v povodí Nigeru. V podstatě v několika výstižných větách vytvořil obraz násilného nahrazení převládající mocenské logiky logikou jinou, agresivnější a ještě mocnější. Během velmi krátké doby se tehdejší starý svět zhroutil. Z pohledu nového hegemona byl ten starý označen jako primitivní, dětinský a zaostalý. Tato imperialistická expanze pak během několika desítek let zasáhla skoro celý tzv. třetí svět a znemožnila autonomní rozvoj.

Před třiceti lety začala další kapitola stejného příběhu, tentokrát se týkala druhého světa. Zhroutil se socialistický blok, modernistická alternativa v podobě socialistického státního kapitalismu, pokus o změnu toku dějin. I tato část světa v průběhu následujících let kapitulovala před neodolatelnou ekonomickou mocí a expanzí spotřebního světa. Měkčí typ koloniálního panství se rozšířil a stvořil globální hegemonii.

Dnes se zdá, že na cestě vykořisťování už není kam expandovat. Zbývají země bývalého prvního světa s jeho demokratickými institucemi, které se ještě donedávna považovaly za nezbytnou podmínku kapitalismu. Neoliberální nestvůra vzešlá z expanzivní logiky kapitálu, kterou v Nigeru popsal Achebe, nahrazuje logiku osvícenské modernity a označuje ji za zastaralou a dětinskou, neodpovídající ideologii růstu nekontrolované moci akumulace kapitálu. Tak jako kdysi Afrika i východní část evropského kontinentu se dá označit za „avantgardu“ změn, která pravděpodobně čeká nyní tu západní část.

Ekonomická kolonizace, demontáž sociálního státu, flexibilizace pracovního trhu, sociální a mzdový dumping, posílení „závodu ke dnu“ a také oligarchizace politiky a ekonomiky jsou jevy, které se na východní periferii již úspěšně realizovaly nebo se zavádějí.

Východoevropané, kteří sami svrhli své vlády a zavrhli příběh socialistického alternativního moderního světa, se za nekončících muk sebekritiky nutí k ještě větším výkonům a s pocity nedostatečnosti, podřadnosti a závislosti se jako děti usilovně snaží stát součástí dospělého světa.

Nejspíš se nikdy jeho součástí nestanou. Jak je známo, základy kapitalistického systému jsou postaveny na imperativu, že jádrové země se rozvíjejí dynamičtěji než ty na okrajích, zatímco „zaostalost“ periferie je základní podmínkou pro úspěch jádra. Dnes je ale i dospělý svět vyspělých zemí stižen infantilitou a bezradností. Neoliberální establishmenty těchto zemí se předhánějí, která z nich první ztratí kontrolu a odevzdá moc nad sebou svrchované moci neregulovaného soukromého vlastnictví. „Dospělý“ svět je čím dál více paralyzován šokem z tohoto nového paradigmatu ohrožení.

Perry Anderson popisuje dnešní evropské společenství jako řád postavený na omezení a privatizaci veřejných služeb, zrušení demokratické kontroly a reprezentace, a deregulaci výrobních faktorů. Je v tom ještě společně sdílená radostná perspektiva budoucnosti, nebo jsme jen nemohoucím předmětem kolonizace novou vlastnickou hegemonií? Svět se rozpadá, někde to ještě nepoznali, a tam, kde to již rozpoznali, si dosud pořádně neuvědomili, co opravdu hrozí.

K čemu v tomto světě ještě slouží umění? Pokud je nástrojem akumulace kapitálu nebo daňového artwashingu, je plně v moci nových pořádků a jako takové již zaniklo. Jestliže je ale stále možné být v rámci této sociální instituce kritický, vytvářet sebereflexi nebo alespoň pokusy o realistická pozorování toho, co se děje kolem nás, ještě je naděje.

Umělecký výzkum prezentovaný na výstavě je výsledkem několikaleté práce věnované sociálním a jiným změnám odpozorovaným z pozice globální evropské semiperiferie, která z různých důvodů sama sebe definuje jako střední Evropu. Zachycená zkoumání mají univerzální platnost a jsou srozumitelná každému, všichni jsme nakonec na této planetě součástí stejného systému.

Jak napsal srbský filosof Miško Šuvaković o ideologii výstavy, nezáleží ovšem na tom, co je napsáno v textu doprovázejícím výstavu, ale na rozdílu mezi tím, co bylo výstavou zamýšlené a nezamýšlené, mezi přijatelným a nepřijatelným. Mezi vědomým a nevědomým, doslovným a smyšleným. Ideologií výstavy není to, co by mělo být přijato veřejným míněním, ale právě naopak to, co tvoří veřejné mínění a představuje jeho vyjádření skrze sdílené sociální hodnoty a pohyby.

Tato hrozící nová hegemonie je založena nikoliv na veřejné kontrole, ale na totálním vlastnictví světa skutečně malou menšinou. Achebeho kniha končí úvahou člena koloniální správy nad titulem knihy, kterou chce napsat: „The Pacification of the Primitive Tribes of the Lower Niger.” Dokonale tím vystihl, čím je pro každého vykořisťovatele zbytek světa. Lokální podřadná úchylka, která musí být potřena. O to jde v současném boji za lepší svět: Nedopustit takové věci.

Interim Report
Capitalism Restoration in Central Europe

300 pc collages on paper
Exhibition at Salvator Rosa, Unknown (Hiden) place