Totalitní společnost obrazů

UHD, 2024, 13:49
Hudba: Ian Mikyska

Film je třetí částí trilogie o reprezentaci, umění a politice. Signatury některých věcí se zabývaly rolí uměleckých děl a uměleckých institucí ve společnosti. Film si kladl otázku, komu je umění vlastně určeno. Ve druhé části, nazvané Katalog zboží, se autor zabýval zbožním charakterem uměleckých děl a otázkou jestli v prostředí definované všeprostupující mocí peněz lze ještě něco smysluplného a kritického vyjádřit. Poslední část měla být syntézou obou předchozích. Místo toho odhaluje rozpory umělecké analýzy, které neústí do jednoznačné pozice politického jednání, ale stávají se symptomem nebo prokletím.

Script:

Orákulum

Je mnoho věšteckých technik, dnes většinou zapomenutých. Některé z nich se stále provozují, zároveň se vynalézají nové postupy, jak udržet kontinuitu moci. Nejosvědčenějším orákulem dneška je amorfní síť sítí. Za malý poplatek nabízí odpovědi úplně na všechno.
Nejsme daleko od pravdy, když řekneme, že žijeme v řízené společnosti závislé ve své podstatě na bleskových věštbách, milionkrát rychlejších, než byly kdysi ty delfské. Internet, lépe řečeno komplex korporátních platforem, je věštecké monstrum, které má jen jedinou konečnou funkci, jíž se vše podřizuje. Abstraktně vyjádřeno, jde o nezastavitelnou akumulaci, samozřejmě že kapitálu.
Proč se vlastně ptát po své budoucnosti? Vždyť budoucnost není ničím pro nikoho záhadná. Budoucnost je jasná, je to naše smrt a ta je nevyhnutelná. Banální zjištění? Žádné touhy nemohou být naplněny, přestože se všechna orákula snaží tvrdit opak. Uspokojení nikdy nepřijde, přesto produkci příslibů nelze odolat.
Tichý imperativ akumulace, sám o sobě těžko zastavitelný, vládne již nade vším a vše do sebe absorbuje, včetně naděje. Je to nový typ religiozity, který vykládá svět, proniká vším a je schopný ospravedlnit cokoliv.
Ani tento skromný disentní film, hledající skrze svou dopředu deklarovanou rezignaci, možnosti vyjádření, ničím nepohne, nic víc neosvětlí. Bude také absorbován. Stane se v lepším případě jednou z věšteb, zavěšenou někde v lokální serverovně nových Delf, v horším případě se ztratí v nerozlišitelné mase digitálních dat.

Naše budoucnost je naše smrt

Poctivé praktikování náboženských rituálů pod dohledem kapitálu je samozřejmě rozumná činnost. Kacířství se totiž nepromíjí, odpadlictví vede k neúspěchu a posléze ke kajícné reintegraci. Přežívání outsiderských sekt jen udržuje falešné povědomí o reálných možnostech alternativ.
Racionalita této věrouky je dnes víc než kdykoliv předtím komukoliv srozumitelná, nabízí příslib naplnění všech tužeb v tomto životě, nikoliv až po smrti. Je jen jedno pravidlo: naplnění slasti je možné jen individuálně, úspěch nebo selhání je pak na každém zvlášť. Pokud někdo neuspěje, nemůže z toho vinit nic a nikoho jiného, než sám sebe.
Říká se, že smrt není potěšením pro nikoho, že všechno zkazí. Největším nepřítelem naplňování tužeb je tudíž smrt.

Absolutní nepřítel

Říci, že žijeme v jednom z nejhorších z možných světů, je disentní názor vyslovovaný outsidery.
V tomto světě totiž žádné alternativy neexistují, selhaly i ty nejslibnější. Není kam se obrátit.
Je to volání smrti, které zůstává jako absolutní nepřítel tohoto akumulačního samopohybu. Je to ve své podstatě jediný silný a revoluční hlas volající po jeho zničení. Volání zní z budoucnosti a hlásá, že všichni nakonec zemřeme, proto není nutné čekat. To je vyhlášení války.
Taková válka vycházející z absolutního nepřátelství nezná žádná omezení. Vede vždy k prohlášení té druhé strany za zločinnou a nelidskou, za totálně nehodnotnou. Logika hodnoty a nehodnoty je důsledná a vynucuje si stálé nové, stále hlubší diskriminace a směřuje až k totální anihilaci.
Je tedy možné připojit se ke smrti, tedy následovat ji jako válečnou stranu? Jak by vypadalo absolutní vítězství a jak absolutní porážka? Absurdní myšlenka, nebo dokonalá revoluce? V případě revolučního boje to totiž znamená, že jedinec nemá možnost nejednat, je k jednání donucen. Zatím se děje opak.

Vynucená volba

Dejme tomu, že absolutní nepřátelství je vyhrazeno smrti volající z budoucnosti. Ale revoluce nepřichází, nemá žádné rekruty. Je totiž těžké o ní jen uvažovat, protože smrt je pod neustálou palbou propagandy diskreditována. Stále je slyšet: Smrt je přece smrt!
Přitakat právě tomuto světu založenému na ziskovosti je vynucená volba. Nikdo přece nechce totalitní budoucnost, kterou nám nabízí smrt. Odmítnutí znamená přijmout současnou hegemonii per se, bez alternativ. Vylučuje se tím sama možnost myslet jinak.
Není právě vzestup současného fašismu založen na adorování stejnosti a naopak na diskreditaci radikálních představ? V odmítnutí jiných perspektiv se rodí fašistické rozhodnutí pro řád.

Pravda nespočívá v jedné perspektivě, ale ani v různých perspektivách. Místem pravdy je právě mezera, přechod oddělující jednu perspektivu od druhé. Je možné ji nalézt spíše ve zkreslení nebo mezeře jako takové.

Totalitní společnost obrazů

Podívejme se na digitální obrazovou produkci, tedy jeden z hlavních projevů velkého orákula.
Jde o projev obyčejné sociální logiky pohybu akumulace. Různé sestavy a spojení mezi různými procesy výměny a produkce se točí dokola, v očividně záhadném procesu sebeexpanze, jinak známé jako hromadění. Derivátem takového pohybu je propaganda ospravedlňující systém sám o sobě.
V digitální obrazové produkci se manifestují dva trendy. Jeden směřuje k dialogické, dokonale telematické společnosti producentů a sběratelů obrazů, tedy společnosti svobody. Druhý vede k centrálně programované společnosti příjemců a správců obrazů, tedy totalitní společnosti.
Oba trendy koexistují ve stejné realitě, jeden uzavřený v tom druhém. To znamená, že již dávno žijeme v totalitní společnosti, ale pro odvedení pozornosti spolu s nastolenou propagandou a marketingem ukazujeme prstem na totalitní společnosti vně našeho prostoru.

Kletba

Tento film je samozřejmě také propagandou, relativizující společné hodnoty a strašící smrtí. Při jeho výrobě byla zvolena stylizovaná černobílá forma s jemným zrnem, aby byl víc atraktivní. Lehce matoucí, trochu pohoršující a pro někoho i nudný obsah zabalený do smířlivě elegantního uměleckého tvaru. Jen další digitální obrazový produkt.
Ale jak připomíná mistr válečné teorie von Clausewitz: Elegance snadno hraničí s idiotstvím, což se ve válce nepromíjí tak snadno jako v umění. Umění má tu výhodu, že tu stále straší. Ať je pitomé nebo duchaplné, krásné nebo ošklivé, zůstává tu jako stále se obnovující kletba.